pátek 28. září 2018

fabulace

Příspěvek u Blondýnky mě přinutil k zamyšlení. O lidech, kteří sledují životy jiných lidí, které vůbec neznají a fabulují příběhy, které se nestaly a technicky ani stát nemohly, občas přemýšlím. 
Lidé chudí duchem. 
Nemyslím ve smyslu nízké inteligence, to nevím, protože je vůbec neznám a ani mě to vůbec nezajímá, ale nemají svůj vlastní duševní život, a tak se musí honit za příběhy ostatních, aby naplnili svůj vlastní příběh.
Každý z nás se s nimi už nesčetněkrát setkal a někomu z nás určitě i ublížili. Já neznám po pěti letech ani naše sousedy. Tedy jejich jména. Občas se zastavíme, prohodíme pár slov, pomůžeme si, ale jinak nevím vůbec, jak žijí a oni to nevědí o nás. 
Když se mi vloni stal ten hrozný úraz a já jsem se stala po pár hodinách celebritou v obci, překvapila mě po měsíci sousedka, když jsem šla s doprovodem na první malou procházku.
Panebože, jak vám je? Já jsem se teprve včera dozvěděla v krámu, co se vám stalo.
Mě to paradoxně potěšilo. Tak to má být. Nikdo v okolí můj život nesleduje.
Lidé dokáží vyfabulovat opravdu příběhy, které by se ani nemohly stát, i kdybych se snažila, protože to ani fyzicky nebylo možné. Na některé opravdu zvláštní jsem si vzpomněla.
Byla jsem měsíc nemocná a netušila jsem, že se dělá konkurz na vedoucího marketingu v mém zaměstnání. Ale vzpomněli si na mě a volali mi domů, zda se chci zúčastnit, že na mě počkají. Zúčastnila jsem se a byla vybrána a dělala úspěšně dvanáct let práci, která mě neskutečně bavila a naplňovala. Po roce po mém nástupu se ke mně doneslo, že jsem to místo získala, protože jsem se vyspala se zástupcem ředitele ...
Vím, že nikoho nepřesvědčíte, jak je vše ve skutečnosti, tak jsem jen odpověděla, že jo a ještě i s ředitelem. 
Zkrátka lidé nevěří, že můžete uspět jen proto, že jste dobrá, bez nějakého dalšího snažení.
Když se naše dcera dostala na DAMU, tak se nás zase všichni ptali, kolik jsme za to zaplatili. Nevěřili, že nic, že se dcera prosadila naprosto sama a ze 300 kandidátů tenkrát vybrali pět.
A mohla bych pokračovat dál.
Jo, ještě jsem si na něco vzpomněla. Po prvním dítěti jsme měli další až za pět let, někdy se to nepodaří, i kdybyste sebevíc chtěli. Bydleli jsme v krásném velkém bytě v prvním patře v areálu, který byl celý obklopen parkem. Můj muž trávil tenkrát hodně času v dílně, protože vyráběl nábytek do dětského pokoje, kuchyně... Už jsem byla těhotná s naším druhým dítětem, ale ještě o tom nikdo nevěděl, když se k nám donesla naprosto ověřená zpráva, která kolovala v okolí. 
No oni ani druhé dítě mít nemohou, oni to nestíhají. Ona kouká po večerech na televizi (já jsem po večerech šila na nás oblečení) a on je neustále v dílně.
Podívejte se, jak všechno přesně a zaručeně věděli, jako kdyby nám mohli vidět do oken. 
A co kdybychom druhé dítě mít nemohli anebo nechtěli? Co je komu potom.
Proč to lidé dělají, fakt nevím. Je to určitě nedostatek osobních prožitků jich samotných. Ty vůbec nesouvisí s tím, jestli jste sami anebo s někým žijete. Já mám svůj vnitřní svět a nemám čas, potřebu a hlavně touhu sledovat životy jiných.
Naučila jsem se za ta léta otřepat se, nevysvětlovat a nic neřešit.
Ať si každý myslí, co chce. 
Oni mě neznají a já nechci znát je.
Takže Blondýnko, kašli na to a buď, čím chceš. Nikdo za to nestojí.

16 komentářů:

  1. Marti, moc dobře jsi vystihla mentalitu některých lidí. Bydlíme v našem domě 35 let a jak píšeš, občas si popovídáme, když se potkáme. Ale nepídím se po tom, jak sousedi žijí.
    A mám dojem, že je v mentalitě Čechů závidět úspěch. Bohužel hledají za úspěchem něco jiného a ne schopnosti dotyčného.
    Simča je silná žena a udělala dobře, že si to s dotyčnou vyřídila a už se tím nezabývá.
    Měj krásný den. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, já jen doufám, že je nás takových jako ty většina. Měj pěkný víkend.

      Vymazat
  2. Bydlím na menší vesnici,pořád ve stejné už skoro 60let.Jsem ráda,když jdu do obchodu a s každým se pozdravím,prohodím pár slov bez ohledu na věk(mimochodem staré lidi to potěší),vidím,jak lidi okolo mě stárnou a jiní mají malé děti.Nechcu hledět do "talíře " každýmu a nechcu, ani aby oni koukali do kuchyně k nám. Ale vím už od dětství,že se můžu na každého starousedlíka obrátit,když budu něco potřebovat.A to se o většině přistěhovaných říct nedá,nepozdraví,nenaučí to ani svoje děti. Ale od obce očekávají tu největší podporu sami pro sebe. Možná právě proto,aby o mně všichni nevěděli všechno nepíšu ani blog.Ten Váš navštím občas,při čtení blogu mé známe. Pro to všechno,pro dobré vztahy mezi lidmi uprostřed kterých žiju, jsem ráda,že i moje děti se sem rády vracejí mezi své dřívější kamarády a i vnoučata tady mají své přátele. Přeji hezký den,pro Vás víceméně v anonymitě Alča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, no za tolik let se už vytvoří pevné a silné vazby. My jsem stěhovaví ptáci. U nás se neustále stěhujeme, když ne my s mým mužem, tak naše děti. Ale předpokládám, že tento náš domov je už poslední. Děkuji za návštěvu a přeji hezký víkend.

      Vymazat
  3. už jsem to psala u Blondýnky - většina těchle fabulátorů si takhle nahrazuje prázdnotu vlastních životů. Takoví asi budou vždycky (ikdyž já optimisticky věřím, že jich je fakt výrazná mnešina) - bohužel, protože někdy mohou svými pomluvami ublížit, i když to třeba primárně není jejich cílem.
    Měj se hezky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, přesně tak a taky doufám, že těchto "malých" lidí je menšina. Měj se krásně.

      Vymazat
  4. Marti, hezky napsané, musím se k Simi podívat, o co jde.
    Já jsem tohle zažila několikrát:
    dceru vybrali na VŠ do Hradce Králové na farmacii a kolegyně v práci roznášela, že je to díky mému manželovi, že je v KSČ, přitom manžel a táta mé dcery byl již spoustu let po smrti! ve straně nikdy nebyl.
    To nemá cenu se tím zabývat.
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jiřinko, děkuji a každý z nás se s tím určitě setkal. Měj hezký víkend.

      Vymazat
  5. Ach Marti, ty tvoje článku se čtou tak dobře, že si vždy při čtení připadám, jako bych si s tebou opravdu povídala. Ať je to na jakékoli téma.
    Toto téma je fakt oříšek. Pomluvy a závist jdou ruku v ruce. Takže někdy jsou vlastně pomluvy důkazem toho, že druzí nás vnímají o pár stupínků nad nimi, a tak nás těmi pomluvami pomyslně stahují na svůj stupínek. Ale jen pomyslně :-) Měj se krásně, Ivana.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivanko, jééé moc děkuji za krásný komentář. Moc mě potěšil. Měj se krásně.

      Vymazat
  6. Marti, já kdybych měla sepsat všechny příběhy o závistí,co se mi udály za celý život,tak to je na pořádnou bichly.Mě většinou pomlouvaly a zavidely ženský.Na dceru i na sebe jsem pletla šila, protože se mi prodávané oblečení za min.režimu moc nelíbilo a ještě se mi dostávaly přez kamarádku francouzské a italské časopisy pletení a šití.Už ve školce to začalo.Ale už jsem asi někdy o tom psala,že si prohlížely ostatní mamči mé dcery oblečení a když jsem ji ušila na zimu z mého starého kožichu ručně kožíšek s kapuckou (nešel šít na stroji),tak to už i paní ředitelka se mě ptala,kde na to oblečení beru.Strašně mě to vadilo,ale začala jsem se smát a odvětila,že nejsem líná ,ukázala rozpíchané prsty od jehly a ať si to přebere a nechají nás napokoji.To jsem zažívala mockrát.Říká se, že chlapi jsou horší,ale v práci jsem to nepoznala.Vždy drbaly a škodily baby.Marti přeji krásné dny.Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martinko, jako by jsi vyprávěla můj příběh. Spoustu jsem tady toho nenapsala, zapomněla a nestojí mi to ani za to. Měj pěkné dny.

      Vymazat
  7. Tak na tohle téma bych taky mohla vyprávět. Obloukem jsem se vrátili bydlet tam, kde manžel vyrůstal. Nás znali všichni, já nikoho... Ty hezky píšeš fabulace, já říkám drby. A ani po 25 letech neustaly :o)
    Jen si z toho už méně dělám...
    Měj hezkou neděli, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, já vím, že jsou to drby, ale fabulace zní líp, ne? :-) Nedělej si z toho nic, drby nás přežijí... Měj pěknou neděli.

      Vymazat
  8. Martičko, vzpomněla jsem si, jak dcera studovala v Brandejse na střední, a že chodila dost pěkně oblečená, já ji opletla a ona se vrhla na šití, dokonce zvládla i kabát! Umřela nám totiž teta, která měla doma plno kvalitních věcí z vlněných látek a pod. a strejda nám to dal, dcera vypárala, vyprala a vyžehlila a podle BURDY našila na sebe ,,modely,, nu a paní učitelka se mě ptala, zda je to z TUZEXU. ( tam jsem nikdy nebyla ).
    Tak jsem jí popravdě řekla, že holka šije na sebe i na mne, např. sukně, halenky, šaty a letní kalhoty. Já pletla svetry a rukavice, šály, háčkovala čepice.
    A jaká to byla paráda.
    pa Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jiřinko, já jsem byla na tom podobně, taky jsem šila na celou rodinu a pletla, to asi tenkrát dělala většina z nás, protože nic pěkného nebylo k sehnání. A taky jsem šila podle Burdy. Měj pěkné dny.

      Vymazat