někdy stačí jedna věta...

Setkávám se se zajímavými lidmi a každý z nich mě nějakým způsobem obohatí a posune v životě dál, rozšíří moje obzory a ještě je výhoda, že je to v rámci mojí práce, která mě baví. 

Psaní mě baví.
Články jsem psala vždy i v minulém zaměstnání, i když to byly spíše články odborné psané populární formou.  
Když byly první články zveřejněny, říkala jsem si, že bych chtěla být někdy možná novinářkou. Ale byla jsem na tolik při zemi, že jsem si uvědomovala, že to už vzhledem k svému věku nestihnu.
Dva roky jsem pracovala v redakci jako obchodní poradce a ke svým projektům jsem si psala články, které byly zveřejněny, ale psala jsem je zadarmo. Nevadí, i to mě uspokojovalo.
Po úraze minulý rok a rozhodnutí jít o rok dřív do důchodu (ježíši, to slovo pořád nesnáším, nikdy si na něj nezvyknu) jsem začala řešit, že bych chtěla ještě pracovat.
Moje kamarádka Bára a zároveň kolegyně vymyslela koncem března minulého roku, když jsem se jí svěřila: budeš mi pomáhat s deníkem. 
A tak jsem začala psát krátké zprávy z regionu, co se kde děje, o kultuře, události. A myslím, že Bára zpočátku svého rozhodnutí litovala. Nejenom, že jsem novinařinu fakt neuměla, ale můj chorý mozek a problémy s krátkodobou pamětí občas vytvářely paskvily, nemohla jsem najít vhodná slova a neuměla jsem se pořádně vyjádřit. Bára většinu zpráv musela opravovat a první můj výdělek za poslední den března byl slovy dvacet korun, ale já byla šťastná. Každé ráno jsem usedala k počítači a psala, i když jako externista jsem nemusela, ale já chtěla mít něco pravidelného, prostě jsem si sama stanovila každodenní povinnost. 
Sedala jsem neumytá, neučesaná v županu s ranní kávou. Ostatně takto to mám dodnes. Ranní očistu, jsem zvyklá na ranní sprchu, podstupuji, až si odpracuji.
Postupně jsem začala i fotit akce a psát k fotkám krátké reportáže. Letos mi bylo nabídnuto, ať zkusím rozhovory. Za první jsem dostala pochvalu, to mě nakoplo a hned jsem začala hledat další protagonisty, kteří mě zajímali. Občas se stane, že rozhovor přinese i námět, který se nehodí anebo by byl rozhovor příliš dlouhý a já mám přesně určen počet znaků. Bylo mi toho zajímavého námětu líto, a tak jsem napsala ještě článek.
Poslední měsíc se dva velké články ocitly na první straně novin jako hlavní článek a Bára mi řekla, že jsem za hvězdu. Sice jsem očekávala, že z toho budu mít velkou radost, což se vzhledem k situaci, kterou jsem prožívala a ještě prožívám, nestalo. Nicméně jsem si něco uvědomila. 
Panebože, já jsem externí redaktorka. Není to novinařina?
A teď se dostávám k vysvětlení názvu příspěvku.
Při jednom z rozhovorů: jste velmi originální, už jste měla výstavu?
Ne, mám malé sebevědomí a připadám si pořád taková nedodělaná.
Ze mě vypadla rychlá odpověď: tak si možná budete připadat do konce života.
A myslím si, že to je tak v pořádku.
Já si připadám nedodělaná pořád a to mi rozhodně sebevědomí nechybí.
Pokud si člověk začne myslet, že je už dodělaný, přestane se někam posouvat, přestane růst, ustrne.
Já se dodělávám pořád a chci se dodělávat. A moje nynější práce mi to umožňuje a moc si vážím svobody a příležitosti. A možná po sobě zanechám i malilinkatou stopu.
Báro, díky.

P.S. Dnešní psaní či úvaha, nevím, co to je, je možná jen pro mě. Někdy opravdu stačí jedna věta a teprve vám spoustu naprosto samozřejmých věcí dojde...