animal hotel a trochu divná depilace

O zvířecích mazlíčcích jsem psala už vícekrát, ale dnes je to trochu pokračování příspěvku ranní budíčky, animalhotel a jiná zvěrstva.
Králíka Piňďu jsme již několikrát hlídali...  a po té počítali škody. Poprvé nám zdevastoval celou tělocvičnu a to nepočítám jen ty bobky, o kterých jsem psala, ale zničené žaluzie, na kterých visel, dokud jsme jej nevysvobodili, označkovaná celá postel pro příležitostné spaní, kterou jsme museli celou prát a další jiné drobné škody. To byl také důvod, proč začal můj muž zjišťovat, kolika let se takový většinou roztomilý tvoreček vlastně dožívá. Po zjištění, že to může být až osm let, a páč se nás tato věková hranice vzhledem k prázdninovým pobytům velmi dotýká, se můj muž rozhodl vybudovat v našem domě výběh v místnosti, které říkáme dle původní majitelky technická, kde je plynový kotel, bojler a můj koutek na šití. Její  umístění je hned vedle kuchyně, takže pokud necháme otevřené dveře, vidí nás a je spokojen. Můj muž zde vytvořil celkem velký výběh s drátěným plůtkem trochu jako stavebnici. Sestavuje se pouze, když přijede Piňďa na prázdniny k "babičce a dědečkovi" :-) V té době ovšem nemohu šít, páč prostor se změní na mini zoo.
Piňda využil tohoto prostoru asi již třikrát, takže konec rozbitým žaluziím a vzteklému značkování, protože nás vidí a má pocit, že je s námi. Jezdí k nám rád a jeho paníček a panička tvrdí, že se mu od nás nechce.
Od soboty je opět u nás. Je velmi vzorný. Máme tentokrát i vodítko, takže jej večer "paseme", i když skoro žádná tráva v těchto tropických vedrech není.
Tentokrát Piňda zatím nic neprovedl. Za to ale my ano. Doufám, že toto bude číst můj syn až po dovolené, až si to zlatíčko odveze v pořádku domů, ne dřív.
Ne, v podstatě se mu nic nestalo a už nám naštěstí odpustil. Jen jsme mu provedli nechtěně depilaci chloupků.
Asi před měsícem se u nás objevily mouchy, není u nás sice ani zdaleka tak přemnoženo jako na Plzeňsku, ale přesto je jich dost. Množství nakoupených přípravků v podobě různých zázračných lamp, motýlů k nalepení na okno (haha - tomu jsem se smála, už když tu úžasnou novinku muž přinesl - no zoufalství dělá divy), hřebíčku ve vodě, jehož aroma má odpuzovat tyto nechtěné návštěvníky, není rozhodně úměrné pořád se zvyšujícímu počtu těchto otravných tvorů - jak říká moje vnučka Lolinka: "blouků".  Nastupuje klasika, kterou jsem nesnášela už, když jsem jako malá jezdila na prázdniny k babičce, páč šnůra mrtvých much má opravdu daleko ke šňůře perel. Klasikou myslím odpornou věc, zvedající mi žaludek tak, jak říká moje kamarádka, že bych "nablila vanu":-).
Ano, je to mucholapka. Mám celkem vyvinuté estetické cítění, takže do domu mi tato záležitost jaksi nepasuje, i když dle mého muže a zbytku rodiny měly tyto "ozdoby" viset už dávno. Nakonec jsem musela uznat, že už není zbytí.
V loňském roce mouchy v našem domě nebyly. Letos to přičítáme hejnu hus, které jsou o několik domů dál pod námi. Takže mucholapka visí v kuchyni a visela i v již zmiňované technické místnosti. Bohužel přesně nad výběhem. Moje intuice mě však tentokrát zklamala. Poprosila jsem svého muže, ať pro jistotu mucholapku odstraní, aby nespadla na Piňdu. Při odstraňování se však stalo přesně to, z čeho jsem měla velké obavy a čemu jsem vlastně chtěla zabránit. Někdy ve snaze udělat to nejlepší naopak způsobíme to nejhorší. Mucholapka spadla a králíček domnívajíc se, že dostává něco dobrého na zub, utíkal ostošest. Bohužel branka do výběhu se samozřejmě v té chvíli nedala z nějakého důvodu rychle otevřít, aby bylo možné přicházející katastrofu odvrátit.
Piňda přiběhl, přilepil se čumáčkem, rychle se odtrhl a v šoku udělal salto. Stalo se, co se dalo předvídat. Zamotal se do mucholapky celý jako do obvazu. Začal zběsile a v šoku lítat po celém prostoru, a i když není prostor velký, nepovedlo se jej chytit. Slabé povahy nyní přestaňte číst. I mně dělá problém si na to jen vzpomenout. Mému muži se povedlo zachytit konec mucholapky a udělal jediné možné.
Prudce trhnul....
A chvíli visel králíček na té mucholapce... Lepidlo je opravdu velmi urputné.
Piňďa s námi asi hodinu nemluvil, což je celkem málo na to, co jsme mu provedli. Bylo to téměř opravdu jako depilace. Všude ve výběhu bylo plno chlupů v šedivé barvě, které ještě navíc divně trčely i z krásně černého králíčka. Nosila jsem mu pampelišku, kterou miluje, ale seděl strnule jako socha a dělal, že tam nejsem. Bála jsem se, že utrpěl psychickou újmu. Snažila jsem se mokrou houbičkou odstranit z něj zbytky lepidla, což bylo naprosto nemožné. Dokonce se po mě to hodné zvíře ohnalo. Nechala jsem jej tedy v klidu. Snad se uklidní.
Asi po dvou hodinách si tu pampelišku vzal a bylo vyhráno. Večer, trochu se ochladilo, jsme jej vzali na zahradu a tam se mi povedlo více méně zlikvidovat důkazy našeho provinění.
Na zahradě se mu líbilo tak, že nebylo možné jej ani kolem desáté dostat domů. Ale měla jsem radost. Psychickou újmu neutrpěl a ta kosmetická už nebyla vůbec vidět. (Psychickou újmu pro změnu utrpěla naše Justýnka, která dosud Piňďu naprosto ignorovala, ale když jej viděla se mnou na procházce na vodítku po zahradě, otočila se ke mě zády se zmateným výrazem a zase pro změnu se mnou nemluvila ona.)
Ale depilaci nohou mucholapkou rozhodně nedoporučuji :-)

nesem vám noviny ...

tenhle designový telefon miluju, škoda, že se mi nevejde do žádné kabelky :-)

Telefony a naše rodina. Už jsem o nich něco málo psala zde jsem na černé listině.
Na toto téma u nás pomalu vzniká i tradice. Týká se zvláště míst, kam si telefon se sebou zásadně nikdy nevezmu, pokud nebude velikosti trafostanice jako první jakože "mobilní" telefony po revoluci. Nevím, kdo si vzpomenete na tu dobu, kdy rádoby "podnikatelé" ve fialovém kvádru a bílých ponožkách (dodnes jsem nepochopila tehdejší módní trend) si museli s sebou brát na jedno pivo všem na odiv tuto bednu zvící velikosti menšího cestovního kufru a vážící možná okolo pěti, možná i více kilo. Na kličku nebo na co to bylo, vytáčelo se číslo a zvedalo se klasické velké sluchátko. Už si ten přístroj přesně nepamatuji, jen vím, že i tenkrát byl směšný. Obzvlášť,  když ještě doba telefonů přilepených k uchu nenastala a telefony se používaly oproti dnešku jen velmi zřídka. A i proto, že  na pevnou linku se dlouho čekalo a moc lidí telefon nevlastnilo.  Pokud jsme potřebovali něco projednat či si něco sdělit, museli jsme přijít k sobě na kafe.
No ale abych se vrátila opět na začátek. Zkrátka svůj malý mobilní telefon si nikdy neberu na toaletu. Někteří členové naší rodiny již telefon v tomto hygienickém zařízení utopili, někteří i několikrát nepoučení a ještě lépe, když to byl služební telefon. Dále telefony rozbíjíme ( ne úmyslně),  někteří je opakovaně ztrácí apod. Jedna věc nás však nechává všechny naprosto chladné  Nikdo z nás nemá na příchozí hovory v mobilu žádné vstupní melodie, zvláštní hlášky či vtipné glosy, takže když mi někdo volá, nevítá jej Madonna ale klasické zvonění.
Po dnešním zážitku tajně doufám, že ani nikdo z nás změnu nechystá.
V dnešním parném dni přesahující třicítky jsem přečkala při telefonování svým klientům (v tom vedru nikdo nebere telefony, raději mi zavolá zpět po půlhodině) různé songy příjemné i iritující, přečkala jsem rozhovor vietnamského trhovce něco v duchu: pani moc sluší, není velke, vem si pani, kam deš pani ja koupit jiné ..., ale po určité době mě tato činnost v tom vedru rozpálila natolik, že mi tekl pot i do očí a  štípal, tekl mi po krku, zádech a všude.V kontrastu k této popsané situaci po vytočení dalšího kýženého telefonního čísla se ozvalo: Neseem vám noviny, poslouchejte .........
No to je konec. Vánoce jsou tady. Když jsem se nemohla neustále dovolat a už potřetí jsem slyšela vánoční koledu, v tom pařáku jsem si vzpomněla na sníh.  Nebyla jsem chvíli schopná sdělit zbytku redakce, co mě tak rozesmálo. A možná jsem se v té chvíli i přestala potit :-)
V sobotu má být 37 stupňů, asi si zazpívám Vánoce vánoce přicházejí. Třeba to pomůže. :-)

nedělní krásné maličkosti beze slov

Hezkou neděli :-)

události mého týdne vážně i nevážně

Nechci být moc kritická, ale trochu mě v posledních dnech už irituje strach českého národa z přistěhovalců. Kam se hnu, tam se o tomto problému debatuje a to i v zapadlých vesnicích, kdy nikdy nikdo pravděpodobně přistěhovalce neuvidí, anebo snad jen přistěhovalce z jiného okresu (to jsem ovšem i já - náplava :-). Debaty ovšem nejsou toho druhu, že by člověk získal pocit, že jsme tak uvědomělý národ, že nám snad jde o blaho celé země. Debaty jsou vedeny v duchu, co když od nich něco chytnu - toto jsem slyšela na Bleších trzích malého města.
Ano, možná ty předzvěsti budou v něčem pravdivé, ale já nerada dopředu vyrábím nějaký katastrofický scénář a celkem "obdivuji" ty proroky, kteří vědí, jak přesně to bude vypadat a jak vše bude probíhat. Nenávistné komentáře označující uprchlíky velmi hanlivými jmény viz článek http://zpravy.idnes.cz/verbez-svoloc-opice-jak-cesi-diskutuji-o-uprchlicich-pcn-/domaci.aspx?c=A150728_181358_domaci_mcn dle mého soudu zase jen vyvolají nenávist. Domnívám se však, že se takto vyjadřují převážně lidé, kteří nemají žádné zkušenosti s uprchlíky ba ani s cizinci ve větší míře. Jen se potřebují přidat na nějakou stranu, kde se něco děje, a pokud jsou tam negativní emoce, tím lépe. Ještě bych pochopila, že se zde vyjadřují především lidé z Teplic, kteří mají skutečný problém s jinou mentalitou a jiným způsobem života cizinců v jejich městě a mají pocit ať již skutečný či domnělý určitého omezení, i když se v tomto případě o uprchlíky nejedná.
Snažím si představit sama sebe, kdybych se nedej bože ocitla v podobné situaci, jsem ráda, že to nemusím řešit, a musela bych také uprchnout ze země zmítané válkou, boji, nesvobodou apod. a už předem bych byla odsouzena, aniž by mi kdokoliv dal šanci ukázat, kdo jsem. I mezi uprchlíky jsou přece rozdíly a je rozdíl mezi válečným uprchlíkem a ekonomickým imigrantem.
Vzpomínám si na dobu po revoluci, kdy se otevřely hranice a v německých a rakouských obchodech časem byly k vidění nápisy, že Čechy v tomto a tomto obchodě nechtějí. Také v našem národě je část populace, která nám nedělá čest, ale byli jste to vy, kdo tenkrát nakupoval za pět prstů? Já tedy ne, a přesto jsem byla do těchto nápisů zahrnuta i já. Když se na toto podívám z tohoto pohledu, je mi z toho smutno. Někdo je možná v nebezpečí života a ještě ani není v naší zemi, ale my už předem víme, že nás bude ohrožovat, že se zvýší kriminalita apod. Jestli máte chuť, přečtěte si článek tady http://zpravy.idnes.cz/myty-o-uprchlicich-a-migrantech-do-evropy-f1y-/zahranicni.aspx?c=A150618_121718_zahranicni_jw , protože já samozřejmě statistiky nesleduji a ani se nestavím do role bůhvíjakého odborníka, jen mi celý ten humbuk a šířící se poplašné zprávy na facebooku, které se ke všemu ukáží jako nepravdivé, jejichž pisatelé se především chtějí zviditelnit a zvýšit návštěvnost svého profilu, lidsky připadají přehnané. Částečná opatrnost je samozřejmě na místě, nic se nesmí přehánět, ale svět je tak blízko a my dnes musíme počítat s tím, že nežijeme v nějaké separaci či bublině a dělat, že se nás okolní svět netýká, není přece vůbec možné a myslet si, že protesty prostřednictvím nenávistných komentářů a vyjádření mohou něčemu zabránit, je mírně řečeno naivní..
A teď z jiného soudku. Ještě k dalším událostem tohoto týdne v mém životě:-)
Konečně má na květ oleandr, který jsem letos po zimě celý "oštucovala", páč už byl hrozný a myslela jsem si, že letos už nepokvete, zatím má tedy pouze pupence, ale předpokládám, že mi udělá radost květem, tedy oba oleandry, protože od maminky jsem letos udělala ještě miminko a to má také na květ.
Rovněž rozkvetla kana na terase zatím jen v květináči, na zahradě je pořád bez květu.
Přijela dcera z Paříže a chvíli pobude, takže se těším, že všichni společně celá rodina oslavíme její narozeniny. Dnes spolu strávíme po dlouhé době večer a pravděpodobně i část noci filosofováním a povídáním, co vše se událo :-)
Ráda žiji přítomností, do minulosti se moc nevracím a budoucnost také moc neřeším, páč moje životní zkušenost mě naučila, že většinou je vše jinak, než si člověk představuje či plánuje. A poplašné zprávy mě nechávají klidnou. Strach předbíhající skutečnost je myslím zbytečný.
Takže přeji všem pokud možno dny plné krásných setkání a krásných malých radostí prosté zbytečných strachů.

slunečnice a jiné záležitosti

Příšerné vedro, tak se kochám doma a z dálky poslouchám z televize Colomba, kterého sleduje můj muž a směji se, jak podotýká, že se třeba v tomto díle už objeví Colombová :-). Mám ráda maličkosti obyčejného dne.
Slunečnice, které někde natrhal můj muž, gerbery koupené s chlebem jako šnytlik :-) jako vždy - již náš týdenní rituál.

Konečně jsme našli po několika měsících správné místo pro ptáčka z vitráže, kterého jsem koupila na Fleru - okno v předsíni, které směřuje na zahradu. Někdy to trvá, než člověk najde vhodné místo.
Věnec na vstupních dveřích do domu mám moc ráda, je velmi něžný, použila jsem jej i jako vánoční výzdobu, ale je celoroční a vytvořený jen z přírodních materiálů. Rovněž zakoupeno na Fler.
Prostě taková obyčejná sobota, kterou trávíme v našem domě, který svým chladem přehlušuje vedro sálající z venku otevřenými dveřmi.
Po dlouhé době jsme sami a po sérii milých návštěv a příjemného klábosení, grilování a filosofování do noci je to docela příjemná změna.
A ještě jsem dnes stihla první krok k dobrému skutku a přihlásila jsem se do Podzimní aukce - nábor tvořilek. Aukce je již tradiční akcí, o které mi řekla má dcera a pomáhá vždy konkrétnímu nemocnému dítěti, které pomoc potřebuje.
Do aukce věnuji některé věci ze svého tvoření na Fleru - batikované a malované šály, nahřívací polštářky apod. Třeba se přidáte se svým tvořením také a pomůžeme společně dobré věci. Ráda pomáhám, a pokud vím, přesně komu, těší mě to dvojnásob.

holá hlava, žirafa se šnorchlem aneb liberální výchova

důkaz o úplně holé hlavě jsem nenašla, tak jenom tento s porostem

všechny tři naše děti s mojí mámou - z našeho archivu

O liberální výchově jsem už psala v několika příspěvcích, poprvé tady ještě k liberální výchově, ale dnes mě přinutila žirafa se šnorchlem pokračovat.
Slovo liberální výchova se skloňuje ve všech pádech, ale mám dojem, že se jedná spíše o "nevýchovu". Každé dítě se potřebuje vyznat ve složitém světě a k tomu potřebuje nějaké mantinely a liberální výchova dle mého soudu neznamená, že necháme dítě dělat si, co chce. Četla jsem o studii, která se zabývá či rozebírá příliš liberální výchovu a závěr je, že děti, které byly vychovány či spíše nevychovávány v tomto duchu, mají jako dospělí velké problémy plnohodnotně prožít život. Bez mantinelů totiž není ani dospělý život, a pokud si myslíme, že ano, anebo jsme na ně nebyli zvyklí z dětství, těžko se budeme přizpůsobovat nějakým pravidlům a náš život bude pravděpodobně chaos..
Pro mě liberální výchova mých tří dětí znamenala, že jsem jim dávala prostor pro svobodnou volbu ve věcech pro ně důležitých, ale zároveň neohrožující jejich pohled na život. O spoustě věcech z dětství našich dětí jsem už psala, tak jen trochu opakování. Přísná výchova, či autoritativní se mi zdá lehčí, nemusíme o ní asi tolik přemýšlet, protože je jasné toto ano, toto ne. Ale když se rozhodneme pro svobodu pro děti, je to mnohem těžší. Musíme je naučit, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého a to vůbec není lehké.
Svoboda v oblékání byla samozřejmostí od dětství, a že občas děti chodily jako z cirkusu či hastroši, jsem přežila. Když si nechtěly ráno při cestě do školy obléknout kabáty, protože se ochladilo, přenesla jsem zodpovědnost na ně se slovy: no jděte, jak chcete, je to vaše tělo a vaše zdraví. To bylo samozřejmě něco jiného a do školy odcházely v kabátech, ale už to bylo jejich rozhodnutí.
Svobodu rozhodování měly i co se týká zájmů. Sice pro nás byla neustálá nová rozhodnutí velmi finančně náročná, ale moc jsme to neřešili. Výtvarné kurzy, herecké kurzy, hiphop, ping pong, hra na kytaru, hra na piano a další, už si ani na všechny nevzpomenu. Do některých jsme se vraceli :-) opakovaně, zaplacený kurz na půl roku některé dítě opustilo po pár měsících či týdnech, protože mělo pocit, že je tlačeno lektorem někam, kam nechce. Po té jsme zaplatili kurz opět, když dítě zapomnělo na příkoří a chtělo se například k akademické malířce vrátit.
Dnes vidím, že vše mělo smysl a dalo dětem patřičný rozhled a všeobecnější vzdělání, než mohla dát jakákoliv škola. Jsme s mužem také trochu bohémové, takže takové změny pro nás nebyli nějak překvapivé a rozuměli jsme jim. Příliš diktátu škodí a to nemáme rádi.
Vzpomínám si na dobu, kdy obě dcery chodily na gymnázium společně, starší na šestileté a mladší na osmileté. Starší dcera měla různá kreativní období, šila si na sebe sama, batikovala a chodila trochu jako hippies. Mladší za mnou přišla a prosila: mami, udělej s ní něco, zakaž jí se takto oblékat, já se za ni stydím. Jen ji nech svobodu.
Pak přišlo období zelených, modrých, červených vlasů a holé hlavy (ta jí slušela nejvíc, protože má krásný tvar hlavy), potom dredy, neučesaná úprava apod. a já jsem ještě k tomu dopomáhala. Musela jsem přesvědčit svého muže, že je to v pořádku. Naše okolí to ne vždy vnímalo pozitivně, měli pocit, že barevná hlava je synonymem k drogám, alkoholu a jiným neřestem. Já se domnívám, že naopak zákazy by k této cestě pravděpodobně vedly. Mladší dcera ovšem vše sestře později vrátila jako správný bohém, když začala studovat Damu a potkala ji trochu opožděná puberta. Obě sestry měly rande v nějaké kavárně a mladší dcera dorazila samozřejmě pozdě a na udivenou poznámku své sestry: víš, že máš sukni naruby?, odpověděla s klidem: já vím, už mě ale nebavila :-) Jednu dobu nosila každou barvu ponožky jinou, dnes už je to normální, ale tenkrát ještě ne, tak jsem aspoň kupovala jeden druh, aby neměla jednu vyšší a druhou nižší :-), ale jenom jednu oranžovou a jednu zelenou. Tuto kombinaci si pamatuji dodnes.  V tom je právě svoboda. Já si rozhodnu, jaký bude můj outfit bez ohledu na to, co řekne okolí. Ostatně kritiku tohoto druhu nesnáším a nezabývám se kreacemi ostatních, v podstatě mě pouze zaujme, když to někomu moc sluší.
Moc se mi líbí, jak nyní moje dcera vychovává svého potomka. Existují mantinely, takže dítě není rozverné, ví, co si může dovolit. Ovšem oblečení si vybírá už dnes sama. Sice někdy je to dost tristní a naše estetické cítění trpí, ale ona to tak chtěla. Takže, když jí hlídám, nikdy nezapomenu ji nechat na sebe vybrat, co sama chce a je klid. Ten malý tvoreček si připadá důležitý a mě to přece nic nestálo než trochu času navíc, protože výběr je velmi pečlivý.
Naposledy šly s mámou nakupovat plavky. Připomnělo mi to nakupování bot s nejmladší dcerou. V osmém krámu padla veškerá má rozhodnutí, co se týká finančního stropu a zůstalo jen, proboha už si nějaké vyber i za dva tisíce. Moje vnučka také v každém krámu nabízené úžasné plavky odmítala a házela je po zemi. Již zoufalství a poslední krám. Tady si plavky vybrala a nechtěla se jich vzdát. Když mi dcera volala, jaká byla volba a jak strašné jsou plavky, říkala jsem si, že přehání. No bože, vnučka si vybrala plavky s obrázkem, páč všichni nakupujeme vkusné oblečení bez různých Hello Kity apod., tak chtěla něco jiného. Když jsem však viděla fotku, uznala jsem, že je to opravdu hrůza a že se s ní nikdy koupat nepůjdu :-) Pestrobarevné plavky s obrovskou žirafou se šnorchlem uprostřed mě naprosto odrovnaly. Ale spokojený obličejíček stojí za to a k tomu nové zlaté holínky s prasátkem Pepou a je vymalováno :-) Ty holínky bych přežila, ale plavky jsou fakt příšerné!! Myslím, že by na ně měl být zbrojní pas, páč vidět je v noci rozespalá, tak mě to zabije.
Ano, přesně toto pro mě liberální výchova znamená, tímto se vychovává osobnost. Ano je to strašné, ale já udělám vše proto, abys to mohla nosit - možnost svobodné volby. Ty zelené vlasy byly taky hrozné :-), ale dnes už mohu říct, že výchova našich tří dětí se nám povedla. Vychovali jsme tři osobnosti s vlastním názorem, které se umějí postavit k životu a pevně věřím, že k tomu vedlo i přežití Rákosníčka se zelenými vlasy.
Jo a plavky s motivem žirafy se šnorchlem nechám vaší představivosti.
Nemáme odvahu je zveřejnit, páč naše rodina celkem rozpoznává, co je kýč :-).

živá voda

Dnešní ranní koupání  v průzračné vodě v pískovnách s kachnami a rybkami :-) Zkrátka živá voda.