jak jsem (ne)podojila kozu Elišku

Miluju zvířata a samozřejmě nejvíc naši Justýnku, ale k hospodářským zvířatům mám spíše respekt.
Ne, že bych se s nimi nikdy nesetkala, ale moje zážitky z těchto setkání jsou přinejmenším diskutabilní.
U babičky na Slovensku o prázdninách v době, kdy se ještě vše páslo za humny samo a bez dozoru,  mě honily husy po polích a měla jsem vážně strach. Myslela jsem, že mě uklovají.
Ještě dlouho mě pak honily ve snech.
A respekt před nimi mám i jako dospělá.
Na kvičení čuníka při zabijačce si pamatuji z dětství a mám z toho trauma dodnes.
Musím však přiznat, že mě to nepoznamenalo natolik, aby se ze mě stala vegetariánka.
A můj zážitek se slepicemi?
Vlastně dva.
Když moje slovenská prababička, říkali jsme jí stará mami, přivázala mého malého bráchu k noze stolu (všichni jsme byli na svatbě mé tety), protože honil slepice, až je uštval a koho neuštval, toho uspal hlazením po zobáku..
Musím podotknout, že stará mami byla moc hodná, ale hlídání tenkrát nezvládla.
A druhý zážitek?
Doma jsme vedle cizokrajného ptactva a papoušků, veverky a psa chovali i slepice, přestože v městském prostředí není toto obvyklé. Taťka chtěl domácí vajíčka.
Pamatuji si, s jakým odporem jsem škubala mrtvou a spařenou slepici.
Strašně to smrdělo a ten pach si vybavím ještě dnes.
A ještě nenávistný a úchylný kohout...
Chvíli po svatbě jsme bydleli s mým mužem u babičky na vesnici v bývalém selském stavení.
Kadibudka byla daleko přes celý dvůr.
Než jsem vystrčila nos, vždy jsem se pořádně rozhlédla. Na tuto výpravu jsem se musela duševně připravit a jít hlavně včas a nečekat, až to bude akutní. To bych pravděpodobně nestíhala.
Několikrát jsem utíkala s hrůzou zpět do domu, aniž jsem vůbec potřebu vykonala.
Kohout, do té doby naprosto neviditelný, vždy odněkud vystartoval a začal na mě skákat, tedy spíš nalétávat a kloval mě, kam dosáhl. Měla jsem nohy plné modřin.
Strašně jsem se bála a většinou mě na onu místnost doprovázel můj muž. Ten mě ubránil.
Ten magor útočil hlavně na mě. Asi si mě pletl s potencionálním objektem svého sexuálního zájmu - slepicí.
Takže zážitky fakt nic moc.
Později s mým mužem jsme bydleli s dětmi ve vesnici kilometr od Prahy a sousedé nás neustále přesvědčovali, ať si pořídíme slepice a králíky ...
Nemohli pochopit, proč nechceme zapadnout (no hluboký socialismus, tak není divu).
Nemáme k farmaření žádný vztah a to oba, takže by nás i tenkrát před nějakými 20-30 lety vyšlo vajíčko tak na deset korun.
Poprvé jsem se tedy ocitla opravdu velmi blízko zvířatům užitkovým až tady na "téměř" farmě u své kamarádky a poprvé jsem se vlastně blízko přiblížila koze, když nepočítám kozičky v pražské ZOO.
Eliška je moc roztomilá a já jsem se na chudince učila dojit.
No učila dojit...

Kdyby mi vyzkoušení této činnosti nabídl někdo ještě před pár lety, pravděpodobně bych s obracením očí v sloup odmítla.
Ale dostala jsem se do životní fáze, kdy si myslím, že člověk má využít a vyzkoušet vše, co život nabízí.
Tak proč ne dojení?
Nepochopila jsem však, jak mám mít položeny prsty, jak je použít a jak mačkat vemeno, takže kdyby na mě záviselo nakrmení hladových krků, jsou všichni bez snídaně.
Ani jedna bílá kapka.
Přestala jsem Elišku trápit v okamžiku, kdy můj muž zvolal: přestaň ji mučit, nebo jí ve vemeni uděláš tvaroh.
No nevím, jestli bude nějaké příště.
Tak další činnost, kterou bych se fakt neuživila. Tak to si taky škrtám.
A ještě musím představit ostatní obyvatele skoro farmy, aby Elišce nezáviděli hlavní roli.
Obdivuji moji kamarádku, jak úžasně hospodářství zvládá a jak miluje každé zvíře.
Já jsem tak jen pokoukat a pokochat, pohladit a jít.

O farmě se víc dočtete na blogu mé kamarádky Báry tady. 

P.S. A ještě jednou, pravděpodobně naposledy připomínka. Ještě do zítra se můžete zapojit do soutěže o moji knihu a další dvě ceny zde.

Hezkou neděli.