brát vše s humorem

Ostatně pro zachování zdravého rozumu je to jediné řešení.

Dnes budu trochu bilancovat, tedy ne celý rok, to jsem dělala vždy jen pracovně, ale jen pár posledních dní, kdy se mi teda nějak nedařilo. 

Jediná jistota je, že u nás teda nuda nebývá.

Co to vlastně je???!!!

O adventní neděli už jsem psala a i pondělí mi připravilo orosené čelo. 

Jela jsem dělat reportáž na prodej eurobankovky, o té už jsem tady psala. Hodinu jsem čekala, než měl někdo čas mi něco říct na diktafon. 

Mám ráda články živé, aktuální a diktafon používám fakt často. 
Nejen proto, že člověk si všechno nezapamatuje, ale hlavně pro zachycení přesných citací těch, kterým otázky kladu. 

Doma pak píšu podle diktafonu, ne tedy přesně, přesné jsou jen ty citace, jinak omáčku si samozřejmě musím napsat sama. A to já ráda.

Odjíždím domů a na konci cesty si pro jistotu pustím diktafon. 

Dělám to tak vždy, abych si poslechla, jak je rozumět nahranému slovu. 

Někdy hůř někdy líp podle toho, kde nahrávám. Navíc stařičký diktafon už prošel mnoha rukama a nahrál kilometry a kilometry mluveného slova a i způsobil nejednu děsivou chvilku s opoceným čelem, když si někdo omylem nahrané smazal. 

To se stalo mnohokrát a i já jsem z toho měla vždy hrůzu a děs a asi proto se mi to možná nikdy nestalo.

Tak teď abych se vrátila k mému opocenému a hrůzou sevřenému tělu, když jsem si pustila ten diktafon. 

Kromě hrozného šumu a rachotu nezaznělo jediné slovo, i když jsem se snažila pouštět na vícero pokusů a mlátit do té krabičky.

A je to tady. Už se mi něco podobného stalo před pár měsíci a já seřvala Báru, že jsem ji několikrát napomínala, ať mluví na ten diktafon. 
Musím se dodatečně omluvit, páč Bárou to evidentně nebylo. 
Prostě některá stopa už není schopná zaznamenávat nic. 

Cestou domů si v hlavě sumíruju, co jsem vlastně slyšela a co si pamatuju. 
Doma bouchnu kabelkou na zem a jdu rychle k počítači zkoušet svoji paměť. 
Nikdy nepíšu něco hned. 

Potřebuji si na pár hodin od toho odstoupit, no teď jsem musela a věřte, že mi bylo ouvej. 

No mohla jsem napsat článek jen tak bez citace, většinou je to jen pár vět a někdy v jiných situacích to ani jinak nejde. 

Ale, když už nahráváte, zpovídající samozřejmě čekají, že jejich slova v článku zazní.

Půl hodiny jsem házela do počítače věty bez ladu a skladu, jak jsem si vzpomněla a teprve potom jsem tomu dala správný tvar.

Ale neumím popsat svoje pocity po zveřejnění mého článku. 

Čekala jsem nějakou reakci a byla. Měla jsem tam dvě drobné nepřesnosti.

 A zrovna tyhle dvě informace jsem si pamatovala dokonale, nicméně důkaz jsem neměla žádný, takže jsem si musela posypat popel na hlavu sama.

Můj muž mi koupil pod stromeček nový krásný kvalitní diktafon, má furt pocit, že toho budu mít pod stromečkem málo a já se mu snažím pořád vysvětlit, že je mi to srdečně jedno, ale nepřesvědčím ho. 
Tak jsem mu tu radost nechala, i když diktafon je můj pracovní nástroj a je to, jako bych si dala pod stromeček vařečku. 

Jo, a stala se chybka v lidském faktoru, takže článek vychází až v úterý po několika mých urgencích, že za chvíli už ani vycházet nemusí, páč už to bude jako starý rohlík. 

Ale článek už je odsouhlasen, tak vyjít musí.

Úterý ve stresu a to si ještě ráno všimnu, panebože, že ta upečená kolečka pod kokosky jsou nějak malá, a když to budu slepovat, musela bych dát pod kokosku tak pět koleček. 

Zřejmě jsem se zhlédla v miniaturním cukroví Báry. Já už asi potřebuji dozor. 

Kdo si mě dáte do občanky???

Udělat nové kokosky?

Ne tak mrňavé neudělám, kdybych se zbláznila. 
Rychlejší bude udělat nové těsto. 

A tak dělám opět nové těsto a z těch miniaturních, které už jsou polité čokoládou, spojením s krémem vyrábím "fejkové" dučesky (název pro naše tradiční dortíčky, které jsou na vánočním stole už téměř 40 let). 
Vypadají podobně, jen to není to správné těsto, není to ten správný krém. 

Tak je nezdobím vlašským ořechem, aby naše děti nebyly zklamané. 
Už jsem měla totiž dotaz: a děláš letos dučesky?!

Ve stínu popsaného si nepamatuji, co se dělo ve středu a ve čtvrtek.

Jo vlastně jsem ještě musela opravovat doručení kytice sobě, kterou jsem debil objednala na pátek, kdy jsem jela do Prahy na pravidelnou prohlídku štítné žlázy.

V pátek ráno hledám nějakou malou dózu, protože chci přivést svému opravdu báječnému lékaři, který mě vždy velmi vítá, vzorek napečeného. 

Chci mu to dát jako omluvu, že nejdu poprvé ve správném termínu, jako úplatek, aby ho nenapadlo, dělat mi punkci, páč to strašně bolí a popřát mu krásné vánoce.

Po půl roce se vše v Praze na Palmovce změnilo, jednosměrky, kde nebyly apod., nakonec v jedné jednosměrce jsme se octli a museli se omlouvat projíždějícím v protisměru. 

Konečně jsem vyhozena na správném místě a sedám si do ordinace.

S hrůzou zjišťuji, že sakra, nemám to cukroví, zůstalo v autě i s mojí právě koupenou svačinkou. 

Můj muž si už odjel po svém, páč má na jiném konci Prahy také návštěvu u doktora.

No nic tak jen popřeju, punkce se naštěstí nekoná.

Z Prahy odjíždíme a řešíme náš další plán. 
Slíbila jsem reportáž z vánočních trhů, ale chtěli jsme si poslechnout i koncert ve tři hodiny. 

Do Mělníka přijíždíme brzo a já jsem hrozně unavená a mám šílené bolesti hlavy.

Na koncert nečekáme. Nafotím, co mi přijde pod ruku, diktafon žádný nemám, ten můj muž teprve vyzvedává v zásilkovně. 
Nakonec se mi fotky líbí.

Dnes ráno dopisuji článek o trzích, které trvají až do neděle a odesílám i s fotkami.

Dnes je sobota a já přemýšlím, co se ještě proboha může podělat.

Foto je z trhů.

Díky, kdo jste dočetli až sem. Je to hodně dlouhý příspěvek.

Mějte pěknou, klidnou sobotu bez kalamit.

P.S. Při stahováni fotek na mě vykoukl příběh, ne teda zrovna vánoční, ale bez fotek bych si to neuvědomila. Takže zítra bude pokračování.

 I fotek mám nakonec hodně.

A nuda u nás teda fakt nebývá.