malá vzpomínka

Jaké je dnes výročí? Smutné, ale právě proto je nutné jej připomínat a nezapomenout na Jana Palacha. Na fotkách vidíte sochu věnovanou památce Jana Palacha, která je symbolem města Mělníka od roku 2009. Autorem památníku je maďarský sochař Andás Beck, který sochu vytvořil již na konci šedesátých let ve Francii, kde tehdy žil. Jedná se o stylizovanou siluetu hořící postavy. Tuto informaci v letošním článku nenajdete, psala jsem už vloni a dnes přidávám pro vás. 

Článek na našem Kanál eM vyjde dnes v 10 hodin a najdete tam víc fotografií sochy.

V době upálení Jana Palacha mi bylo 11 let, takže moc si toho nepamatuju.

Trochu jen hrůzu a nepochopení, když se tenkrát ke mně informace nějakým způsobem dostala.

Zřejmě mi to řekl taťka, ale fakt už nevím. Jen si trochu pamatuju ten pocit zmateného dítěte a tu hrůzu, kterou to ve mně vyvolalo. Jo a ještě si pamatuju ten hlas, který zněl tak bolestně, ale to nevím, z jaké doby mám tuhle vzpomínku. Jen si dodnes ten hlas plný bolesti pamatuju.

I přes tuhle vzpomínku mějte dnes klidný a pohodový den. I takové dny jsou.

Malá vzpomínka na Jana Palacha

Marta Dušková

Letos 16. ledna uplyne 52 let od sebeupálení Jana Palacha a 19. ledna od jeho smrti. Na některá výročí bychom neměli zapomínat, i když jméno Jan Palach není nutné vysvětlovat. Dnes jen malá připomínka, protože pietní akty se letos pravděpodobně neuskuteční anebo jen v omezeném rozsahu.

Jan Palach se narodil v Praze v roce 1948. Pocházel ze Všetat, kde vyrůstal. V Mělníku vystudoval gymnázium, které v současné době nese jeho jméno. V roce 1968 se dostal na druhý pokus na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam nebyl přijat dva roky předtím pro svůj živnostenský původ, i když uspěl při přijímacích zkouškách. V říjnu 1968 získal povolení vycestovat do Francie, která jej pravděpodobně silně ovlivnila. Na podzim se účastnil mnohých protestních akcí proti okupaci Sovětským svazem. Neviděl však žádný významný pokrok a pravděpodobně začal uvažovat o radikálnější akci, která by probrala společnost z rezignace, do níž se postupně propadala. Politická situace republiky jej začala znepokojovat.

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 13.30 hodin se v horní části Václavského náměstí v Praze polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil uhasit výhybkář Dopravního podniku svým kabátem.

S rozsáhlými popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl natočen na magnetofonový pásek krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. Ve značných bolestech, kterými přes utišující léky trpěl, se v záznamu zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování Zpráv – deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Svůj čin nenazval sebevraždou, ale akcí.

Zemřel 19. ledna 1969 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Roku 1973 byly jeho ostatky zpopelněny a popel uložen v rodných Všetatech. Převoz proběhl tajně a narychlo. Prázdný hrob byl však hojně navštěvován i nadále. V roce 1990 se urna s popelem vrátila na Olšanské hřbitovy.

O tom, že čin Jana Palacha nebyl krokem zoufalého a nešťastného člověka, svědčí přepis rozhovoru natočeného ošetřovatelkou Zdenkou Kmuníčkovou, které Palach sdělil, že k tomu, aby se zapálil, potřeboval vztek.

Proč si pro protest Jan Palach zvolil tak krutý a bolestivý způsob, jaké sebeupálení jistě je? Těžko si lze představit jiný výraznější způsob protestu, než je živá pochodeň, která běží přes Václavské náměstí, aby otřásla letargickým národem. A trvalo to dlouhých dvacet let.

P.S. Použité fotografie jsou z mého archivu, jen malý výběr z pietního aktu z roku 2019.