o ničem...

Já vím, že nemusím. Není to žádná povinnost.

Nicméně tuhle pravidelnost jsem si vlastně jako povinnost dala sama.

A moje mysl se k tomu každé ráno upíná. O čem hovořím? 
O každodenním psaní blogu. 

Teď to psaní ráno potřebuji ještě víc než kdy jindy. 
Rána jsou tak prázdná a ještě asi dlouho budou.

Většinou se na mě témata hrnou sama a já mám dopředu několik konceptů.

Dnes nemám připraveno nic. 

A ani v hlavě není žádný nápad, tak dnes píšu o tom, že nemám o čem psát.

Zkrátka mozek mrtvého delfína.

Včera mě potěšila zásilka dalších netřesků a rozchodníků na terasu, ale už s tím pomalu končím. Nějak jsem se rozjela s nákupy a za chvíli nebudeme mít ani na chleba. Koupila jsem si i dva kaktusy na úžasném webu skalničky sukulenty, o kterém už jsem tady psala. 

S panem majitelem jsem už navázala téměř přátelský vztah, radí mi, co vysadit to velkých květináčů.

No musím říct, že zatím vypadá ten osazený velký květináč venku před domem malými bobečky trochu směšně.

Tento týden mě potěšilo i tmavě modré bolerko, které dorazilo poštou a je úžasné. Rozdala jsem totiž všechna svoje saka, kterých teda bylo "neúrekom", protože už mám jinou velikost a najednou zjišťuji, že nemám co na sebe. 
Po dlouhé době jsem i něco vracela, tedy sako, které mi vůbec nesedělo.

Nafotila jsem špatně, protože je tma doma i venku, ale nechce se mi to řešit, tak jen pro představu, o čem mluvím. 

Dnes ráno mě hodně potěšil keř růží, který jsme na jaře přesadili, když jsme si všimli, že stálé místo přestalo svědčit a růže odchází. Navíc je to zvláštní růže. Proměnlivá. Začíná kvést žlutě a postupně se z ní stane růžová. 
Už jste ji tady viděli.

Jsem ráda, že se nenaplnila předpověď mého muže: ta už se asi nevzpamatuje.

A dnes ráno na mě jukla z dálky.

Zabývám se taky tématy k psaní. V červnu jsem napsala a bylo vydáno už sedm mých článků. Zbývá mi tedy ještě jeden a já hledám téma. 
Za to červenec začínám pomalu zaplňovat pracovním plánem. Vyskakují na mě akce, o kterých se mi chce psát, a když je to ještě daleko, elektronický kalendář už má tři dny plné. 
Také Báře vyjde v červenci nová kniha, takže už mi včera na návštěvě říkala, napíšeš o tom, viď? Počítáš s tím, jo? No jasně že počítám. Tato kniha, ježíš pátá nebo šestá? se žánrem naprosto vymyká tvorbě naší spisovatelky. 
Víc, ale neprozradím.

V úterý jsem po dlouhé době malovala. Louka s mákem vyšla úplně jinak, než jsem měla v plánu, ale takto to dopadne vždy. Malé otestování mezi lidmi se zdá být ale úspěšné. Někdy vám ho zase představím. Teď ještě ne, sotva se upekl.
A, babi, jak dlouho ti trvá, než namaluješ obraz? Loli, já ani nevím. 
Několik hodin, někdy dny.

Dnes jdu po téměř čtyřech měsících na nehty. Moje rozhodnutí, ve kterém mě podporoval můj muž, nechat si pořád vlastní, vzalo za své. Téměř dvacet let jsem měla upravené nehty, na které nebylo zapotřebí sáhnou minimálně čtyři týdny. Teď se nehty zabývám několikrát do týdne a pořád je to děs.
 Přiznávám, že zpočátku jsem s krátkými nehty neuměla psát na klávesnici, teď se to možná zase budu učit s dlouhými. Jo a moje nehty po odstranění gelu jsou naprosto zdravé, není pravda, že se zničí.
Jen se mi samozřejmě pořád lámou jako dřív.

No neustála jsem to a na nové nehty se naprosto přízemně těším. 

K návratu k normálnímu životu nám ještě chybí pravidelné masáže. 

Tak dnes je to celkem o ničem.

A co budu psát zítra, to teda fakt naprosto nevím.

Možná nafotím ty netřesky a kaktusy na terase. 

Teď po ránu se mi tam nahoru nechce, navíc můj muž ještě samozřejmě spí. 

A možná ty nové nehty...

Mějte dnes štěstí při hledání malých radostí. 
A pokud si vás najdou samy, tím lépe.