zvědavost či zvídavost...

Dnes to bude jen takové pindání. Nemám v hlavě žádné konkrétní téma, ale psaní udržuje moji mozkovou činnost v pohotovosti, která už jinak není, co bývala a není to jen nehodou. Navíc je psaní už pro mě takový každodenní ranní rituál, takže většinou prostě musím... Dnes u nás konečně skončí Vánoce, páč Ježíšek byl u nás ještě v neděli a včera se nám odstrojovat vše nějak nechtělo.
Normálně se mi náš obývák zdá zabydlený a nic mu nechybí, i když je nadprůměrně velký, ale když zmizí vánoční stromeček, pár dní se mi zdá v místnosti hrozné prázdno. Přitom se konečně bude dát dostat pohodlně k oknu a k piánu, aniž by vás píchaly jehličky do zadku.
Tento týden máme docela nabitý. Včera jsem se byla zkrášlit u manikérky, dnes nás čeká vernisáž výstavy, ve středu mám návštěvu, vlastně dvakrát, druhá se týká dárcovství ledviny, tohle téma mě potkalo náhodou a já chci o něm rozhodně napsat, ve čtvrtek jedeme do Prahy za divadlem, dárek k Vánocům, v pátek rehabilitace a zase výstava, jejíž vernisáž ve čtvrtek nestíhám.
Co se týká toho dárcovství ledviny, je to pro mě velká výzva. Když jsem se setkala náhodou s dárkyní, jen jsem potichu špitla, to by byl krásný článek do novin, jen je to velmi osobní téma. Proč ne, zněla překvapivá odpověď, lidé o tom moc nevědí. 
No ani já ne. Takže od pátku sjíždím na tohle téma všechny možné a hlavně odborné články, protože nemůžu psát o něčem, o čem vůbec nic nevím a osobní zkušenost někoho by to nezachránila.
Minulý týden jsem u někoho na facebooku objevila Pravý domácí časopis a natolik jsem na něj byla zvědavá, že jsem si jej musela koupit. 
Znáte jej? 
Prý už vychází několik let, já ho potkala poprvé.
Ještě ho nemám úplně přečtený, takže nebudu asi úplně objektivní, ale obsah už mě tolik nezaujal jako obálka, i když rozhovor s farářkou je úžasný a čtivý a ještě i pár dalších článků, ale pravděpodobně časopis nebude součástí mého života. Nicméně je to pro mě novinka, tak na blog patří. A třeba někoho z vás na rozdíl ode mě zaujme. Mně přijde takový možná moc pozitivní, takový život není, ale třeba nemám pravdu. Mám jej poprvé a jen proto, že jsem byla zvědavá, co to je. Vlastně zvědavá to není vůbec moje vlastnost, to u nás zastupují jiní členové rodiny, tady by spíš patřilo slovo zvídavost.

Teď, když si po sobě čtu napsané, uvědomila jsem si, že to vypadá jako můj teď každodenní telefonní raport mamce. Teď si voláme každý den, mamka je druhý týden v nemocnici na ozařování. I nás navštívil vetřelec stejně, jako tolik z vás.
V úvodu je moje krásná pořád rozkvétající lilie, fotka je z dnešního rána, kterou jsem si koupila minulý týden ve středu, když jsem kupovala kytku pro Milli Janatkovou na koncert. Měli tam poslední červenou, která teda ještě nebyla rozkvetlá, takže nic moc. 
Ale od druhého dne začala rozkvétat a je nádherná a pořád má ještě poupata, která nerozkvetla.
No prostě i kdyby na chleba nebylo, kytku si prostě koupím, neodolám. A možná teď budu ujíždět na liliích. Tahle moc nevoní, což je dobře, protože je z toho bolehlav.
Ježíš, už končím, to pindání se mi nějak protáhlo. Já začnu psát a najednou už to běží samo a ještě tolik bych toho mohla napsat, jak jde život.
Ale kdo by to proboha čet´?!