 |
| foto zdroj |
Od roku 2000 se slaví 4. ledna Světový den Braillova písma. Slaví se právě v tento den, protože 4. ledna 1809 se narodil vynálezce Braillova písma Francouz Louis Braille.
Nevidomý Luis se ve svých 16 letech seznámil s vojákem, který mu ukázal tajnou vojenskou abecedu určenou ke čtení za tmy. Systém založený na soustavě dvanácti reliéfních bodů Brailla zaujal natolik, že jej inspiroval k vytvoření vlastního písma. Za života se však slávy nedočkal.
Louis Braille přišel o zrak při nehodě v roce 1812, tedy ve 3 letech, kdy si hrál s otcovým nožem a ten mu zajel do oka. Dostal infekci do obou očí a postupně oslepl.
První kniha psaná Braillovým písmem vychází v roce 1837, v roce 1854 bylo písmo ve Francii přijato a za nedlouho poté mezinárodní kongres ustanovil, že písmo začne být používáno mezinárodně. Sám objevitel se toho však již nedožil. Většinu života pracoval jako učitel ve slepeckém ústavu a zemřel na tuberkulózu ve věku 43 let v roce 1852.
Veškeré informace o Světlušce jsou k dispozici na https://informace.rozhlas.cz/nadacni-fond .
Použité úvodní foto je ze Světluščího kalendáře pro rok 2021 a zobrazuje roj světlušek v nočním lese, jehož autorem je fotograf Radim Schreiber.
Už několikrát jsem v magazínu psala o významných dnech, které si sama vybírám. Na každý den připadá nějaký světový den, ale některé mě teda fakt nezaujaly a ani nechápu jejich vznik jako například světový den toalet, světový den pozdravů či den bez nákupů. Světový den Braillova písma mi přišel významný a pro napsání jsem čerpala z vícero zdrojů. Nevidomé vnímám jako součást života a vždy jsem se snažila jim pomoci. Třeba z metra či do metra. Ne že bych si myslela, že moji pomoc nějak extra potřebují, ale nemohla jsem jinak. Někdy byla moje pomoc přijata s povděkem, někdy zdvořile odmítnuta. Jen jednou za ta léta jsem zažila nepříjemné odmítnutí. Vymyslela jsem si příběh, že jsem třeba v tu danou chvíli byla už dvacátá, kdo pomoc nabídl, a to je oprus. Přesto mě to neodradilo.
A jak to máte vy? Nabízíte pomoc anebo projdete bez povšimnutí?
Pomoc nabídnu a ráda, protože pokud bych si měla " vybrat " nějaký hendikep, tak mít černo před očima mne uvnitř vždy nejvíc zabolí.
OdpovědětVymazatPokud vidím, že člověk tápe a je nejistý, zeptám se, jestli mu můžu pomoct. A nejen nevidomého. J.
OdpovědětVymazatJak je těžké přijít téměř o zrak jsem poznala u manželovy maminky, které cukrovka postihla hlavně oči. A přiznám se, že si neumím představit, že bych neviděla.
OdpovědětVymazatSnažím se pomoci, kousek od nás bydlí tělesně postižený mladý muž. Jednou jsem mu pomáhala nést domů nákup a měla jsem co dělat, abych to k němu do bytu donesla. Nevím, jak by si s tak těžkým nákupem sám poradil.
Člověk někdy pomoc nenabídne, protože se ostýchá. Potkávala jsem jednu ženu, která chodila se psem. Jezdila s námi pravidelně autobusem a snad v Praze pracovala. Ta měla tak naučenou cestu a pes byl takovým pomocníkem, že tam jsem pomoc nenabízela. Byla to dobrá dvojka a obdivovala jsem ji. Mám i příběh s pomocí paní, která byla slepá. Pak jsem se od doktora dověděla, že by mohla jít na operaci a vidět, ale raději využívá pomoci ostatních a je nemohoucí. U ní jsem si pomoc už rozmýšlela, protože právě nepomocí jsem jí mohla pomoct .-)
OdpovědětVymazatAhoj Marti,
OdpovědětVymazatmoc pěkný článek, zase jsem se něco dozvěděla. Já jsem zvyklá běžně nabízet pomoc ostatním, přijde mi to normální. Vyrostla jsem s Rychlými šípy a vždy si říkám: "Co by dělal asi Mirek Dušín?":-)
Měj se krásně,
Hanka z ciculka.cz
Těžko vybrat smysl, bez kterého bychom se obešli. Představa života bez zraku je pro mě velmi děsivá, smekám před všemi, kteří se s tímto postižením musí poprat a poperou.
OdpovědětVymazatDěkuji za článek, kdysi jsem vyslechla na toto téma přednášku, pochopitelně jsem dost pozapomněla.
Marti, měj hezký den, Helena
Díky za vaše názory a mějte pěkný den.
OdpovědětVymazat