cesta k sobě...

Někdy si říkám, že je moje velmi brzké vstávání vlastně prima. 

Nevstávám plánovitě, prostě od nehody to tak mám. 
Straším u počítače mezi čtvrtou a pátou, tedy blíž je to k té čtvrté, kdy ještě všichni ostatní mají půlnoc.

Než vstane můj muž, mám já odžito třetinu dne. Mám odeslaný článek i fotky do redakce. A pak projíždím zprávy a facebook a i za tenhle rozporuplný kanál informací jsem po ránu vděčná, páč na některé články bych třeba či určitě vůbec nenarazila.

Dnes ráno jsem poslouchala, díky, pane starosto Hořína za sdílení, rozhovor s filosofkou Terezou Matějčkou. Úžasný rozhovor mě fakt bavil a je pro mě hodně inspirativní. 

Možná proto, že mi neříkal, jak správně mám žít, jako tolik jiných. Nedával mi návod k životu a ani vlastně neodpovídal na žádné otázky, které si všichni klademe. Ale ukázal život v plné šíři, se všemi alternativami, se vším, co nás v životě ovlivňuje a hlavně všichni ovlivňujeme všechny kolem sebe.

Přesto podle komentářů, které jsou na youtube, si někdo z tohohle rozhovoru vyjme jen to, že aktérka rozhovoru se nedívá do očí komentátorce. 

Ježíš, jak jsme malicherní a velmi kritičtí, aniž se předem nad vysloveným zamyslíme.

Ona se Tereza Matějčková do očí dívá, ale vydržet pohled do očí celých dvacet tři minut, je nemožné. Navíc, když o něčem dlouho mluvíte, pohled do očí značně rozptyluje a vy se nemůžete soustředit na myšlenku. Když se potřebujete velmi soustředit, naopak se díváte všude okolo. Vlastně ani nedíváte, prostě se jen tímto způsobem soustřeďujete na to, o čem přemýšlíte, o čem chcete mluvit...

A já mluvím z vlastní zkušenosti. 

Kdysi jsem dělala přednášky před publikem čítajícím až dvě stě lidí a při složitých otázkách, kdy bylo zapotřebí se hodně zamyslet, jsem se taky při odpovědi koukla do očí jen občas.

Takže dnes volám: chvála facebooku! 
Beru jej jako zdroj informací, ale ne bezmezně, je potřeba je analyzovat a ověřovat. 
U rozhovoru je to snadné, není třeba nic ověřovat. Jen poslouchat anebo ne.

Ráno si udělám kafe a jdu na tuhle zatracovanou a proklínanou sociální síť. Příspěvky, které mě zaujmou, si hned rozkliknu a čtu. Nejsem ten typ, který fláká like jen podle nadpisu, což je bohužel dnes standard a někdy je to tristní, někdy humorné, páč komentující většinou reaguje hodně mimo mísu a komentář absolutně nesouvisí s daným tématem. 
Nadpisy k vyjádření nestačí, je zapotřebí jít do hloubky.

Vzpomínám si, že jsem jednou dala na facebook příspěvek z blogu, kde bylo v úvodní fotce harmonium, které už máme pár let. Už nevím, o čem jsem psala, nicméně o harmoniu to vůbec nebylo, možná na něm ležela Justýna, co já vím.

Přesto se ocitl pod článkem komentář, který mě rozesmál. 
Bylo jasné, že komentující vůbec můj článek nečetl.

Stálo tam: to je harmonium, krásný nástroj a k tomu popis.
Já jsem se ale neptala, co to je na té fotce.
Odpověděla jsem: já vím, už jej máme dlouho.

A povzdech nad tím, že facebook je požírač času, u mě fakt neplatí. 

Všechno anebo aspoň většina se dá uřídit, aniž nás to pohltí. 

Celá moje rodina kroutí hlavou, protože jsem jediná (no snad ne na celičkém světě), která nemá dotykáč, protože jej nechce. 
A furt mi ho někdo z rodiny nabízí. 
No, nevím, jestli někdy všichni pochopí, že jej nemám, protože jej prostě nechci. 
Mám tlačítkový telefon bez internetu. 

Když vstanu od počítače a sociálních sítí, které jsou mými pracovními nástroji, kromě diktafonu, a vyrazím někam jen s telefonem, nechci nic vědět, nechci čumět na nové statusy a nemyslím si, že mi snad bože uniknou nějaké důležité informace, když budu pár hodin off line.

Mějte pěkný den ať už on či off line.

Jo a tenhle příspěvek bych bez facebooku taky nenapsala.
Původně jsem sem chtěla dnes dát konečně recept na pečenou tresku, který v konceptech suším už víc než měsíc.