jakpak je dnes u nás doma

aneb tak si tady žijem.

Já naprosto rozumím a chápu rady psychologa. 

V článku radí, abychom si udělali v době karantény životní inventuru, abychom hledali, čím se zabavit a nesledovali zprávy, aby se nezvyšoval stres. 
Já to mám teda trochu jinak. 

Životní inventuru jsem si dělala po nehodě před třemi lety a několikrát, a musela přijmout naprostou změnu svého života. 

Vyměnila jsem skákání přes švihadlo a tančení na diskotékách za velmi pomalé výstupy po schodech, jejichž vrchol hlavně v našem muzeu do posledního patra je jako vylézt na Sněžku, takže i zabavit se umím, protože až tak se můj život v karanténě nezměnil. 

Jen nemohu přijmout poslední radu. 

Kdybych nesledovala každý den a pořád nové informace, tohle by u mě vyvolalo pravděpodobně stres. 
Mě ty zprávy nestresují, přijímám je v klidu, ale informovaná být musím. 

Máme to pravděpodobně v rodině. Mojí mámě bude 83 let a neustále přepíná televizi, aby viděla všechny zprávy. Já nesleduji televizi, já projíždím různá média na netu, některá sdílím na svém facebooku či je posílám známým. 

Teď jsem teda vytížená víc než kdy jindy. 
Někdy je to proloženo dotazy mých známých, jak to vidím, co si o tom myslím a občas povzbuzuji. 
Nebo pomáhám jinak. 

Píšu úřední odvolání pro známé, páč já to umím, pro společnosti, které začali řešit letité problémy a výsledky posílají teď v době karantény, kde není moc možností splnit jejich požadavky. 

Do toho telefonuju, přijímám videa a fotky svých vnoučat, občas jdu do galerie či do kina do obýváku, každý den píšu, bez toho bych být nemohla a samozřejmě vařím atd. 
A naše heslo je: žádný velký úklid, na to nějak není čas a nikdo stejně nepřijde.

Nebudete mi asi věřit, ale ještě jsem se nedostala ani k tomu, abych něco namalovala. 

A to jsem si chtěla už objednat nová plátna, protože tady mám jen dvě poslední.

Můj muž sleduje zprávy stejně jako já na svém počítači, a tak se neustále navzájem ptáme, to jsi četl, společně nadáváme na bezohledné lidí. 
Nuda tu teda fakt není. Ostatně, co to je? Neznáme to celý život a ani teď ne.

Teď bych měla vysvětlit ty roušky v úvodu. Jak to všechno začalo. 

Přiznávám, že se snažím potlačit svoje špatné svědomí, ale moje zdraví je přednější.

Po úrazu hlavy jsem se trochu změnila, takže z Italky se stala velmi netrpělivá Italka. 

Ne tedy, že bych předtím byla nějak extra trpělivá, moje heslo je šup šup a jede se dál. 

Ale teď vůbec nemám trpělivost na šití u stroje, i když jsem v době "temna" a chvíli po revoluci šila kabáty, saka, bundy, jeden kožich, zboží do svého butiku, které se rychle prodávalo. a můj muž to ví.

Naše Tereza nám ušila roušky, ale mému muži je malá. 

Povídám před pár dny, vyber si látku, já ti ušiju novou. 

Nene, já si najdu nějaký střih a ušiju si sám, ty se šetři, nemáš na to nervy. 

Chci se sovičkami!!!

Našel celkem složitý střih (na to já nemám nervy fakt), kde nebyly napsané žádné rozměry, tak se musel hrát s nákresy na papír. Po první ušité roušce si vytvořil střih z krabice od piva a od té doby ušil další roušky, aby je mohl střídat, když bude vycházet za nákupy. 

Ale mezitím se situace změnila a naše děti nechtějí, abychom chodili na nákupy.

V pátek nám přivezl náš syn Jakub s rouškou velký nákup a nechal ho stát na zahradě před domem a jen z dálky jsme se pozdravili. Byla s námi venku i Justýna a já jí říkám, jdeš domů? 

Koukám, jak se ten brouček zoufale rozhlíží a váhá, zda má jít domů a vypadá, jako že na něco čeká.

V tom mi to došlo. Má Jakuba ráda a teď ho hledá a kouká na mě:

kam zmizel? on za námi fakt nepůjde?!

Moje zlatíčko, nepůjde, uvidíš ho jindy.

Tak to je shrnutí našich karanténních dní.

A tady je náš kreativec v hlavní roli.

Můj muž už 41 let a známe se od roku 1976.

Můj nejlepší přítel. 

Můj úžasný parťák pro dny všední i sváteční. 

Zkrátka moje opora, se kterou se každý den zasměju.

Podívej, jak na tebe myslím... Tohle jsem ti koupil...

Jak tam vypadám? No dobře, neboj.

Je vidět, že se usmíváš...
Děkuji ti, že jsi tady se mnou a děkuji i našim dětem za jejich péči.
Jo a dnes mě pozval do kina. Zapomněla jsem na co.
Zdravou neděli všem.