"buďte zdravá feministka"

Po dlouhé době jsem si koupila "slepičí časopis".
Tedy rozuměj ženský. Občas to dělám, abych se pokochala drahými kabelkami, které si nikdy nekoupím, abych zjistila, který krém použít a probudit se krásná, což se mi fakt nikdy nestane, či abych si prohlédla krásné ženy ve spodním prádle bez lítosti, že já už tak vypadat nikdy nebudu.
A taky kvůli článkům o vztazích či výchově, obojí už neřeším, ale přesto mě to zajímá.
Tentokrát je v posledním Glancu docela dost zajímavých článků, sice mě nijak neobohatí, ale nahlédnu do jiných životů a občas je to důvod k zamyšlení.
Na začátek musím předeslat, že nejsem žádná feministka.
Nevím, komu byl určen článek Chcete chlapa, ne pomocníka, natož chlapa - dítě. Ženy, kterých se to týká, pravděpodobně po dlouhých letech v zajetých rituálech nedokáží již nic změnit a dívky, kterým by rady něco daly, si zase těžko tento článek přečtou.
Nebudu se tady rozepisovat o článku dopodrobna a je mi líto, že vám na něj nemůžu dát odkaz.
Tento článek prý inspirovaly ženy, které doma nejsou spokojené. A přiznávám, že některá větná spojení mě fakt vytočila.
Fakt nejsem feministka, ale spojení chlap pomáhá či nepomáhá v domácnosti, mě trochu vytáčí. Jak pomáhá?!! Domácnost přece není jen moje, je nás obou, tak jaké proboha pomáhá. Podílí se na domácnosti jako já. Nechci říct stejně, na to si nehrajeme, prostě podle potřeb, nálady, možností v dané chvíli dělá a dělal každý z nás, co je potřeba, někdy víc, někdy méně.
V článku je jedna pravda, se kterou souhlasím. Ženy si stěžují na muže, ale přitom je vlastně nechtějí k ničemu pustit, raději si to udělám sama. On to neudělá tak dobře jako já. Ano, někdy je to pravda a už jsem schopná mávnout nad tím rukou, bože, zas si při luxování neodsunul židli. Ta doba, kdy jsem potají zpočátku společného života něco po mém muži napravovala, je už dávno za mnou. Není to důležité, zda to udělal přesně jako já a kvůli tomu fakt neumřeme.
Tady platí dle mého víc než kdekoliv jinde, jaký si to uděláš, takový to máš. Znám dost příkladů ze svého okolí. A táhnout pytel brambor tramvají, když se muž s autem válí doma na kanapi, fakt nechápu a přiznávám, že mi té ženy nebylo ani trochu líto.
Jeden odstavec článku s titulem Doma nic nedělá, ale má jiné přednosti, mi přijde, promiňte fakt vtipný: Tak si říkám, že mám kliku. Nepije, nekouří, nebije mě ani malýho, chodí do práce a není na podpoře, tak bych vlastně měla být spokojená .....
Nevím vůbec, k čemu je tento článek dobrý a ani nevím, jaký závěr měl být z toho vyvozen. 
Je totiž zakončen tím, že vyvléct se ze vztahu a zabít v sobě tu superženu, která si chce vše dělat sama a pak je uštvaná a rozmrzelá, lze jen rozvodem.
Někdo může říct, to se jí to mluví, v jednom vztahu 39 let, tak už všechno ví. 
Ne, neví vůbec nic. Jen se vždy snažila používat selský rozum a neutéct hned při první kolizí.
A léta nebyla vždy krásná a tvrdit, že jsme se nikdy nehádali, nikdy jsme nebyli na rozvod, nikdy to nebylo šílené, nikdy nebyla tichá domácnost, to bych lhala. Ale i přes ta dlouhá léta jsme žili spolu a vedle sebe jako dvě osobnosti, které ani po letech neztratili schopnost spolu komunikovat a povídat si. Můj muž mi nikdy nepomáhal, podílel se na našem společném životě ve všech oblastech bez vnímání mužských a ženských rolí. Nejsem a nechtěla jsem být superžena, jsem nedokonalá, a tak rozumím i mužské nedokonalosti.
Na závěr jednu vtipnou historku z článku. Matka 13 měsíční dcery vyrazí poprvé od porodu do práce a s dcerou je doma její otec. Volají si a muž říká, že dítě už spí. A jak jedla, snědla všechno? Na druhé straně je dlouhé ticho. Já jsem idiot, zapomněl jsem jí dát oběd... 
No evidentně dítě hlady nezemřelo.
Panebože a já teď vůbec nevím, proč jsem dnešní příspěvek vůbec napsala.
Kdo jste dokázali dočíst až sem, berte to to jen jako moje zamyšlení. 
Už si dlouho zase slepičí časopis nekoupím.