jako výkřiky ze tmy

Některé věty, které mimoděk zaslechnu, mi připadají jako výkřiky ze tmy.

Neznám příběh.

A myslím, že ten příběh ani většinou nechci znát.

Jedna věta mě pronásleduje už několik týdnů.

Bůhví, proč ji nemůžu dostat z hlavy.

Několik dní za sebou jsem u počítače zaslechla vzdáleně větu z televize.

Byla to reklama na nějaký bulvární či "slepičí" časopis, který já si pravděpodobně nikdy nepřečtu.

Ale ta věta?!

Vlastně dvě: Náš syn se oženil a teď poslouchá jen svou ženu. Zklamal nás.

Slovo poslouchat spojené s dospělým člověkem mně přijde přinejmenším zvláštní.

Slovo poslouchat mám spojeno s vojákem z povolání, poslouchá podřízený nadřízeného - ne bezpodmínečně...

Ale dospělé dítě?

Zřejmě je zde zaměněno slovo naslouchat a to je něco jiného.

Ale to je v pořádku, pokud změníme předmět našeho zájmu z rodičů na partnera, naše vztahy se logicky změní a je to tak, jak to má být.
Nemylte se, nekritizuji, není to moje věc a ani můj život, jen ta věta mě přiměla k přemýšlení o věcech, nad kterými se normálně nezamýšlím a ani je neřeším. Nepřijdou mi vůbec na mysl.

Neumím si představit, že by naše tři svobodné, nemyslím stavem, dospělé děti někoho poslouchaly.

Mají svůj vlastní životní postoj, a pokud se potřebují s někým poradit, tak to udělají.

Ale někoho poslouchat?

Pravidel, která je nutné v životě dodržovat, je i tak dost a sebevědomý člověk přece nečeká na něčí příkazy.

Život máme jenom jeden a je jen náš.

A ještě jsem přemýšlela, co by moje děti musely provést, aby mě zklamaly.

Fakt nevím.

Nic mi nepřijde dostatečně důležité, pokud bych ten pocit měla, cítila bych, že je to moje vina, cítila bych se provinile.

Ne proto, že bych si myslela, že jsem je špatně vychovala.

Na vývoji člověka se dle mého soudu výchova podílí jen jednou třetinou, další je prostředí, kde člověk vyrůstá a které jej ovlivňuje a v neposlední řadě jsou to geny. 

To negativní i pozitivní dědictví, které si každý z nás nese a teprve, až se naučí znát sám sebe, může trochu s tím negativním pracovat.

Cítila bych se vinna, že své děti neznám.

No, stačila jedna divná věta a ...

Některé věci mě prostě rozčilují, jakoukoliv nespravedlnost, netoleranci nesnáším a už to asi nikdy nebude jiné.

Ale říkám, neznám příběh, možná je vše úplně jinak.

Ale některé věty jsou až paralyzující.

No prostě výkřiky ze tmy.

A tak, milý deníčku, musela jsem se z toho vypsat.

Vlastně k dnešnímu zamyšlení mě přiměl tento úžasný reklamní slogan na obálce časopisu 

"Porod je jako milování".
Další úžasná věta.

Ten rozhovor s porodní asistentkou paní Königsmarkovou jsem si ale přečetla (ne celý, byl dlouhý) a ta věta byla vytržena z kontextu.

Cituji:  Rodit umí všechny ženy. Porod je totiž podobný jak milování a to nás taky nikdo na kurzech neučí.

S uvedenou dámou, všichni asi znáte tento příběh, rozhodně nechci polemizovat a už vůbec ne na blogu. V mnohém s ní nesouhlasím a o domácích porodech si myslím své, jen jsem zde uvedla větu z rozhovoru jako příklad.

Porod je jako milování je pro mě po třech porodech také jako výkřik ze tmy.

Ale každý má právo na svůj názor.

Některé smysluplné věty jdou s námi po staletí jako citáty.

A některá věta naznačí možná celý příběh, aniž sama přežije pár dní.

Pod čarou:

P.S. Ještě se musím k něčemu vyjádřit, i když to nesouvisí s dnešním tématem, a jak jsem napsala, nechci tady polemizovat.

V rozhovoru je mimo jiné uvedeno, že strach z porodu je vždy podmíněn nějakým traumatem z minulosti, a jako příklad uvedeno znásilnění apod.

No, můj strach z porodu byl čistý strach z bolesti a z toho, aby vše dobře dopadlo.
Vše ostatní bylo v té chvíli naprosto nepodstatné.