vánoce v papíru a kachna na pomerančích...

Včera u nás opět naděloval Ježíšek. 

Tentokrát byly až na malé výjimky Vánoce v papíru a nemyslím balící papír.

Na úvodních fotografiích jsou ovšem dárky z keramiky a nenadělil je Ježíšek, ale děti. 

Vyráběly samy pro babičku a dědu a je to moc krásné. 

Lolinka kromě hlavního dárku ještě přívěšek na krk a Alánek ten krásný stromeček jako brož.

A proč vánoce v papíru? Páč Ježíšek nadělil předplatné časopisů, plyšové bloky pro děti, dospělým vouchery na zážitky a darovací certifikáty. 

Jedinou výjimku tvořily malé osobní dárky pro dospělé, autorská tvorba magnetek, které jsem se snažila vybrat každému na míru. ukážu vám je někdy příště, i když jsem je moc nefotila.

A taky knihu Ježčí příběh, ale tu vám představím samostatně. 

K těm certifikátům, které udělaly našim třem dětem opravdu radost, což jsem předpokládala, musím přidat ještě jednu vzpomínku. 

Když přišlo poděkování od Člověk v tísni originál podepsané od Šimona Pánka, na něco jsem si vzpomněla. Samozřejmě, že jsem věděla, že je spoustu let v čele organizace, ale uvědomila jsem si až teď, že si jej pamatuju z listopadu 89, kdy byli spolu s Martinem Mejstříkem v čele studentů. 

Tenkrát mi Šimon připadal jako takový hezký frajírek, tím v žádném případě nesnižuji jeho zásluhy či podíl na revoluci, ale říkala jsem si, ten je ambiciózní, ten bude v politice.

Je vidět, jak velmi jsem se mýlila, a já nikdy nedávám na první dojem a je vidět, že první dojem neznamená vůbec nic. 

Tenkrát bych ho vůbec netipovala, že bude v čele společnosti, která pomáhá nejen v Česku.

Certifikáty jako dárky jsem dala poprvé a byla to vlastně trojnásobná radost. 

Pro mě, pro obdarované a ještě jsme pomohli malým zrnkem těm, co to potřebují.

Jo, nám Ježíšek kromě krásné houpačky na zahradu, která zabrala pod stromečkem půlku obýváku, nadělil také papírové dárky. 

Vstupenky do Národního divadla na leden, únor a duben. 

Na březen ne, protože to má premiéru v Praze Linda.

A teď k té kachně na pomerančích. 

Už jsem se zmínila včera, že dělám slavnostní oběd, který jsem sama nikdy neochutnala a trochu jsem se bála, jak to teda dopadne. 

Chtěla jsem něco nového výjimečného, a protože to prý bylo výborné, musím to zařadit do našeho života a někdy zopakovat. 

Na kachnu na pomerančích najdete tisíce receptů. 

Některé už asi nejsou o kachně na pomerančích, protože jsou tam všechny možné přísady, mimo jiné jablka, portské a spoustu koření a myslím si osobně, že ta základní chuť kachny se musí nutně ztratit. 

Tak jsem si recept upravila podle svého selského rozumu a bylo to fakt dobré. 

Musím si sem dát teda rychle recept, dokud si pamatuju, co jsem tam dala.

Kachna se den předem rozřezala na čtvrtky, osolila, opepřila a dala do lednice. 

Na čtvrtky proto, že byly kachny dvě.

Jedna by nám nestačila a vcelku jsem byla schopna upéct jen jednu.

Na Boží hod vánoční jsem si připravila do kastrůlku trochu slepičího vývaru, do toho jsem dala šťávu ze tří pomerančů, med, cukr, sůl, pepř podle chuti a svařila vše dohromady. 

Na závěr jsem přidala ještě dužninu z pomerančů nakrájenou na kousky a mírně povařila. 

Nechala jsem vychladnout a pak tu kachnu, teda obě polila touto směsí a dala péct do trouby asi na dvě hodiny. Ke konci jsem přidala na kolečka nakrájený a oloupaný pomeranč zbavený i té bílé kůže, páč ta je hořká. 

Takto se peče ještě tak deset minut anebo prostě přiměřeně přiměřeně.

Jako příloha americké brambory, domácí tatarka a domácí jogurtový dresink s česnekem.

Včera jsem vůbec nefotila, takže si to můžete jen představit. 

Nakonec chuť je stejně nepřenosná.

A včera bylo setkání moc krásné. V obýváku se hlavně nakupovalo a prodávalo, protože děti si konečně vyzkoušely kasu, kterou jsem jim před časem koupila a hodně jsme se přitom nasmáli.

A tohle setkání bylo vlastně největším dárkem.

A mám radost, že se mi ten risk s tou kachnou nakonec vyplatil. 

Můj muž říkal, pokud se ti kachny nepovedou, je tam dost bramborového salátu.

Je pravda, že kvůli salátu, který můj muž opět zadělával "v rokli", musela být polévka venku na zahradě. 

Nechcete někdo salát? Je výborný.

Kachna měla prý zvláštní chuť a byla hodně šťavnatá.

nesem vám noviny...

Každý rok si dávám na blog pár střípků ze Štědrého dne, tak dnes tradici neporuším. 

Ježíšek přinesl stromeček a byl tak krásný, že by se nemusel ani zdobit.

Kurýr přivezl krásnou kytici růží.

Nevím, jestli štědrovečerní tabule byla slavnostně nazdobená jako jiné roky. 

Letos bylo všechno nějak jiné.

Ale pouštění lodiček se mi povedlo.

Mějte pěkný a pohodový Boží hod vánoční. 

My se dnes sejdeme téměř všichni a Ježíšek tu zanechal nějaké dárečky, 
tak snad potěší. Letos máme vánoce v papíru a nemyslím balící papír.

P.S. Já jsem si letos vymyslela celkem netradiční oběd na dnešní sváteční stůl. 

Trochu se bojím, jak to dopadne, páč tohle ani nevím, jak má vlastně chutnat.

Trochu lituju, že jsem neudělala klasiku svíčkovou anebo kachnu se zelím.

Ale nějak se mi tentokrát hrát s obědem tři dny, který všichni snědí za pár minut, nějak nechtělo.

Držte mi palce. Nevím, proč jsem se, blbá, rozhodla experimentovat.

Nakonec mi včera můj muž řekl, že přípravy jsou úplně stejné jako na svíčkovou.

Že by?!

No, nic už jsem si hodila rukavici, tak ji musím zvednout.

A kdo chcete hádat, jako moje dnešní jídlo se jmenuje jeden film.

poslušně hlásím...

včera jsem nezapomněla zapálit svíčky na adventním svícnu jako minulou neděli.

I tak mám letos dost zapomenutých věci anebo jsou věci prostě letos jinak, než je naše tradice.
Já vím, je čas rozjímání. Tak já rozjímám po svém.

Letos nemám barborku.

A to mám třešeň na zahradě, jak víte.

Ježíšek se mě před dvěma týdny ptal, zda může nechat vánoční stromeček na zahradě na očích. 
Jinak ho každý rok nosí až 23. prosince a já jej teprve mohu obdivovat. 
Ale prý je těžký jak cent, a táhnout jej ze dvora přes půl domu jen proto, abych jej neviděla, to by byl oprus.

Tak na něj čumím už čtrnáct dní přes okno a můžu si na něj i na zahradě sáhnout.

Jmelí jsme kupovali teprve v pátek a bůhví, jestli bych si vzpomněla, kdybych neviděla kolemjdoucí a všichni nesli jmelí. 
No tak vlastně ještě nebylo tak pozdě, jen ho míváme dřív.

Vánoční plovoucí svíčky a františky koupil můj muž taky na poslední chvíli.

Letos nemáme na vánoční stůl jako tradičně každý Štědrý večer desítky let na talířek žádné exotické ovoce a není to tím, že jsme letos večer sami dva.

O kalamitách s pečením vánočního cukroví jsem už tady psala.

V hlavě si probírám, zda už nám nechybí nic, co chceme mít. 
Nešidíme se, ať už jsme sami anebo je nás víc. 
Tradice prostě dodržujeme, protože chceme.

Vánoční přání, která jsem posílala, letos dorazilo někam už v úterý a někde až v pátek. 
Tři přání jsem posílala mamce, ségře a bráchovi na stejnou adresu, ale dorazila pouze dvě ve stejný den. Poslední až za několik dní.

No to byl na poště nějaký všeuměl.

Letos za to máme dvě vánoční hvězdy, protože jsme se nemohli dohodnout, která je hezčí.

Dnes přiveze kurýr kytici růží, kterou jsem si objednala. 
V pátek dorazil kurýr i k mamce na Moravu.
Možná vznikne nová vánoční tradice.

Přemýšlím, čím byl letošní advent tak jiný, že jsem některé věci zazdila.

Možná jsem psala víc reportáží než vloni?! 

Stalo se a je jedno proč, a píšu to jen jako reportáž z našeho života.

Nic z toho samozřejmě není problém a s velkou pravděpodobností bude hůř 😁

Tak teď už mi zbývá jen poslat vánoční přání ještě vám, 
mým vzácným virtuálním přátelům. 
U některých z vás mám už pocit opravdového přátelství.

Užijte si zítřejší den, nehoňte se, nic za to nestojí a není nic důležitější než prožitky a setkávání. 
Teď zjišťuji, že jsem si tímhle výčtem nepodařeného nabudila v sobě těšení.
Na dnešní zdobení stromečku, který vypadá krásně i bez ozdob. 
Na Štědrovečerní večeři s mým mužem a nejlepším přítelem, na pouštění lodiček, Justýna má samozřejmě svoji jako každý rok, a hlavně se těším, až si dárky rozbalí můj muž.
A tak posílám tu radost i vám všem. Doufám, že k vám dorazí.

brát vše s humorem 2

Jen slíbené malé pokračování ze včera.

Někdy fotíte, aniž přesně vnímáte, co se před vámi odehrává. Vybíráte si záběry, co se vám líbí, do novin hlavně lidi a ani nevíte, že zrovna v té chvíli se před vámi odehrává příběh.

Tenhle teda vůbec není hezký, ale bohužel patří asi už dnes k adventu.

Zabírám lidi přes náměstí až k rozsvícené bráně a jen si pomyslím, proč tam ten člověk sedí s krabicí uprostřed a zabírá půl vchodu, je to nezdvořilé.

Můj muž si jej všimne tady a nakloní se ke mně: 

to je určitě nějaký podvodník, prý vybírá na nemocné děti.

Moc se tím nezabývám.

Myslíš? Naivně si myslím, že ten člověk má určitě jiný důvod, proč sedí s nataženou rukou. 

Měl by vybírat spíš na sebe, nemocný vypadá až až.

Zabírám podruhé tím samým směrem, protože scéna se změnila, ten chlap mi tam sice vadí, ale fotím reportážní fotky ne umělecké, no nee?

Všimne si mého foťáku, dnes všichni fotí na mobil, takže větší objektiv nejde přehlédnout, a rychle vstává sbírá krabici a otáčí se ke mně zády. 

Tohle si uvědomím ale až doma a vzpomene si na to můj muž.

Prohlížím a vybírám fotky do novin a všimnu si, že asi po deseti minutách, kdy znovu zabírám bránu z jiné strany, pán naprosto z trhů zmizel.

Můj muž měl pravdu a já cítím velké zklamání. Furt mám růžové brýle.

Na fotkách v deníku pán z dálky je vidět. Nikomu nepřeji nic špatného, ale tady si docela přeji, ať si toho někdo všimne. My to nemůžeme ani ohlásit, protože jsme se jej ani nezeptali, na co vybírá. Kdyby mi to došlo, půjdu ho požádat, ať mi ukáže průkaz organizace, pro kterou vybírá prostředky.

Můj muž si doma vzpomněl, že jej vloni viděl takto vybírat při nějaké akci před zámkem Veltrusy.
Ježíši, jak se někdo takhle může nepoctivě přiživovat?! 
Já bych mu nikdy nic nedala.

Dnes přidávám ještě pár fotek z Mělnických vánočních trhů, které se včera nevešly.

K dnešnímu příspěvku se název moc nehodí, protože tohle nejde brát s humorem.
Tak přidávám jeden recept pro ty, kdo ještě nemají napečeno.

Mějte pěknou čtvrtou adventní neděli. 
Já doufám, že dnes nezapomenu zapálit adventní svícen jako před týdnem.
Jo a docela jsem ráda, že pro letošek moje reportáže skončily.
Těším se na další příští rok.

brát vše s humorem

Ostatně pro zachování zdravého rozumu je to jediné řešení.

Dnes budu trochu bilancovat, tedy ne celý rok, to jsem dělala vždy jen pracovně, ale jen pár posledních dní, kdy se mi teda nějak nedařilo. 

Jediná jistota je, že u nás teda nuda nebývá.

Co to vlastně je???!!!

O adventní neděli už jsem psala a i pondělí mi připravilo orosené čelo. 

Jela jsem dělat reportáž na prodej eurobankovky, o té už jsem tady psala. Hodinu jsem čekala, než měl někdo čas mi něco říct na diktafon. 

Mám ráda články živé, aktuální a diktafon používám fakt často. 
Nejen proto, že člověk si všechno nezapamatuje, ale hlavně pro zachycení přesných citací těch, kterým otázky kladu. 

Doma pak píšu podle diktafonu, ne tedy přesně, přesné jsou jen ty citace, jinak omáčku si samozřejmě musím napsat sama. A to já ráda.

Odjíždím domů a na konci cesty si pro jistotu pustím diktafon. 

Dělám to tak vždy, abych si poslechla, jak je rozumět nahranému slovu. 

Někdy hůř někdy líp podle toho, kde nahrávám. Navíc stařičký diktafon už prošel mnoha rukama a nahrál kilometry a kilometry mluveného slova a i způsobil nejednu děsivou chvilku s opoceným čelem, když si někdo omylem nahrané smazal. 

To se stalo mnohokrát a i já jsem z toho měla vždy hrůzu a děs a asi proto se mi to možná nikdy nestalo.

Tak teď abych se vrátila k mému opocenému a hrůzou sevřenému tělu, když jsem si pustila ten diktafon. 

Kromě hrozného šumu a rachotu nezaznělo jediné slovo, i když jsem se snažila pouštět na vícero pokusů a mlátit do té krabičky.

A je to tady. Už se mi něco podobného stalo před pár měsíci a já seřvala Báru, že jsem ji několikrát napomínala, ať mluví na ten diktafon. 
Musím se dodatečně omluvit, páč Bárou to evidentně nebylo. 
Prostě některá stopa už není schopná zaznamenávat nic. 

Cestou domů si v hlavě sumíruju, co jsem vlastně slyšela a co si pamatuju. 
Doma bouchnu kabelkou na zem a jdu rychle k počítači zkoušet svoji paměť. 
Nikdy nepíšu něco hned. 

Potřebuji si na pár hodin od toho odstoupit, no teď jsem musela a věřte, že mi bylo ouvej. 

No mohla jsem napsat článek jen tak bez citace, většinou je to jen pár vět a někdy v jiných situacích to ani jinak nejde. 

Ale, když už nahráváte, zpovídající samozřejmě čekají, že jejich slova v článku zazní.

Půl hodiny jsem házela do počítače věty bez ladu a skladu, jak jsem si vzpomněla a teprve potom jsem tomu dala správný tvar.

Ale neumím popsat svoje pocity po zveřejnění mého článku. 

Čekala jsem nějakou reakci a byla. Měla jsem tam dvě drobné nepřesnosti.

 A zrovna tyhle dvě informace jsem si pamatovala dokonale, nicméně důkaz jsem neměla žádný, takže jsem si musela posypat popel na hlavu sama.

Můj muž mi koupil pod stromeček nový krásný kvalitní diktafon, má furt pocit, že toho budu mít pod stromečkem málo a já se mu snažím pořád vysvětlit, že je mi to srdečně jedno, ale nepřesvědčím ho. 
Tak jsem mu tu radost nechala, i když diktafon je můj pracovní nástroj a je to, jako bych si dala pod stromeček vařečku. 

Jo, a stala se chybka v lidském faktoru, takže článek vychází až v úterý po několika mých urgencích, že za chvíli už ani vycházet nemusí, páč už to bude jako starý rohlík. 

Ale článek už je odsouhlasen, tak vyjít musí.

Úterý ve stresu a to si ještě ráno všimnu, panebože, že ta upečená kolečka pod kokosky jsou nějak malá, a když to budu slepovat, musela bych dát pod kokosku tak pět koleček. 

Zřejmě jsem se zhlédla v miniaturním cukroví Báry. Já už asi potřebuji dozor. 

Kdo si mě dáte do občanky???

Udělat nové kokosky?

Ne tak mrňavé neudělám, kdybych se zbláznila. 
Rychlejší bude udělat nové těsto. 

A tak dělám opět nové těsto a z těch miniaturních, které už jsou polité čokoládou, spojením s krémem vyrábím "fejkové" dučesky (název pro naše tradiční dortíčky, které jsou na vánočním stole už téměř 40 let). 
Vypadají podobně, jen to není to správné těsto, není to ten správný krém. 

Tak je nezdobím vlašským ořechem, aby naše děti nebyly zklamané. 
Už jsem měla totiž dotaz: a děláš letos dučesky?!

Ve stínu popsaného si nepamatuji, co se dělo ve středu a ve čtvrtek.

Jo vlastně jsem ještě musela opravovat doručení kytice sobě, kterou jsem debil objednala na pátek, kdy jsem jela do Prahy na pravidelnou prohlídku štítné žlázy.

V pátek ráno hledám nějakou malou dózu, protože chci přivést svému opravdu báječnému lékaři, který mě vždy velmi vítá, vzorek napečeného. 

Chci mu to dát jako omluvu, že nejdu poprvé ve správném termínu, jako úplatek, aby ho nenapadlo, dělat mi punkci, páč to strašně bolí a popřát mu krásné vánoce.

Po půl roce se vše v Praze na Palmovce změnilo, jednosměrky, kde nebyly apod., nakonec v jedné jednosměrce jsme se octli a museli se omlouvat projíždějícím v protisměru. 

Konečně jsem vyhozena na správném místě a sedám si do ordinace.

S hrůzou zjišťuji, že sakra, nemám to cukroví, zůstalo v autě i s mojí právě koupenou svačinkou. 

Můj muž si už odjel po svém, páč má na jiném konci Prahy také návštěvu u doktora.

No nic tak jen popřeju, punkce se naštěstí nekoná.

Z Prahy odjíždíme a řešíme náš další plán. 
Slíbila jsem reportáž z vánočních trhů, ale chtěli jsme si poslechnout i koncert ve tři hodiny. 

Do Mělníka přijíždíme brzo a já jsem hrozně unavená a mám šílené bolesti hlavy.

Na koncert nečekáme. Nafotím, co mi přijde pod ruku, diktafon žádný nemám, ten můj muž teprve vyzvedává v zásilkovně. 
Nakonec se mi fotky líbí.

Dnes ráno dopisuji článek o trzích, které trvají až do neděle a odesílám i s fotkami.

Dnes je sobota a já přemýšlím, co se ještě proboha může podělat.

Foto je z trhů.

Díky, kdo jste dočetli až sem. Je to hodně dlouhý příspěvek.

Mějte pěknou, klidnou sobotu bez kalamit.

P.S. Při stahováni fotek na mě vykoukl příběh, ne teda zrovna vánoční, ale bez fotek bych si to neuvědomila. Takže zítra bude pokračování.

 I fotek mám nakonec hodně.

A nuda u nás teda fakt nebývá.

tohle k adventu nepatří...

ale stalo se bohužel. 
Několik rodin bude mít hodně smutné svátky a poznamenaný život už navždy.

Dnes jsem narazila na video policie Utíkej, schovej se, bojuj. 
Je dost povedené. 

Rozhodla jsem se jej také sdílet.

Je smutné, že se musíme připravovat i na tyto varianty v životě. 

Ještě k videu přidávám odkaz článek s pravidly, které se myslím ve světle současných událostí zdají hodně důležité a asi bychom je měli znát.

Já vím, někdo říká, že se vyhýbá čtení tragédií. Přiznávám, že tragédii v ostravské nemocnici taky nemám načtenou dopodrobna, na to jsem příliš zbabělá, ale úplně se těmhle tématům nevyhýbám. 

Občas stačí projet titulky, a to já dělám každý den, a jste v obraze. 

A já si bez aspoň malé informovanosti neumím život představit. 

Bez informací bych si připadala jako slepá a dezorientovaná.

Titulek článku Greta Thunbergová prohlásila, že by světové vůdce postavila ke zdi taky mluví za vše a už mě pak ani nezajímá, že později svůj výrok zmírnila.

Jakkoliv vypadá můj dnešní příspěvek negativní a neadventní, já pořád myslím pozitivně, ale některé věci mi přijdou důležité.

Ostatně na některé události, jako i terorismus v Paříži, na blogu reaguji vždy a v historii blogu je najdete.

A protože já se hodně směju a pobaví mě kdejaký vtip, přidám i to, co mě tento týden rozesmálo.

Prostě život se vším všudy tak, jak jej prožívám.
Peču, přicházejí ještě poslední dárky, objednávám kytice kurýrem, abych udělala radost a proč mi doručí kurýr kytici v pondělí? To napíšu někdy příště.
Jen jsem chtěla tady poznamenat, že můj život je pestrý a patří tam i ta hrůza, radost i smích.

roztomilost váží jen pár gramů

aneb loučení a já doufám, že snad už bylo aspoň pro letošek poslední.

To je tak, když se rozhodnete, že už konečně končíte. 
Druhý týden v prosinci se uklidil dům pro ježky s jídlem a vodou, protože jsme zjistili, že konečně usnuli a už tam nikdo od začátku prosince nechodil. 
Vždyť už byl nejvyšší čas, normálně se zazimovávají už začátkem listopadu, 
ale letošní teplé počasí je zmátlo.
Občas se tedy zdálo, že dvě malá soustíčka zmizela, ale přikládali jsme to práci myší.

Minulý týden to zase začalo. V sobotu se na místě, kde stával ježčí domek a všem nám od září překážel k cestě do domu, objevil malý ježeček a zoufale pobíhal dokola a hledal, kde je to jídlo.

Panebože, a ježčí příběh znovu začíná, evidentně to nebude mít konec.

Zoufalství teprve nastává po vážení. Ten brouček malý má pouze 520 gramů, těžko už jej vykrmíme. Tak putuje do ohrádky a krabice k nám domů. 
Neděláme vánoční úklid, tak už se tady ztratí i ty případné blechy. 

Ježeček se napapá a celou neděli spokojeně spí v krabici a my zvažujeme celou neděli, co s ním. 
Je to roztomilost sama, nechce se nám s ním loučit, 
ale tuhle zodpovědnost si už na sebe vzít nechceme. 
Sice jsme, tedy můj muž, odchovali už čtyři ježky na správnou váhu, ale teď už je pozdě.

V pondělí volá můj muž o radu do nejbližší stanice, aby rozhodli za nás. 

A rozhodují. Musíte ho přivést. 
Aby jste nemuseli až k nám, je to u Kladna, odvezte ho do útulku do Mělníka, 
my si tam pro něj přijedeme.

V úterý nastává velké loučení. Jako když posíláte dítě do ozdravovny. 

Můj muž ještě naivně zkouší, zda bychom si pro něj mohli přijet na jaře. 
Naivní jsme oba, já taky tajně doufám, že se nám vrátí. 
Nakonec čtyři s námi už tady žijí na naší zahradě.

No, logicky to samozřejmě nejde.

No, my vám na jaře můžeme nějakého ježka dát, ale nezaručíme, že to bude ten váš.
Chvíli uvažujeme o nějaké značce, můj muž vtipně říká: piercing na bříško.
Já se oklepu po této hrůzné představě a vítězí zdravý rozum.

Navzájem se přesvědčujeme, že to jinak nejde, že musí do rukou odborníků.
Můj muž zvažuje, jestli jej přece jen neodvést rovnou do stanice.
Nějak nemáme důvěru, ale nakonec se veze do toho útulku.

V útulku jej přebírají velmi něžně: 
ježíš, ty jsi malinkatej bobeček, no ty bys nepřežil. 

Nebojte, oni se o něj ve stanici dobře postarají, oni to umí.

No zatím vzdycháme oba, jak se ten náš maličkej a roztomilej broučínek má.

Doufám, že už byl letos skutečně poslední.

Žijeme s nimi už od září, tak je pro nás čím dál těžší se s nimi loučit.
Uvědomila jsem si, že tolik ježků jako letos, jsem neviděla za celý svůj život. 
A takhle zblízka, abych si mohla sáhnout a koukat do očiček, vlastně nikdy.

Tyhle dvě nepovedené fotky jsou z tabletu a můj muž fotil jednou rukou, ale jako dokument sem patří.