malé každodenní radosti 3

aneb Blogeři radostí proti Covidu od Vendy.

Pokračuji ve výzvě, i když tentokrát mám trochu jiné myšlenky. 

Ve středu jsem stihla ještě napsat a odeslat další článek do novin, ale od té doby mi není dobře. 
Už tedy nemám zvýšenou teplotu jako ve čtvrtek, z čehož mám radost, ale furt to není ono. Hlava pobolívá i tělo a na večer se mi špatně dýchá, ale jak jsem psala, rozhodla jsem se, že se z toho prostě dostanu. Jen jak to tak vypadá o něco později, než jsem věřila.

Včera jsem vyšla na chvíli na zahradu. Pár pampelišek na naší dva týdny neposekané zahradě bylo teda už i ve středu a bývá každý rok, ale včera jsem si připadala trochu jako na louce. Což tedy na naší trochu divoké zahradě není až tak nic zvláštního, ale tolik pampelišek u nás ještě nebylo. 

Ta žlutá krása mi udělala radost a sekání trávy se zatím odkládá.

Další maličkost, která mě včera potěšila, jsou frézie do vázy. 

Tedy to, že můj muž nezapomněl při výjezdu do Mělníka pro nový kohoutek, který na zahradě nebezpečně ukapával, koupit něco do vázy na potěšení. 
Já jsem neměla tentokrát myšlenky připomínat mu, ať něco koupí, páč tulipány, světe div se po třech týdnech uvadly. 

Navíc frézie jsme už dlouho neměli, tak to byla radost dvojnásobná.

A poslední malá radost. Od malička to mám tak, že když mi něco bylo, co mě přinutilo ležet, měla jsem vždy k údivu ostatních, někdy mi ani nevěřili, že mi není dobře, chuť na něco výrazného. 

Na zákusky, chlebíčky apod.

Ježíš, kde ti teď koupím nějaké zákusky?!

No já bych ani nebalené nechtěla. V Lidlu jsme kdysi koupili indiánky v krabici pro nějakou návštěvu. Ani jsem si raději nečetla tenkrát to chemické složení. 

Tak prosím tě, kdyby se ti tam chtělo, tak ty bych chtěla. No, není to přesně ono, ale za dané situace člověk snižuje ze svých nároků a potěší ho něco, co by jindy žádnou radost nepřineslo.

Tak jsou moje včerejší malé radosti. Dnes si nesplním svoji plánovanou radost reportáž z prvních letošních farmářských trhů. 
Cítím se na výjezd slabá a navíc by bylo ode mě krajně nezodpovědné někam jet mezi lidi, když nevím, co mi je. 

Dnes se chystám na výlet do kuchyně konečně vystřídat mého muže při vaření a snad to dám. 

Chci dělat svoji fejkovou čínu, ta je rychlá. 

A pravděpodobně se budu dnes zase válet a Justýna se mnou. Opět na mých zádech. Je vidět, že cítí, že mi něco je. Za jiných okolností, když si při téhle naší symbióze odskočím na toaletu, tak se naštve, že jsem se pohnula a někam uteče. A upřimně bych to i přivítala, protože tíha našeho jezevce není zrovna malá. Ona ale tentokrát čeká, až se vrátím, jako by věděla, že se na "lůžko" vrátit musím, počká, až se uložím a hup, už je zase na mě. 
No jo, moje léčitelka mě prostě nechce celé dny opustit.

Tak mějte pěkný a hlavně zdravý den. 

Po ránu mám nejvíc energie, tak napíšu na blog, později mi energie ubývá a už nic neudělám.
Možná, i když je ještě brzy, začnu připravovat tu čínu.