neděle 12. června 2016

jak jsem (ne)podojila kozu Elišku



Miluju zvířata a samozřejmě nejvíc naši Justýnku, ale k hospodářským zvířatům mám spíše respekt.
Ne, že bych se s nimi nikdy nesetkala, ale moje zážitky z těchto setkání jsou přinejmenším diskutabilní.
U babičky na Slovensku o prázdninách v době, kdy se ještě vše páslo za humny samo a bez dozoru,  mě honily husy po polích a měla jsem vážně strach. Myslela jsem, že mě uklovají.
Ještě dlouho mě pak honily ve snech.
A respekt před nimi mám i jako dospělá.
Na kvičení čuníka při zabijačce si pamatuji z dětství a mám z toho trauma dodnes.
Musím však přiznat, že mě to nepoznamenalo natolik, aby se ze mě stala vegetariánka.
A můj zážitek se slepicemi?
Vlastně dva.
Když moje slovenská prababička, říkali jsme jí stará mami, přivázala mého malého bráchu k noze stolu (všichni jsme byli na svatbě mé tety), protože honil slepice, až je uštval a koho neuštval, toho uspal hlazením po zobáku..
Musím podotknout, že stará mami byla moc hodná, ale hlídání tenkrát nezvládla.
A druhý zážitek?
Doma jsme vedle cizokrajného ptactva a papoušků, veverky a psa chovali i slepice, přestože v městském prostředí není toto obvyklé. Taťka chtěl domácí vajíčka.
Pamatuji si, s jakým odporem jsem škubala mrtvou a spařenou slepici.
Strašně to smrdělo a ten pach si vybavím ještě dnes.
A ještě nenávistný a úchylný kohout...
Chvíli po svatbě jsme bydleli s mým mužem u babičky na vesnici v bývalém selském stavení.
Kadibudka byla daleko přes celý dvůr.
Než jsem vystrčila nos, vždy jsem se pořádně rozhlédla. Na tuto výpravu jsem se musela duševně připravit a jít hlavně včas a nečekat, až to bude akutní. To bych pravděpodobně nestíhala.
Několikrát jsem utíkala s hrůzou zpět do domu, aniž jsem vůbec potřebu vykonala.
Kohout, do té doby naprosto neviditelný, vždy odněkud vystartoval a začal na mě skákat, tedy spíš nalétávat a kloval mě, kam dosáhl. Měla jsem nohy plné modřin.
Strašně jsem se bála a většinou mě na onu místnost doprovázel můj muž. Ten mě ubránil.
Ten magor útočil hlavně na mě. Asi si mě pletl s potencionálním objektem svého sexuálního zájmu - slepicí.
Takže zážitky fakt nic moc.
Později s mým mužem jsme bydleli s dětmi ve vesnici kilometr od Prahy a sousedé nás neustále přesvědčovali, ať si pořídíme slepice a králíky ...
Nemohli pochopit, proč nechceme zapadnout (no hluboký socialismus, tak není divu).
Nemáme k farmaření žádný vztah a to oba, takže by nás i tenkrát před nějakými 20-30 lety vyšlo vajíčko tak na deset korun.
Poprvé jsem se tedy ocitla opravdu velmi blízko zvířatům užitkovým až tady na "téměř" farmě u své kamarádky a poprvé jsem se vlastně blízko přiblížila koze, když nepočítám kozičky v pražské ZOO.
Eliška je moc roztomilá a já jsem se na chudince učila dojit.
No učila dojit...




Kdyby mi vyzkoušení této činnosti nabídl někdo ještě před pár lety, pravděpodobně bych s obracením očí v sloup odmítla.
Ale dostala jsem se do životní fáze, kdy si myslím, že člověk má využít a vyzkoušet vše, co život nabízí.
Tak proč ne dojení?
Nepochopila jsem však, jak mám mít položeny prsty, jak je použít a jak mačkat vemeno, takže kdyby na mě záviselo nakrmení hladových krků, jsou všichni bez snídaně.
Ani jedna bílá kapka.
Přestala jsem Elišku trápit v okamžiku, kdy můj muž zvolal: přestaň ji mučit, nebo jí ve vemeni uděláš tvaroh.
No nevím, jestli bude nějaké příště.
Tak další činnost, kterou bych se fakt neuživila. Tak to si taky škrtám.
A ještě musím představit ostatní obyvatele skoro farmy, aby Elišce nezáviděli hlavní roli.
Obdivuji moji kamarádku, jak úžasně hospodářství zvládá a jak miluje každé zvíře.
Já jsem tak jen pokoukat a pokochat, pohladit a jít.









O farmě se víc dočtete na blogu mé kamarádky Báry tady

P.S. A ještě jednou, pravděpodobně naposledy připomínka. Ještě do zítra se můžete zapojit do soutěže o moji knihu a další dvě ceny zde.
Hezkou neděli.

6 komentářů:

  1. Krásně si to napsala Marti :-D A kdybys neměla ruku po operaci určitě bys to zvládla. Ono se totiž všude píše, že právě z dojení se také rozvíjí syndrom karpálního tunelu.:-D tak jsem zvědavá za jak dlouho mě začne bolet ruka, ale poctivě denně dojím a snad to vydržím dlouho, protože to nikdo jiný neumí. Jo a mimochodem seš jediná, kdo si to vůbec chtěl vyzkoušet, ani můj muž tyto ambice zatím nemá :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Baru, díky. Myslím, že seš ke mně moc shovívavá. Operace karpálu byla už dávno a je pravda, že nemám v té ruce takovou sílu, ale myslím, že talent na dojení nemám ani tak. Ale jsem ráda, že jsem si to mohla zkusit.

      Vymazat
  2. Matri a ten tvaroh vypadával z veménka ? No tak tohle jsem opravdu ještě nezkoušela, a asi bych se tím neuživila :), jsi dobrá, zkusila a to se cení. Mají moc pěkné bydlení pro zvířátka, s dovolením jsem si paní blog prohlédla a je originální. Pěkné odpoledne Maryša :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maryško, to nevím, zda by vypadával:-) Já jsem po tom zvolání rychle přestala. No musela jsem zkusit, když jsem měla možnost. Hezký večer. M.

      Vymazat
  3. Ahoj Martinko, tento příběh jsem četla až dnes a díky Tobě jsem se ve vzpomínkách vrátila i do svého dětství. I já měla babičku a větší část rodiny na Slovensku, takže každá cesta k ní do domku na vesnici byla pro mě velkým zážitkem. Včetně toho, že jsme se setkali i s naší početnou rodinou, což znamená desítku bratranců a sestřenic (táta byl z deseti dětí), ale také malé hospodářství, které tady v Praze znal člověk jen z vyprávění, z knížek nebo filmů. U ní na vesnici se to stalo vždy realitou. Kde bych jinde mohla lítat v kukuřičném poli, lézt na meruňky, skákat ze stohu, tahat vodu ze studny, trhat a v nůši na zádech nosit natrhané fazole, nebo čistit spoustu dýní a pražit semínka v kamnech. Nebo dívat se jak krmí husy aby byly pěkně vykrmené ... zároveň sledovat jak ráno husy vypustí na pastvu a ony se sami ve stejnou hodinu večer vrátí... což pro mě bylo naprosto neuvěřitelné. A to, co Ty jsi zažila s kohoutem jsme my zažívali s houserem a čínským kačerem. Babička je vždy vypustila večer na dvorek (a byli lepší než hlídací psi) dostat se ale přes dvorek ke kadibudce, to byl zážitek. Pokaždé nás musel doprovodit táta nebo babička a bez koštěte, které používali jako zbraň to prostě nešlo. Děkuji Ti za to, že jsem si to po letech připomněla. Teď tu sedím a píšu to s úsměvem. Hezký večer. Sandra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sandro, napsala jsi hezkou vzpomínku a spoustu toho, co jsi napsala, jsem zažívala i já, jen jsem to tady nenapsala. Jsi tedy napůl Slovenka stejně jako já, to jsem nevěděla :-) Hezký den.

      Vymazat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.