jakože velikonoční...

Velikonoce já pořád nemusím a o důvodech jsem tady na blogu kdysi už psala a patrně několikrát, kdo máte chuť, můžete si přečíst znovu, nechce se mi to asi vůbec rozebírat dál. 
Prostě jedu pořád proti proudu. 
Velikonoce mám od dětství spojené s bolestivými pruhy na nohách a se strašením od mé slovenské babičky. Každý rok mi znovu a znovu od útlého dětství vyprávěla hrůznou storku, jak o Velikonocích zemřelo mladé "dievča", které po oblevě z pumpy dostalo zánět mozkových blan. 
Musím říct, že jako malé dítě jsem se Velikonoc strašně bála a bylo to pro mě velké trauma.
Něco nás prostě poznamená. Dnes už se nebojím, jen se mi je nechce slavit.

Když byly naše děti malé, překonala jsem se a velikonoční dekorace a zdobení či malování vajíček a pomlázka, malování na okna, chození s pomlázkou se u nás řešilo a já jsem se snažila, aby to bylo pro děti důležité téma a abych na ně svou nechuť nepřenesla. 
Teď na Velikonoce zdobím a dekoruji jen v případě, že se má sejít rodina a hlavně děti. 
Ano, vím, že je to především křesťanský svátek zrození a světské vítání jara, ale to už jsem přivítala před několika týdny nákupem prvních kytek. 
Nicméně dárky, aby beránek nepokakal, jsem dávala vždy našim dětem a i vnoučatům.

Letos vzhledem ke karanténě, kterou všichni v rodině dodržujeme beze zbytku, setkání nehrozí, a tak rozhodně dekorovat nebudu. 
Tak letos velikonoční připomínka jen na blogu.

Kraslice v úvodu mi věnovala kdysi moje sestra. Jinak žádné nemám a používám je, když už nutně musím velikonoční výzdobu akceptovat. Děkuji za ně. 
Kraslice se mi ale moc líbí a některá považuji za malá umělecká díla.
V úterý nám přistáli ve schránce dva roztomilí velikonoční zajíčci. 
Měli jsme velkou radost a děkujeme za ně ještě jednou.

Tyhle keramické slepičky mám jen čirou náhodou a mají svůj vlastní příběh, jehož název Příliš mnoho slepiček již napovídá, že tohle jste možná o mně ani vědět nechtěli. 
Ale se ségrou jsme se tomu smály ještě několik dlouhých měsíců a při vzpomínce na ten divný večer se směju ještě teď. A protože leží nikdy nepoužité v šuplíku už několik let a vytáhla jsem je teď kvůli focení, tak ti je, Jiřinko, pokud máš zájem, věnuji do tvé slepičí a kohoutové sbírky. 
Doufám, že se budeme brzy moci setkat.

A teď se vlastně teprve dostávám k meritu věci, tak odpusťte ten dlouhý úvod.

Jak jsem již řekla, dárky k Velikonocům nakupuju. 
Už pro to pořekadlo: aby nás nepokakal beránek, to musí být něco na sebe.

Dodržuji to každý rok a letos jsou to veselé ponožky z Dedoles, ponožky Lenochod, Chameleon, Hokej a Knihovna. 
Každá ponožka je jiná, tedy myslím v páru je každá jiná. 
Nechtěla jsem je narušit rozbalením a fotky nejdou z eshopu kopírovat, tak se na ně v případě zájmu musíte podívat sami.

Do velikonoční tašky ještě přijde notes s nálepkami, který jsem už tady představovala a samozřejmě sladkosti s tématem Velikonoc, které nakoupil můj muž. 
U nás sladkosti už tradičně od dětství našich dětí, kdy se poctivě dělily o jeden pytlík bonbónů, nefrčí. Sladkosti jsou podle rodinné tradice za odměnu a bylo to přijato i další generací.

A dnes se veze malá velikonoční nadílka pro všechna naše vnoučata do Prahy.
Ale můj zvláštní přístup mi nebrání, abych nepopřála příjemné Velikonoce vám všem.