nemůžu, fotím duhy!

Zvonek u domu zvoní zuřivě a netrpělivě a já volám ze zahrady: 
teď fakt nemůžu, fotím duhy! 

Od vrat se ozývá: cože fotíš?! ježíš tak ten foťák odlož ne a otevři!!!

Nemůžu, za chvíli to nebude...

Krásné sobotní duhy. 

Čím je člověk starší, tím víc jako by se vracel do dětství a uchvacuje jej krása kolem.
A trochu se posunul i žebříček hodnot. 
Už člověk nikoho nevychovává, ani kariéra už není důležitá a přátelství se dostává na první místo, takže můžete klidně zavolat, 
počkej, teď ti otevřít nemůžu.

No je to celkem logické, teda ten posun hodnot. 
Mám víc času vnímat život kolem sebe.
Už neřeším děti, peníze a nejsou žádné třecí plochy pro hádky s partnerem.
V kontextu času a prožitků vám spoustu věcí přijde jako naprostá kravina. 
Ve většině případů jde totiž o hovno.

Bára, které otevřel můj muž, kroutí nevěřícně hlavou: 
si nikdy neviděla duhu nebo co?!

Viděla, ale ne takhle krásnou a dvě vedle sebe snad nikdy v životě.

To stejně pořádně nenafotíš.

No, možná ne.

Nakonec myslím, že se to povedlo.
Romantiku přeruší Bára tradičním: 
ježíš, jdu si vzít něco k jídlu, mám strašný hlad.
Proboha, ty jsi nejedla?! Já ještě nemám dovařeno, racek má zpoždění. 
A cos dělala, vole, celé dopoledne?!
No těsta na vánoční cukroví. 
No já mám napečeno, podívej a otvírá krabičku se vzorky.
Ježíš, tak si něco najdi v lednici.
Tuhle konverzaci mám fakt ráda. Já ji miluju, je hrozně osvobozující.

Včera jsem dávala koláž duhy na facebooku, ale musím dokumentovat i na blogu.

Mějte pěknou duhovou adventní neděli v pořadí třetí.