kytka "domácí"

O zahradní květenu se já a můj muž staráme myslím příkladně.
Ostatně důkazy o naší péči můžete najít i na tomto blogu.
V případě kytek domácích, pro naše kytky se nehodí přídavné jméno pokojové, páč pokoj chudinky rozhodně nemají, je to ale jinak.
Kytky v domě můj muž vůbec nevnímá a stěží by si asi všiml, kdyby všechny naráz zmizely,
Jedině snad oleandr si ještě zasluhuje jeho pozornosti, ale spíš jej vnímá negativně, když je nutné jej před zimou přenést do domu a to do prvního patra, páč jinak se už nevejde.
A já?
No jedním slovem lempl.
Nevím proč, ale to že bych měla kytky domácí aspoň zalít, mě upozorní jedna, důvěrně jí říkám indikátor, která sklopí listy a já vím, že už je čas.
Tedy čas, ten už dávno minul, zkrátka, že je krize a já jdu a hned zalévám.
Přitom si neumím dům bez kytek představit.
Takže v podstatě dvakrát do roka mi kvetou vánoční kaktusy a to v období, které moc nesouzní s jejich jménem a ve vánočním čase snad nekvetly ještě nikdy, a jednou mi letos kvetly fialky - nutno podotknout, že po dvou letech.
A to je vše.
Vychází mi z toho, že moje květiny by vlastně měly být pouze kaktusy a sukulenty.
Zkrátka nic náročného na péči. Silní jedinci.
A pak se stane malý zázrak.
Přiznávám, že jednou za sto let.
Ten zázrak si však ničím nezasloužím.
Má to být podle mě takový ten výkřik: podívej, jak jsem krásná a ty se o mě vůbec nestaráš a já přece za to stojím!
No, není krásná?
Už ji mám leta a kvetla pouze, když jsem ji dostala.
Musím, přemýšlet, co mi chce říct či co naznačuje.
Že se mám polepšit? Ano, občas se polepším, ale dlouho mi to nevydrží.
Vydržím se starat pouze o kytky ve váze. Ty musím mít neustále.
Ale teď si uvědomuji, že i přes moje trýznění mě kytky neopouštějí a zůstávají se mnou.
Jen nekvetou.
Takže mám kolem sebe vlastně samé silné jedince.
No, nic. Jdu si pro konývku.