ztraceno v "dávné" minulosti

Dnes jsem konečně chtěla dát svoji kamínkovou výzvu, ale přiznávám, že včera se mi vůbec odpoledne nechtělo fotit. Foťák jsem držela v poslední době furt, mám pořád pocit, že ho držím v ruce, a naposledy včera ráno. Včera jsem trochu vyčistila zahradu, uvařila, uklidila zbylé památky po týdenním pobytu dětí (teda ještě ne všechny) a už jsem neměla na nic chuť.
Dnes vám chci vyprávět storku ze včerejšího rána, kterou bych mohla nazvat Ztracené plavky.
Celý týden byl ve znamení hledání. Děti jsou naprosto samostatné, Lola nic hledat nemusí, ví, co si kam dala. Ne tak Alan. 
Babi, nevíš, kde mám plavky (trenýrky, tričko, dinosaura...)? Pyžamo hledal každý večer.
No to nevím, vždyť sis je sundal před minutou, tak je musíš najít. 
Každý boží den jsme strávili polovinu času hledáním něčeho, co někam Alan odložil před pár minutami. Tedy pomáhali jsme hledat první dny, pak už hledala Lola a poslední dny: Alane, najdi si to sám! Ty jsi nepořádný. Babička ti říká, ať dáváš věci na místo.
V pátek večer děti odjely. Samy si balily, samy uklízely hračky, zbytky po tvoření apod. a rodiče, kteří si pro ně přijeli, provedli jen kontrolu, protože vždy se tady něco zapomene. Už jsem našla samozřejmě Alanova červeného králíčka. 
V neděli ráno chci jít do bazénu a chybí mi spodek plavek. Jasně pečlivému úklidu jsem s dětmi moc nedali, ale já věděla, že plavky jsem měla položeny na křesle v kuchyni, obvykle se suší venku, protože chodím do bazénu každé ráno. Ale poslední dny poprchávalo. No tam je ale jen vršek od tankin.
Ježíši, tak teď budu hledat já!
Nejdříve píšu Tereze, zda děti omylem nesbalily moje kalhotky od plavek.
Přijde mi očekávatelná odpověď: ne, to jsem nenašla. Kdes je nechala ty hříšnice?!
No nic, začínám hledat po celém domě. Projdu přízemí, nikde nic. V patře se dívám i do koše s prádlem, co já vím, mezi (ne)uklizené hračky, projdu každý kout bez úspěchu. Vracím se do přízemí a hledám i v knihovně, kam Alan uklízel barevné papíry po tvoření. Vynechávám snad jen lednici a mrazák.
No nic připravím si normální kalhotky, bazénu se přece nevzdám jen kvůli ztracenému spodku.
V tom mě něco napadne. Vedle křesla s plavkami byla krabice se zbytky po tvoření, kterou Alan v pátek uklízel. Poslední možnost. Krabice je u šicího stroje. 
Odhazuju ruličky toaletního papíru, zbytek látek a špunty od vína, zatím jsme z nich netvořily, různé stužky a vlny, zapomenuté fixy, lepidlo, které samozřejmě patří úplně jinam, a vespod krabice se na mě smějí moje ztracené plavky.
No jo Alánkův perfektní úklid.
Včera jsme se s Terezou po ránu aspoň nasmály.
Třeba tento příběh pobaví i vás, musela jsem jej zaznamenat.
Vzpomenu si na průpovídku svého taťky, když jsem jako malá něco hledala: 
hledáš včerejší den?
Skoro. Mějte pěkný vstup do nového týdne bez hledání.

P.S. Moc děkuji za vaše milé komentáře u mých posledních příspěvků, na které jsem nestačila odpovídat a teď už se mi to zdá i málo aktuální. Snažím se spíš napravit deficit, který mám ve čtení vašich blogů.