na kávě jen tak

Včera jsem byla v mělnickém muzeu. Opět. Tentokrát jsem se nezabývala výstavou Imaginárium bratří Formanů, o které už jsem reportáž psala a fotila, ale navštívila jsem tvořivou dílničku, kde si nejen děti, ale i jejich maminky vyráběly hračku ze dřeva, kterou si pak mohly odnést domů. 

V mezičase, kdy jsem fotila jen děti s maminkami, jsem si nafotila pár záběrů pro sebe. 

Jen tak, páč fotky z výstavy, kde je dotýkat se exponátů povoleno, ba je to přímo nutné, jsem už na blog dávala.

Práci jsem skončila dřív, než jsem předpokládala a dostala jsem dárek od mého muže, který ještě neměl dokončený nákup.

Já jsem ještě v Bille, tak si jdi na kafe.

Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy byla na kávě jen tak sama a ne pracovně a mohla si kávu skutečně vychutnat a zírat jen tak do blba a fotit si jen pro sebe, co mě zaujalo. A hlavně vůbec nemluvit, být zticha.

Když jsem přecházela přes muzejní dvůr do kavárny, potkala jsem nějakého pána, který si všiml, že v ruce držím foťák. 

Běžte si tam dozadu na zahrádku, tam je to taky krásné na focení.

Já jsem tady téměř doma, já vím.

Pán mě považoval za návštěvníka neznalého prostředí. 

Tak zrovna muzeum a kavárnu znám, víc než je obvyklé.

Přesto jsem opět fotila.

Ne nebyla jsem tam sama, i když to tak na fotkách vypadá. Všichni jsme utíkali před sluncem a seděli ve stínu. A kolem jen samá zeleň, jako bych byla někde uprostřed přírody, a protože jste na kopci a všude stromy, zdá se civilizace hodně daleko, i když pod námi je hlavní silnice. 

Ale neslyšíte vůbec nic. Tedy je dětské výkřiky a smích z otevřeného okna dílničky, ze které jsem právě odešla.

Tu chvíli o samotě jsem si užila.

Mějte pěkný pátek. 
My se snad konečně dnes dokopeme po dlooouhééé době k úklidu domu.

Ježíš, už jak jsem to napsala, zmocnila se mě nechuť k této činnosti. 

No nic jdu do bazénu, třeba mě to přejde, páč už je to nezbytně nutné.