sobota 9. června 2018

můj život s asistencí

zdroj

To je název projektu, o kterém jsem psala článek do Deníku. Vím, že mám mezi čtenářkami učitelky na základních školách a projekt je právě určen pro školy, rozhodla jsem se tedy přepis článku dát i na blog. Třeba bude mít někdo chuť projekt využít. Kontakty najdete tady. Mně se projekt líbí a přijde mi smysluplný.


Unikátní projekt žákům přibližuje život s asitencí
Marta Dušková

Mělnicko - Ojedinělý projekt pro školy s názvem Můj život s asistencí měli možnost už vyzkoušet žáci některých škol na Mělnicku. Program je nabízen v letošním roce školám zdarma díky finanční podpoře organizace Asistence. Jeho cílem je respekt a úcta k lidem obecně, a především se zaměřuje na lidi s odlišností, v tomto případě na lidi na vozíku. Na podzim lektoři tohoto projektu Jakub Neubert a Milli Janatková představí svůj smysluplný projekt na základní škole J. Seiferta v Mělníku potom se chystají i do Veltrus.
Respekt ke znevýhodněným lidem si vyzkoušely už děti na mělnických školách Jungmannovy Sady nebo gymnáziu Jana Palacha. A v Kralupech na základní škole Václava Havla. Projekt vznikl z veřejných aktivit Jakuba Neuberta, lektora komunikace a vzdělávání v oboru osobní asistence. Sám je po dětské mozkové obrně od malička na vozíku, takže k vozíčkářům má nejblíž, jak je to jen možné. Potřebuje asistenci 24 hodin denně. Na programu pro školy spolupracuje se svojí ženou zpěvačkou a výtvarnicí Milli Janatkovou, která se ve svých projektech věnuje respektu a úctě k lidem, ke zdraví a životu.
„Asi dvouhodinová akce se skládá z projekce filmu, který je zaměřen na lidi na vozíčku, následuje debata a na závěr si děti vyzkouší manipulaci s vozíkem přímo na místě. Je určen žákům základních škol a případně studentům,“ vysvětluje Milli Janatková. První zkušenosti s programem u dětí se setkaly s pozitivním přijetím. „Po projekci filmu píší děti otázky na lístečky a vhazují je do tzv. zvídavé čepice. Jejich dotazy jsou velmi osobní,“ sdělila lektorka s tím, že se ptají Kuby, jak se mu to stalo, jak chodí na záchod, dokonce jestli je možný pohlavní styk, jaké je to v manželství s postiženou osobou, kolik má asistentů a jak se asistenti cítí, když se starají o člověka na vozíku.“
Beze studu se ptají na velmi citlivé věci, na které by neměli možnost se jinde ptát. Nic není tabu. A to především u těch nejmladších dětí, kteří jsou přirozené a spontánní. Starší žáci či studenti jsou už uzavřenější a stydí se ptát. „Je hodně důležité nejen se seznámit s lidmi s postižením, ale inspirovat studenty k tomu, aby se nebáli ptát a poznávat lidi, kteří leckdy vypadají, že neumí do pěti počítat, a přitom mají velmi často vysokou inteligenci, bystrost a vnímavost,“ pokračuje Janatková. Je důležité se nesoustřeďovat pouze na vzhled a povrchní záležitosti, to, že je člověk jiný, neznamená, že je horší. I toto se žáci a studenti učí při setkání s lektorem na vozíku, poznávat a respektovat odlišnosti. „Po debatě a seznámení s tématem si děti přímo na místě vyzkouší zážitkovou hru, při které je jedno dítě na vozíku a druhé je v roli asistenta a mohou si prakticky vyzkoušet, jak se vozík ovládá. Někdy se stane, že někdo má obavu vozík vyzkoušet, ale po chvíli to chce zkusit také,“ dodala lektorka.
Nakonec je to pro ně zábava a pro menší děti je připravena i opičí dráha, kde děti trénují manuální zručnost. Navíc si přitom uvědomí, že lidé nemusí zvládat vše sami, že existuje asistenční služba ať už na bázi dobrovolnictví, charity či placené práce.

8 komentářů:

  1. Velmi dobry a zmysluplny projekt.. Uz od detstva by mali ludia brat postihnutych ako samozrejmost a pomahat im bez predsudkov... V nasom pripade... teda, ked sme my boli detmi, boli postihnuti tabu. Socialisticke zriadenie sa ich snazilo ukryt... Normalny vztah k nim sme ziskali dozrievanim vlastneho nazoru... Preto tlieskam tomuto projektu... Marti, maj sa dobre... L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Laury, i se mi o tomto projektu dobře psalo. Měj krásné dny.

      Vymazat
  2. Marti,díky za tento příspěvek!! Tohle téma je mi velmi blízké. Dokonce jsem na podobné psala diplomovou práci, akorát se jednalo o jiný druh postižení. Je fajn slyšet, že se toto téma pořád rozebírá a některé školy jsou mu otevřené. Pracovala jsem na dvou školách, z nichž na první to byla úplná katastrofa, co se týká přístupu k dětem s postižením a jejich rodičům a na druhé byli všichni daleko vstřícnější. Je to vše o lidech! Myslela jsem si, že osvěta je u nás už velká, ale opak je pravdou. Každý by si měl uvědomit, jak by bylo jemu, kdyby byl na místě rodiče dítěte s postižením....více tolerance a pochopení prosím!!
    Díky za sdílení a díky lidem, kteří podobné projekty vytvářejí!
    Měj pohodový víkend. ZaZa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ZaZi, já jsem na tohle téma narazila náhodou, když jsem dělala s Milli Janatkovou rozhovor a ona se o něm zmínila. Já bych pravděpodobně o tomhle projektu vůbec nevěděla. Mně se natolik líbilo, že jsem se rozhodla napsat o projektu samostatný článek. Osvěta možná u nás velká je, ale rozhodně ne dostatečná a úcta k lidem se vytrácí myslím všeobecně nejen k postiženým lidem. Měj se krásně.

      Vymazat
  3. Také si myslím, že takové projekty jsou velmi potřebné. Jak psala Laura, za nás se o postižených lidech nemluvilo, byli většinou v ústavech. Vím to z vlastní zkušenosti, nevěděli jsme, jak se k takovým lidem chovat. Můj muž měl bratránka, který měl Downův syndrom a žil také v ústavu. Jeho rodiče si ho brali domů na svátky, na prázdniny. Naši kluci byli dost malí, když ho viděli poprvé a pamatuji si, jak si sedli na bobek před vozíček, na kterém byl, a koukali na něho. Byl jiný a oni se s postiženým člověkem setkali poprvé. Doma pak nastalo velké vyptávání.
    Souhlasím s Tebou, že se úcta k lidem vytrácí.
    Přeji hezkou neděli. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, ano v dětství jsem zažívala to samé, ale svoje děti už jsem vychovávala k úctě k odlišnostem. Měj krásnou neděli.

      Vymazat
  4. Jen houšť a větší kapky!
    Marti, díky moc!
    Hezký večer, Helena

    OdpovědětVymazat