proboha, nepochopila...

aneb Justýna a škrabadlo.

Justýna je chytrá "holčička", ostatně většina z vás ji už dobře zná, a pořád nás něčím baví a překvapuje. 

Čím je starší, tím víc se z dámy netykavky a asociála stává klíště a místy se nechová jako kočka ale pes.

Už dokáže přijímat dospělé návštěvy, pokud jsou jí včas jménem ohlášeny, a už se před nimi neschovává. 
Jen, když ohlásím, přijdou děti, trochu vytřeští oči, nechá se tak jednou pohladit a uteče do bezpečí, ten dětský rozruch kolem nesnáší. 

Děti se teda snaží být už co nejklidnější, protože ji chtějí kolem sebe, ale i tak to náš jezevec nevydrží.
Pamatuji si dobu, kdy byly malé a plakaly a Justýna s hrůzou utíkala pryč. Jednou ji probudil dětský pláč z televize a ona se zběsile rozhlížela, odkud to proboha jde. 
Ale rozumí, když říkám, nic se neděje, to je v televizi a je na ní vidět, jak se jí ulevilo, že to není skutečné.

Lola každou chvílí říká, babi, ona mě časem bude mít ráda, viď?

Zlatíčko, myslím, že to bude, až vyrosteš.

Ale je to moc hodné zvíře, které hodně rozumí, takže co nechceme, aby slyšela, musíme šeptat.

Od té doby, co jsme doma oba, je furt kolem nás, říkám, jako pes. 
A když se začnu líčit, už ví, že budu odcházet a nervózně mi asistuje v koupelně a já ji musím říkat, neboj, za chvíli se vrátíme. 

A když vidí, že jsem už oblečená, buď vyběhne hned ven, anebo si letí lehnout, podle toho, jak velká je zima.

Ať tak nebo tak, jakmile přijedeme, už pozná auto a už čeká na zahradě za brankou a je na ní vidět velká radost, že jsme doma. 
Jen chybí vrtění ocásku, za to se začne protahovat a tak hezky kníkat a já už vím, že je to radost. 
A je jedno, jestli se vrátíme po dvou hodinách anebo po osmi.

Teprve, když jsme doma, se jde najíst a lehnout si a tvrdě spí. 

I když někdy čeká, kdy si konečně někdo z nás půjde sednout do obýváku, to je nespokojenější.

Někdy po návratu musím hned pracovat a ona čeká trpělivě, až skončím na počítači a pak mi vyzývavě kouká do očí s otázkou: 
už půjdeš konečně se mnou na pohovku?!

Je to velký konzervativec a nemá ráda, když se něco mění. 
Před lety jsem jí koupila nové krásné škrabadlo místo starého a už téměř zničeného. 

Po měsíci jsem jej prodávala naprosto netknuté a můj muž si koupil sisal a to staré opravil.

Minulou neděli přinesla dcera téměř nové škrabadlo, protože jej jejich kočky nepoužívají, mají jich dost. 
Nevěděli jsme, jestli tuto novou věc kvůli pachu jiných koček vůbec příjme.

No neměla jsem iluze, že se snad vzdá svého stoletého velkého škrabadla, ale celkem tu novou věc brzy přijala. 

Tedy ne jako škrabadlo, ale používá jej jako křeslo, na kterém způsobně sedí anebo jako postel na spaní, ze které ovšem přetéká. 
A nepomáhá, když kolem projdeme s důrazným upozorněním: 

Justýnko, to není křeslo!

Jednou to použila jako škrabadlo a nemohla vytáhnout drápek, tak jsem jí musela pomoct. 

Ale měla jsem radost, že pochopila, na co to je.

No ovšem to bylo jednou. Takže nám domů přibyl další kus "nábytku" a můj muž už hlásil, budu muset koupit zase sisal. 

Ono nestačí, že venku musí mít svoji židli, na které sedí jen ona.

Takže to ošklivé staré škrabadlo zůstane a ještě tu bude překážet další kus.

Tak ráda bych jí koupila nové krásné a i drahé. 
Už jí ani nekupuju hračky, protože je nechce a já je rozdávám. 
Stačí jí, když mi ze stolu upadne propiska či štětec a vyhraje si i s kouskem papíru, který si vyhazuje do vzduchu a chytá ho. 
Anebo na zahradě listí, to je nejhezčí hračka. 

Ale musí si to vybrat sama.

Když jí sama něco hodím, kouká na mě s výrazem: 
seš blbá, co s tím mám jako dělat?!

A zbývá jen poklepat si packou na čelo... A já i věřím, že kdybych jí to ukázala, bude to i dělat.

Jo a moc dobře pochopila, že ta nová věc je škrabadlo, není blbá, ale líp se na něm sedí a spí.
A škrabadlo úžasné přece už má, nee?
No tak si tady žijem.