roztomilost váží jen pár gramů

aneb loučení a já doufám, že snad už bylo aspoň pro letošek poslední.

To je tak, když se rozhodnete, že už konečně končíte. 
Druhý týden v prosinci se uklidil dům pro ježky s jídlem a vodou, protože jsme zjistili, že konečně usnuli a už tam nikdo od začátku prosince nechodil. 
Vždyť už byl nejvyšší čas, normálně se zazimovávají už začátkem listopadu, 
ale letošní teplé počasí je zmátlo.
Občas se tedy zdálo, že dvě malá soustíčka zmizela, ale přikládali jsme to práci myší.

Minulý týden to zase začalo. V sobotu se na místě, kde stával ježčí domek a všem nám od září překážel k cestě do domu, objevil malý ježeček a zoufale pobíhal dokola a hledal, kde je to jídlo.

Panebože, a ježčí příběh znovu začíná, evidentně to nebude mít konec.

Zoufalství teprve nastává po vážení. Ten brouček malý má pouze 520 gramů, těžko už jej vykrmíme. Tak putuje do ohrádky a krabice k nám domů. 
Neděláme vánoční úklid, tak už se tady ztratí i ty případné blechy. 

Ježeček se napapá a celou neděli spokojeně spí v krabici a my zvažujeme celou neděli, co s ním. 
Je to roztomilost sama, nechce se nám s ním loučit, 
ale tuhle zodpovědnost si už na sebe vzít nechceme. 
Sice jsme, tedy můj muž, odchovali už čtyři ježky na správnou váhu, ale teď už je pozdě.

V pondělí volá můj muž o radu do nejbližší stanice, aby rozhodli za nás. 

A rozhodují. Musíte ho přivést. 
Aby jste nemuseli až k nám, je to u Kladna, odvezte ho do útulku do Mělníka, 
my si tam pro něj přijedeme.

V úterý nastává velké loučení. Jako když posíláte dítě do ozdravovny. 

Můj muž ještě naivně zkouší, zda bychom si pro něj mohli přijet na jaře. 
Naivní jsme oba, já taky tajně doufám, že se nám vrátí. 
Nakonec čtyři s námi už tady žijí na naší zahradě.

No, logicky to samozřejmě nejde.

No, my vám na jaře můžeme nějakého ježka dát, ale nezaručíme, že to bude ten váš.
Chvíli uvažujeme o nějaké značce, můj muž vtipně říká: piercing na bříško.
Já se oklepu po této hrůzné představě a vítězí zdravý rozum.

Navzájem se přesvědčujeme, že to jinak nejde, že musí do rukou odborníků.
Můj muž zvažuje, jestli jej přece jen neodvést rovnou do stanice.
Nějak nemáme důvěru, ale nakonec se veze do toho útulku.

V útulku jej přebírají velmi něžně: 
ježíš, ty jsi malinkatej bobeček, no ty bys nepřežil. 

Nebojte, oni se o něj ve stanici dobře postarají, oni to umí.

No zatím vzdycháme oba, jak se ten náš maličkej a roztomilej broučínek má.

Doufám, že už byl letos skutečně poslední.

Žijeme s nimi už od září, tak je pro nás čím dál těžší se s nimi loučit.
Uvědomila jsem si, že tolik ježků jako letos, jsem neviděla za celý svůj život. 
A takhle zblízka, abych si mohla sáhnout a koukat do očiček, vlastně nikdy.

Tyhle dvě nepovedené fotky jsou z tabletu a můj muž fotil jednou rukou, ale jako dokument sem patří.