nevěřila bych,

že mi sbírání vtipů bude tak chybět. 

Ne, nechci vrátit tu přísnou karanténu, ale sbírání lidové tvořivosti mě bavilo.

Tak dnes malý návrat. 

Máma za vodou dnes ráno napsala další rychlé zprávy z Ameriky, které jsem na blog dávala celkem pravidelně. 
Zprávy, kterým se dá věřit, protože je píše člověk, který to vše prožívá.

Ze života s pandemií: Jsme ve fázi dvě! Restaurace si blokují části silnic a místo zaparkovaných aut jsou tam stolečky. Prý nám otevřour pláže a tak budu moct zase okukovat ty plavčíky v červených trenkách, jen čím jsem starší tím víc si připadám jako úchyl. Školy v září klasicky nebudou, teď se jenom rozhoduje, jestli do školy budou děti chodit jeden tejden a dva se pak učit doma, nebo jestli se třídy rozdělí na dvě a budou ve škole ob den.
Hádám, že fakt budem muset zrušit tu dovolenou v srpnu v jižní Francii, neb evropani prý nechtějí Američany, aby je nakazili, jako nezrušili jsme to jen proto, že nás to nějak drželo nad vodou, ta myšlenka toho vína a sýru ve Francii.
New York je ve fázi otevření dvě, naše křivka klesá, zato Florida, tam to parádně stoupá, prý už skoro nemají lůžka v nemocnici, ale to bude asi jen fake news, protože třeba náš prezident je pro netestování, protože testování jen zbytečně zvedá čísla nakažených a jejich smrt se pak blbě fejkuje.
Jdu si nandat roušku, jak mi to v březnu připadalo divný, že lidi mají roušky, tak teď je zase divný, když je nemají.

A aby report nestál samostatně, obložila jsem jej vtipy o životě.

Snad vás některé pobaví. Ty o kávě jsou z mého života.

Mějte pěkný den.

P.S. Také jsem se rozhodla přidat ke Katčině výzvě Barevný týden, ale prošvihla jsem začátek, tak dám v pátek barevný týden najednou, i když to asi nebyl záměr.

A ještě se chci vrátit ke včerejší reportáži ve zkratce, na samostatný příspěvek to není.

Tak včera to byl teda oprus, a kdybych to věděla předem, nikdy by tahle moje reportáž nevyšla. Předem jsem sice věděla, že to není tradiční Burza práce jako každý rok, ale takovou změnu jsem nečekala. Už při vstupu mě překvapilo, jak jsem byla lustrována, kdo jsem a co tam dělám. 

Vstup mi byl povolen jen proto, že jsem novinářka. V podstatě to byla uzavřená společnost, jen přihlášení účastníci, která absolvovala I. etapu projektu Šance na restart 2. Nakonec jsem slíbila po přijetí s radostí, že článek napíšu, ale než jsem se tématem teda prokousala, abych porozuměla, chvíli mi to trvalo. Tohle jsou teda tvrdě vydřené peníze. 

Pokud budete mít někdo zájem vědět, o co šlo, až článek vyjde, dám na blog odkaz.