rovnou řež...

Já vím, že správně je, dvakrát měř a jednou řež, ale u nás se s měřením moc nepáráme.
Už před vánoci jsme začali vybírat novou lednici. Respektive já jsem vybírala a jediné moje kritérium vedle těch obvyklých byla černá barva.
Třináct let jsme měli nerez a tu už jsem nechtěla.
Takže vybrala jsem několik lednic a můj muž posuzoval, on má jiné nároky - vychytávky, barva je mu jedno. Den před Silvestrem jsme měli vybráno a už téměř hozeno do košíku. Ano, trvalo nám to dlouho a po vánoční výprodeje nehrály žádnou roli, ceny byly stejné jako před měsícem. 
O nové lednici mluvíme už možná půl roku, přehřívá se, netěsní, sníh v mrazáku. Mamka se do telefonu děsí, že novou pořád nemáme a straší mě známým, kterému vyhořel od lednice byt.
Můj muž odjíždí na nákup a já s nákupem čekám. Často si to rozmyslí.
Přijíždí z nákupu dost pozdě: já jsem ještě koukal pro jistotu na lednice. Objevil jsem v krámu jednu úžasnou, mají ji poslední v akci, a pokud ji koupíme na splátky, ale zítra je poslední den, dostaneme ještě slevu 20% a ta lednice vyjde o šest tisíc levněji, než se běžně prodává.
Tak proč si ji už nekoupil?
No já myslel, že se na ni pojedeš se mnou podívat... Proč? 
Na netu jsem ji taky viděla jen na obrázku.
Je černá po stranách a ze předu tmavě šedá nerez.
Na Silvestra můj muž jede cíl lednice. Zařízeno, přivezou nám ji v pátek. 
Jo, ale je o trochu vyšší, ale vejde se, neboj...
Musím vysvětlit. Na vánoční svátky jsme se zrovna s celou rodinou bavili o záhadě našeho domu. 
V celém domě jsem hodně vysoké stropy. Jedinou výjimkou je kuchyně, kde dosáhnu na špičkách na strop i já. Všechny navazující místnosti jako koupelna, technická místnost a špajz mají stropy vysoké, jen ta kuchyň je prostě záhada. Napadlo nás, že jsou tam možná ukrytí mrtví řemeslníci, protože jinak to nemá logiku. Sice je nad kuchyní terasa, ale ta je i nad ostatními přilehlými místnostmi.
Silvestr můj muž tráví s metrem a já to slyším až do obýváku, kde se válíme s Justýnou.
Panebože, neděs mě, co furt měříš?! Ona se ta lednice nevejde, viď?!
Ale asi vejde, zbývají tři centimetry. Akorát nevím, kudy ji sem dostaneme, vchod do kuchyně je do oblouku, tam se nevytočíme. Téma posledního dne v roce a i dalších tří dnů je jasné: lednice.
Nejdřív jsem zoufalá, smlouva je podepsána, pak se směju v té beznaději. 
No co už?!
Už se vidím, jak chodím z kuchyně do obýváku do lednice a je to docela daleko.
Na Nový rok můj muž říká, musím si uříznout desku.
Jakou desku proboha?! No vysokou a širokou jako je ta lednice. Pár dalších hodin chodí po kuchyni a dalších místnostech s tou deskou a zkouší ji dostat bez úhony do kuchyně. Nakonec je tady plán.
Nejdříve se musí postavit lednice do technické místnosti, tam se vybalit, protože do kuchyně se prostě i s obalem nepostaví. Pán s lednicí se ničemu nediví. Nakonec nejde projet s lednicí ani tak, tak se musí odklidit ještě jídelní stůl. Můj muž to tušil, tak pan dovozce dostane na pivo předem. 
Nechce nic, ale můj muž mu říká: berte, vy nevíte, co vás čeká...
Panebože, s tebou je to tak vždycky. 
Jako v Paříži, kdy jsem si k narozeninám koupila krásnou starožitnou komodu, o které si řek´po přeměření, že se do auta vejde a po zaplacení si ji přeměřoval trochu bledý ještě tisíckrát. 
A nevešla se? Vešla, sice zbyl v autě prostor pár milimetrů na každé straně, ale vešla.
Bohudík, že lednice není v Paříži.
A to mi minule vyčítal, že jsem si špatně změřila a objednala blbý řemínek k hodinkám...
No nic, lednice je na místě, je nádherná a já byla pochválena za barvu, která vůbec neční do prostoru, jak se obával, ale naopak krásně splynula.
Včera několik hodin seděli oba s Justýnou na židlích před lednicí a čekali do noci, až ji budou moci zapojit.
Ježíši, no snad už se budeme, hergot, bavit o něčem jiném. Už mi nebude můj muž neustále hlásit z tabletu, jo ten prostor kolem lednice stačí, nebude to problém, jo a tady ji prodávají za 17 tisíc...
Můj muž už nebude na potkání vyprávět historku pro zasmání, jak jsem měřila pásek na hodinky krejčovským metrem.

P.S. Fotky jsou hrozné, nebavilo mě to. Ale kdo proboha fotí lednici?! Pro ilustraci to snad stačí.
A nejvíc se člověk zasměje svojí vlastní blbosti a my jsme se teda zasmáli. Zpočátku trochu v křeči, ale pak jsem si řekla, že o život nejde. 
Jen jsem říkala svému muži, ty vůbec nevíš, co ve mně máš. Ukaž mi ženskou, která by se smála a nenadávala...