jak jde život

Někdy život přináší různá překvapení a nástrahy, které nejsou v naší moci nějak ovlivnit.
Většinou si svůj život můžeme řídit sami, ale někdy si cestu zvolit nemůžeme.
Několikrát s mým mužem nás svedl osud nebo co dohromady, že jsme oba najednou zažívali podobné problémy. 
Mám samozřejmě tajemství, která na blogu neventiluji, ale včerejší komentář Laury pod mým příspěvkem s chválou mých výrobků posledních dnů s dodatkem - přece jen nebudeme čekat na důchod, jsem si uvědomila, že některé věci jsem opomíjela a tady tajila a ani vlastně nevím proč.
Možná, protože nejsou vtipné a já ráda píšu vtipné příspěvky..
Anebo proto, že to nevidím jako drama vzhledem ke svým životním prožitkům.
Kdo čekáte něco vtipného, dnes nečtěte.
A jestli se chcete se mnou smát, tak tady. Dnes lepší vtip fakt nedám.
Už čas uzrál.
Dost bylo náznaků.
Už jsem tady psala, že jsem před dvěma lety ukončila smlouvu s novinami, kde jsem pracovala poslední dva roky. Změnil se totiž majitel, a i tak špatně placená práce měla být ještě méně placená, což nebylo tím hlavním hybatelem pro ukončení spolupráce. Mnohem více mi vadilo omezení svobody a zasahování do rozhodnutí, které je nutné učinit hned, aby člověk neztratil klienta a ne se stresovat tím, že v daný okamžik nemůžete sehnat nikoho, kdo by vám to rozhodnutí posvětil. Končila mi smlouva, takže odejít bylo snadnější než pro spoustu dalších, kteří z redakcí odešli půl roku po mně.
Ke změně mě popíchl můj muž se slovy, to už nemáš zapotřebí, aby tě někdo ve tvém věku a po tvých zkušenostech buzeroval a ještě si dostávala almužnu. No není to lichotivé, ale s vyzobanou slunečnicí jsem smířená.
Je pravda, že jsem mnoho let vydělávala hodně nad průměr, ale také pracovala víc než je obvyklá pracovní doba a měla velkou zodpovědnost. Nikdy bych z té práce, která mě neskutečně bavila a naplňovala, sama o vlastní vůli neodešla, ale o psychopatovi už jsem tady psala, ten se rozhodl rozmetat celý management pobočky s vlastním názorem a můj post dokonce zrušil, aby mě mohl vyhodit. O tom tady ale nechci psát. Jen jsem se musela rozepsat o minulosti, aby byly více pochopitelné moje následující kroky.
Po té jsem něco zkoušela v novém regionu, kam jsem se přistěhovali, ale na vyzobanou slunečnici už nic úžasného nečekalo.
Šla jsem na pracák a po roce mě muž přesvědčil, ať už blbě placenou práci nehledám a můj matematik mi spočítal, že se vyplatí jít o rok dřív do důchodu. Vzhledem k minulým výdělkům vycházel důchod líp, než bych si tady kdy mohla vydělat a ještě bez stresu.
To je moje tajemství, od dubna jsem v důchodu, ale předtím se mi stal úraz, takže do práce stejně nemůžu. Minulý rok v lednu jsem si myslela, že se ještě ke své úžasné práci vrátím, páč jsem dostala nabídku, která se neodmítá (asi jsem opravdu byla dobrá :-)), která nakonec z objektivních příčin nevyšla. Úraz, který se mi stal v únoru, by mi stejně neumožnil přijmout tento post, takže jsem byla vlastně ráda, že jej nemusím ze zdravotních důvodů odmítat. To by mi bylo líto mnohem víc.
Musím ale přiznat, že s důchodem jsem se neztotožnila a irituje mě na účtě označení platby za "starobní důchod." Je to jen problém v mojí hlavě. Mám pořád špatné svědomí, když mi není dobře a já se rozhodnu nic nedělat. A mám k tomu dvojí důvod. Jednak svůj stav po úraze a pak ten zasr...ý důchod. Připadám si mladá, i když mi letos klepou na záda kulatiny a lžu sama sobě. 
Odříkaného chleba největší krajíc, páč jsem vždy tvrdila, když se mnohem mladší těšili do důchodu, že já do něj nikdy nepůjdu a budu pracovat, dokud mě někdo bude chtít.
Od dubna jsem začala na dohodu opět pracovat pro noviny. Z domova, píšu zprávy z regionu, o kultuře a vůbec, co se všude v regionu děje a navíc akce fotím, ale to víte. Jednak proto, že jsem činorodý člověk, anebo jsem vždy byla, a bez práce být nemůžu, a jednak proto, že potřebuji rozjet svůj nemocný mozek a psát mě baví.
Navíc tím polechtávám svoje ego, že opět dokážu nějaké peníze vydělat.
A teď se dostávám k tomu, jak s mým mužem žijeme v symbióze.
Už dlouho má velké problémy se zády, což při jeho povolání, kdy i jako vedoucí provozu neustále jezdil a má najeto téměř dva miliony km, není překvapivé. Po různých vyšetřeních, kdy se lékaři domnívali, že je zdroj problémů v psychice, se zjistilo, že jeho problémy vyřeší jen operace. Je se mnou tedy doma od minulého června a oba svorně trpíme bolestmi zad a já ke všemu ještě nemůžu chodit, hlava se zlepšila, záda po úraze zhoršily, takže začínáme spolu chodit na rehabilitaci. Můj muž se chlubí, jak je nám spolu dobře, že si myslel, že po měsíci si polezeme na nervy.
No nelezeme, jsme spolu rádi.
Jak na tom jsem, se nebudu dále šířit, rozhodla jsem se přes skeptiku lékaře, který se se mnou loučil slovy Pan bůh s vámi, že JÁ se z toho dostanu!!!
Můj muž to má nevratné a operace se odkládá na co nejpozději z důvodu, že  je to konečná a za tři roky na tom bude i po operaci stejně.
Tak dnes jsem si dost odhalila "záda"  a své nitro. 
Jen prosím žádné litující komentáře! Moc prosím.
Já se taky nelituji, páč to mi stejně nepomůže. A některé dny zjišťuji, že být doma a psát a tvořit svobodně mě vlastně začíná bavit. Jen to slovo důchod pořád nemám ráda.
Takže prosím komentujte, pokud chcete komentovat, ale bez lítosti. 
Já vím, dnes to nebylo vtipné. 
Po Lauřině komentáři jsem ale měla pocit, že tady vlastně lžu lidem, které už považuji za své přátele.
Tak jsem to chtěla napravit.
A na dlouhou dobu je to poslední moje velmi osobní zpověď.