už je kolem sebe nemám...

Moc vědomí.

A je to věkem. Zůstanou jen opravdoví přátelé a je jich jako do mariáše. Přátelé, kteří vás berou takové, jací jste. Bez podmínek, bez nějakých ultimát, kterým můžete říct, co vás naprosto štve a co nemají dělat a oni mohou říct totéž bez urážek a přátelství zůstává a vy máte pocit naprosté svobody vyjádření. 
To jsou opravdoví přátelé. Můžete je klidně počastovat různými jmény jako vole, ty jsi teda debil, ale to přátelství žije beze změny dál.
Setkali jsme se v životě oba s mým mužem se všemi typy lidí, kteří jsou v článku  jmenovaní a někdy nám trvalo dost dlouho, než jsme je dokázali vyřadit ze svého života. 
Čím je člověk starší, tím líp to umí. 
8 typů lidí, kterým nejde důvěřovat.
Lidé, kterým dělá radost prozrazovat tajemství druhých. 
Lidé, kteří v životě vyhledávají drama.
Lidé, kteří využívají druhé.
Lidé, kterým zjevně chybí jakákoliv empatie.
Lidé, kteří se staví do role oběti.
Lidé, kteří jsou příliš nerozhodní (ve smyslu neumí se sami rozhodovat).
Lidé, kteří ze všeho obviňují ty druhé.
Lidé s narcistickými sklony.
Život je krátký a nakonec chcete mít kolem sebe jen přátele, se kterými souzníte, ne lidi, kteří vás strhávají někam, kde být rozhodně nechcete, lidi, kteří vás naprosto nudí či vyčerpávají anebo vás nijak neobohacují. Přátele musíte mít rádi, milovat je s jejich chybami, úchylkami a divnostmi a oni tak stejně s tímto handicapem milují vás. Můžete být před nimi sami sebou, bez rozmýšlení, bez postranních myšlenek, jak snad na ně působíte. Opravdové přátelství je, když můžete z huby vypustit, co vás zrovna napadne, bez přemýšlení a maximálně uslyšíte: nejsi blbá?!
Když si tak vzpomínám hodně do naší rodinné historie, vlastně jsme to dokázali i jako mladí, jen to stálo velké úsilí. Tenkrát mě vezl mužův kolega do porodnice s naším Jakubem a to je už 39 let a tím pádem jako by měl právo být naším přítelem. Těsně po porodu se objevovali i s manželkou u nás bez ohlášení v naprosto v nevhodnou dobu, kdy už jsme chtěli mít klid a návštěvu zopakovali po pár dnech znovu, i když jsme si neměli vůbec co říct a náš životní postoj byl na hony vzdálen od toho jejich. Vzpomínám si i dnes na ten šok, když zazvonili kolem osmé hodiny večer, že jdou na návštěvu. Manželka ověšená od hlavy k patě zlatem, které bylo božohodové a já jej ani tenkrát neuměla ocenit. Bylo mi to naprosto jedno. Trvalo nám několik nechtěných a neohlášených návštěv, než jsme dokázali dát najevo nesouhlas. 
Ale byli jsme velmi mladí, takže to možná tenkrát bylo velké plus. A já to mám v povaze říct vše, co cítím bez ohledu na následky. Někdy jsem toho ovšem v životě litovala. Dnes už ne.
Postupem času se na nás balili další a další lidé, se kterými jsme se rozhodně stýkat nechtěli a postupně odpadali pro náš nezájem a potřebnou empatii.
Skutečné přátele člověk spočítá na prstech jedné ruky. A ti ostatní časem pochopili, že my nejsme ti praví na obdivování, na sdílení vymyšlených, ne skutečných dramat, která jsme sami prožívali, na tajemství jiných lidí. 
Opravdový přítel je ten, kterému můžete zavolat o půlnoci klidně po dvou letech a on zvedne telefon s dotazem, ježíš, zlato, co se děje? A zrovna tak vy zvednete telefon klidně ve dvě hodiny ráno, protože váš přítel určitě nevolá jen tak. Přítel je ten, kdo zůstane, i když měl být už někde jinde, a čeká s vámi, až vám přivezou nové těžké křeslo či velkou sedačku, jen proto, aby pomohl. Ten, který přijede s penězi, protože jste nestihli vybrat v době platebních karet potřebný obnos a zaplatí za vás. Ten, který je připraven přivstat si a naložit starou sedačku a odvést ji s vámi na sběrný dvůr. Ten, který vám koupí zrnkové kafe arabicu jen proto, že ví, že jej milujete. A vy pro něj uděláte v kteroukoliv noční hodinu to samé. 
A my kolem sebe takové máme. A mezi přátele počítám i naši rodinu, což není úplně samozřejmost. 
Rodina nerovná se vždy přátelé. 
Tak, moji virtuální přátelé, přeji vám pěknou sobotu a díky pokud jste dočetli až sem.