poslední...

Od včerejška přemýšlím, co pro mě znamená poslední den v roce.

Teď se možná někdo pohorší, ale pro mě je to už léta normální den a neznamená pro mě nic výjimečného. Rozhodně nebilancuju, rok jsem uzavírala vždy jen pracovně, a ani to už teď nemusím, novoroční předsevzetí si nedávám, když se pro něco rozhodnu, je jedno, jaký je zrovna den a už se ani nerouhám přáním, aby byl ten příští rok lepší než ten letošní. 

Naopak si říkám, ať je aspoň takový.

A důvodem je, že se neumím bavit na povel a naopak mě odrazuje, že se slavení na Silvestra prostě očekává a každý se vás ptá, jak a kde jej budete trávit. 
Slavit se dá kdykoliv v průběhu roku a nemusí to být na povel. 
Naštěstí jsme s mým mužem na tom stejně. 
Vloni jsme hráli nějakou deskovou hru. 
Letos budu možná malovat.
A taky se trochu duševně připravuji na to, jak budu držet Justýnu doma, jak jí budu muset zavřít jako vloni její dvířka, abych ji uchránila toho rámusu. Není sice vyděšená jako pejsek, ale stejně se bojí a kulí na mě nechápavě oči a já ji uklidňuju slovy, neboj to nic není a pořád ji hladím.
Jen rok od roku začínají ohňostroje dřív a dřív a není možné čas odhadnout. 
Přiznávám, že se mi ohňostroje líbí a i se na ně ráda podívám, jen je mi líto těch zvířat. 
Vzpomínám si, když jsme měli pejska, jak se klepal, byl na infarkt a zalezl strachem pod postel.
Lepší je laserová show bez rámusu, tu jsem si velkou užila už několikrát.
Přání jsem vám dnes napsala na fotku svého posledního výtvoru. 
Je to vzpomínka na letní plavbu po Labi.

Takže vám všem přeji, oslavte si poslední den letošního roku tak, jak sami chcete a cítíte či jak přinese náhoda.
Jo, včera zvonila pošta a já vůbec nic nečekala. 
Přišlo mi krásné překvapení a díky poště vlastně k novému roku místo po stromeček. 
Zítra vám novoroční dárek představím.

Do nového roku vykročte tou správnou nohou a těším se na další setkávání s vámi opět ve virtuálním světě, které může přinést i opravdová přátelství nejen ta virtuální.