můj život s asistencí

zdroj

To je název projektu, o kterém jsem psala článek do Deníku. Vím, že mám mezi čtenářkami učitelky na základních školách a projekt je právě určen pro školy, rozhodla jsem se tedy přepis článku dát i na blog. Třeba bude mít někdo chuť projekt využít. Kontakty najdete tady. Mně se projekt líbí a přijde mi smysluplný.

Unikátní projekt žákům přibližuje život s asitencí
Marta Dušková

Mělnicko - Ojedinělý projekt pro školy s názvem Můj život s asistencí měli možnost už vyzkoušet žáci některých škol na Mělnicku. Program je nabízen v letošním roce školám zdarma díky finanční podpoře organizace Asistence. Jeho cílem je respekt a úcta k lidem obecně, a především se zaměřuje na lidi s odlišností, v tomto případě na lidi na vozíku. Na podzim lektoři tohoto projektu Jakub Neubert a Milli Janatková představí svůj smysluplný projekt na základní škole J. Seiferta v Mělníku potom se chystají i do Veltrus.
Respekt ke znevýhodněným lidem si vyzkoušely už děti na mělnických školách Jungmannovy Sady nebo gymnáziu Jana Palacha. A v Kralupech na základní škole Václava Havla. Projekt vznikl z veřejných aktivit Jakuba Neuberta, lektora komunikace a vzdělávání v oboru osobní asistence. Sám je po dětské mozkové obrně od malička na vozíku, takže k vozíčkářům má nejblíž, jak je to jen možné. Potřebuje asistenci 24 hodin denně. Na programu pro školy spolupracuje se svojí ženou zpěvačkou a výtvarnicí Milli Janatkovou, která se ve svých projektech věnuje respektu a úctě k lidem, ke zdraví a životu.
„Asi dvouhodinová akce se skládá z projekce filmu, který je zaměřen na lidi na vozíčku, následuje debata a na závěr si děti vyzkouší manipulaci s vozíkem přímo na místě. Je určen žákům základních škol a případně studentům,“ vysvětluje Milli Janatková. První zkušenosti s programem u dětí se setkaly s pozitivním přijetím. „Po projekci filmu píší děti otázky na lístečky a vhazují je do tzv. zvídavé čepice. Jejich dotazy jsou velmi osobní,“ sdělila lektorka s tím, že se ptají Kuby, jak se mu to stalo, jak chodí na záchod, dokonce jestli je možný pohlavní styk, jaké je to v manželství s postiženou osobou, kolik má asistentů a jak se asistenti cítí, když se starají o člověka na vozíku.“
Beze studu se ptají na velmi citlivé věci, na které by neměli možnost se jinde ptát. Nic není tabu. A to především u těch nejmladších dětí, kteří jsou přirozené a spontánní. Starší žáci či studenti jsou už uzavřenější a stydí se ptát. „Je hodně důležité nejen se seznámit s lidmi s postižením, ale inspirovat studenty k tomu, aby se nebáli ptát a poznávat lidi, kteří leckdy vypadají, že neumí do pěti počítat, a přitom mají velmi často vysokou inteligenci, bystrost a vnímavost,“ pokračuje Janatková. Je důležité se nesoustřeďovat pouze na vzhled a povrchní záležitosti, to, že je člověk jiný, neznamená, že je horší. I toto se žáci a studenti učí při setkání s lektorem na vozíku, poznávat a respektovat odlišnosti. „Po debatě a seznámení s tématem si děti přímo na místě vyzkouší zážitkovou hru, při které je jedno dítě na vozíku a druhé je v roli asistenta a mohou si prakticky vyzkoušet, jak se vozík ovládá. Někdy se stane, že někdo má obavu vozík vyzkoušet, ale po chvíli to chce zkusit také,“ dodala lektorka.
Nakonec je to pro ně zábava a pro menší děti je připravena i opičí dráha, kde děti trénují manuální zručnost. Navíc si přitom uvědomí, že lidé nemusí zvládat vše sami, že existuje asistenční služba ať už na bázi dobrovolnictví, charity či placené práce.