jak jsem hledala maso...

Ano, přiznávám, o Sárince tady toho moc nepíšu a rozhoupu se teprve, když se objeví nějaká zmínka v komentářích. 

Ne že by snad nebylo o čem psát, ale to mrně zaplnilo náš život na tolik, že při dalších jiných povinnostech mi nějak už nezbývá čas, myšlenky, energie nebo nevím co.

Před časem jsem se zmínila o tom, že napíšu storku s masem, která už začíná stárnout i v mojí paměti, páč je to už měsíc. Tak rychle než zapomenu.

Určitě to znáte všichni. Jisto jistě víte, že jste něco někam položili a jste v šoku, že to tam není a vy hledáte i půl hodiny, než zjistíte, kde to je. Vzpomněla jsem si, jak jsme s kolegyní, když jsem dělala v bance, hledaly docela dlouho její mobil. Zazvonil v mrazáku i s nákupem masa, který učinila místo oběda.

Tak to bylo něco podobného u nás. 

Vstávám ráno, pokaždé zoufale brzy, nakrmím Sáru, udělám si kafe, což je trochu rituál. Melu si ho vždy čerstvé a zasedám k počítači a píšu články. 

Po delší době jdu opět do kuchyně a v tom si toho všimnu.

Ježíši, já jsem včera večer přece vyndala z mrazáku půl kila masa. Nebo ne?! 

Koukám do mrazáku, tam to není. Tak si říkám, že to můj muž asi uklidil před Sárou. 

Koukám do lednice. Projdu celou lednici, ježíš, tak kde to je. Ještě jednou mrazák, ještě jednou lednice. Napadne mě, že třeba zlodějka Sára, houbičky z dřezu krade furt a věčně je jich po domě nejméně pět.

Okamžitě tohle zamítám. Ten malý brouček by půl kila neutáhl, je to v tu dobu třetina její váhy a nikde není památka po nějakých stopách. Nikde ani mokrá či krvavá stopa po tažení kořisti. 

Takže znovu mrazák, lednice, v těchto chvílích si uvědomuju, jak člověk sám sobě nevěří.

Už začínám být vzteklá na mého muže. Panebože, kam to dal?! Koukám do trouby, projíždím celou linku, to je ale blbost, že jo? Prohlížím špajz. Koupelnu v přízemí, technickou místnost. 

Jdu si prohlídnout tělocvičnu a celý obývák pro případ, že by pachatelem byla přece jen Sára. 

Jsem vzteklá a říkám si, tak dnes se prostě vařit nebude. Nebudu vyndávat další maso, dokud se to první nenajde. 

Můj muž vstává hodně pozdě a já na něj hned vybafnu, normálně ho nechávám, aby se probral:

prosím tě už dvě hodiny hledám maso, které jsem včera vyndala z mrazáku, a než to stačím dopovědět, zazní otázka: a už si ho našla? No nenašla, ty jsi ho někam schoval před Sárou ne?

Ne, vůbec jsem na něj nesahal.

No tak to mě teda podrž. Začínáme hledat oba a procházíme celé přízemí. 

Po další půl hodině říkám, já se jdu podívat do patra. No je to naprostá kravina, protože schody jsou naprosto čisté, nikde nic, žádná stopa. Přesto vyjdu nahoru a začnu se rozhlížet všude. Po chvíli objevím před dveřmi koupelny to hledané maso. Téměř netknuté, jen roztržený pytlík a malinkatou památku po malých zoubečkách. Naštěstí tohle naše mimino ještě nepokouše. Ovšem záhadou zůstává, jak dokázala bez úhony v tlamičce odnést půl kila masa docela dlouhou trasu z kuchyně z dřezu, kde se maso rozmrazovalo, přes předsíň, spoustu schodů do patra a ještě kousek cesty ke koupelně.

No a tak si tady žijem. Sáru nestíhám ani moc fotit, ona nepostojí, zatím to není fotomodelka, jako byla Justýnka. 

Už jsem tady psala, jak si před dvěma měsíci vybrala v patře mezi dalšími hračkami dětí papouška, přinesla si jej dolů a už ho neopustila. Papoušek vypadá strašně, je celý uválený, furt jej přenáší v tlamičce sem tam, pod černou špínou se ztrácí jeho barvy, ale já se ho bojím vyprat. 

Třeba by ho přestala tolik milovat. Hraček má spoustu, ale vrací se pořád jen k papouškovi.

Občas si povzdechnu, já bych jí tak ráda nakoupila nové hračky a můj muž dí: to by si ji musela vzít do krámu, aby si sama vybrala...

Ta úvodní fotka je jediná z posledních dnů. Jak říkám, nestíhám ji fotit. Věčně je jí vidět jen zadek. 

Ty ostatní fotky jsou staršího data a myslím, že je to i vidět.

Mějte pěknou sobotu a ať dnes nemusíte nic hledat.

P.S. Ještě připomínka. Do zítřejší neděle hrajeme. O co najdete tady.