první...

Tak si budu zvykat psát 20. 
Je to krásně kulaté a kulatiny se budou slavit letos i u nás. 

Doufám, že to nečte náš syn, protože se mu moc nelíbí, že bude slavit čtyřicet let. 

Pořád ale vypadá jako kluk, jako by mu ani nebylo ještě třicet.

O tom jsem vlastně ani psát nechtěla, jen mě to tak napadlo. Nabízelo se.

Nikdy by mě nenapadlo, že napíšu tohle větné spojení bez ironie: díky poště. Díky pomalé poště jsem dostala novoroční dárek, který měl být původně pod stromeček. Moje bývalá kolegyně a vlastně současná přítelkyně, aspoň já to tak cítím, Míša mi poslala svoji nádhernou hvězdu. 
Obdivuji její tvoření už dlouho a vlastně to není první dárek. 
Asi jsem to měla očekávat, protože dárky si posíláme už třetí rok. 
Tentokrát jdu teda s "dluhem" do nového roku, páč já jsem žádný dárek neposlala. Ale napravím to.

Vlastně díky poště to bylo možná větší překvapení, rozhodně jsem si ho asi víc užila než těsně před vánoci.

Míšo, moc díky. Její krásnou a velkou hvězdu vidíte na fotkách a já hledám místo, kde by se mohla skvít celý rok. Proč jen na vánoce?

Včera jsem nakonec skutečně malovala. 
Můj muž jel zařídit naprosto prozaicky koupi nové lednice, o které už dlouho uvažujeme.

Lednici máme kupodivu už skoro 13 let, sice pořád vypadá dobře, ale už neslouží tak, jak by měla a my jsme se stali otroky.

Normálně platí, dvakrát měř a jednou řež. U nás je to jinak už po několikáté. 
U nás se prostě řízne a pak se celý Silvestr k mému zděšení chodí s metrem a já ten metr slyším půl dne z kuchyně do obýváku a volám naprosto zoufale: 
panebože, proč to měříš? přestaň mě děsit, to je jako s tou starožitnou komodou, kterou jsme koupili v Paříži.

Tenhle příběh vám ale na blogu prozradím až podle toho, jak to dopadne 3. ledna.

No, pokud k nám nepřijde žádný příběh, tak si ho umíme prostě vyrobit sami.  
No, trochu bohémové, ale bohém jsem byla v téhle rodině zatím jen já... No, nějak to prostě dopadne. 
Nejde o život. 
Přinejhorším bude lednice v obýváku... 
Ježíši to ne!!!

Ale nakonec jsem se na Silvestra i zasmála, jen nevím, jestli to budu umět přenést do psaného slova, aby to pobavilo i vás.

Justýna se celý večer držela doma a spolu jsme prospaly skoro celý večer do 11 hodin u televize, (normálně takhle nespím, asi mě unavilo to malování, můj muž mi řek´, že i to je práce) zatímco můj muž si poslouchal na tabletu písně svého mládí a jen mi občas zahlásil, že je až dojatý.

Justýně jsme její dvířka zavřeli už s prvními petardami, i když musím říct, že letos bylo bouchání míň než vloni.

V půl dvanácté v noci se začala Justýna dobývat ven a my ji museli přesvědčovat, že teď tam nemůže.

Za chvíli začal rámus a ona pochopila a stulila se k nám do obýváku.

Po půlnoci, kdy jsem tradičně zavolala našim třem dětem a popřála do nového roku, kdy mi zavolala po půlnoci kamarádka, která mi volá s přáním už několik let, Justýně otrnulo.

Normálně je to poslušné zvíře, i když cukroví na stolku v obýváku ji láká od Štědrého dne, ale většinou poslechne, že není pro ni.

Nový rok ale pro ni byl asi znamení, že je všechno jinak, možná proto, že jsem ji furt uklidňovala, že se nic neděje.

Začala olizovat cukroví v nejnižším patře etažéru. Odsunula jsem cukroví na druhou stranu etažéru a trochu jsem se zasmála, když začala šťourat packou, aby si ho přiblížila. 
Začala jsem jí domlouvat, že to není pro ni. Ale se smíchem a to byla chyba. 
Když jsem ji začala odstrkávat, to normálně hodné zvíře si sedlo na stolek na bobek a začalo mě mlátit a odstrkávat přední packou. Já i můj muž jsme se začali tak strašně smát a autorita byla veškerá pryč. Justýna mě mlátila, ale velmi něžně pořád a my jsme se řehtali na celé kolo, a tak náš boj pokračoval docela dlouhou dobu a mě od smíchu bolelo břicho. 
Škoda, že jsme nenatáčeli.

A závěr? Jak na Nový rok, tak po celý rok.

Přeji vám dny plné smíchu, tolerance a pozitivního myšlení. 
Já jsem jí nakonec to cukroví nechala. Nešlo o to cukroví, ale nechtěla jsem, aby do sebe cpala cukr. Nech ji, podívej, jak si nemůže pomoct, zastával se jí můj muž, který je jinak na ni přísnější než já.

A ona ho přesto miluje víc než mě...

Jeho by nemlátila ani náhodou... K němu vzhlíží.

Justýnu vám připomenu na fotkách, které, myslím, byly jen na facebooku.

Ježíši, původně to mělo být jen pár vět. Trochu se mi to vymklo.

Díky všem, co dočetli až sem.

Jak si kdo ustele, tak si lehne. Starožitný nestarožitný, všechno jedno. Justýna vyměnila topení za telefonní stolek, který vůbec nebylo jednoduché sehnat. Už tam spává několik dní a já tajně doufám, že za chvíli objeví něco jiného, něco, co mě bude míň iritovat 😅