zahradní pelmel

Letošní jaro podobné létu zdá se mi poněkud podivným... 

Růže kvetou, jak nikdy nekvetly. 

Tolik růží jsme snad na zahradě ještě neměly a rozkvétají další keře.

Tohle nejsou žádné efekty. Je to chyba fotografa. Dostalo se mi do objektivu ranní slunce. Jsem líná čekat a fotit znovu. Tenhle keř měl vloni tak pět růží. Ten světle růžový před ním dvě mrňavé. 

Třešňový maraton se letos nekoná. Nejen proto, že je třešní normálně, ale uzrály tak rychle, že jsme je nestačili vůbec sklidit a padají na zem. Špačci nemusí na strom, cupkají po zemi bez velké námahy a zobkají si. Už se mě vůbec nebojí. Když tlesknu, podívá se mým směrem výmluvným pohledem: 

co je jako? proč tleskáš? nejsem přece na stromě. 

Takže mám pár džemů, asi čtyři pečené čaje, dnes vezeme bedýnku třešní vnoučatům, a pokud mi to špačci nesežerou, posbírám si ještě snad pár třešní a něco málo vyrobím. Je pravda, že jsem jich hodně odjedla, ale letos bylo uzrávání takový fofr, že bychom to nestihli, i kdybychom nebyli vytíženi. Musím přiznat, že jsem vlastně ráda. Být to šílenství jako vloni, bylo by mi líto, že nic nestíhám. Ostatně vloni jsme nestíhali taky, protože třešní z jednoho stromu, jak spočítal můj muž, bylo víc než metrák. 

Hezkou sobotu všem. 
My dnes jedeme na malou vernisáž, reportáž snad přinesu zítra.