smích prý léčí...

No toho, kdo se směje, určitě. Okolím si už tak jistá nejsem. Na tenhle příběh, jak jsem znesvětila Daliho, jsme si vzpomněly s naší Terezou při storce o zlatých zubech, psala jsem nedávno, která nás rozesmála nekontrolovatelným smíchem, který nezastavíte ani, kdyby jste stokrát snad chtěli, ba ni kdyby to byl trestný čin. 

Při tomhle smíchu jsme ale nikoho nerušily. Vlastně ano, já jsem vzbudila mého muže, které sešel z patra s otázkou: proboha co se tady děje?! Nic, řehtám se, cedím mezi zuby.

Příběh o znesvěcení Daliho se stal dávno před mým blogem, tenkrát jsem psala ještě do šuplíku, takže pokud si chcete příběh plný smíchu přečíst, tak jak jsem jej přesně zachytila, je popsán tady s názvem znesvěcení Daliho. Já ho tady popíšu jen ve zkratce.

Tenkrát měl výstavu v Českém Krumlova Salvator Dali a byla to myslím jeho úplně první výstava v Čechách, tak jsme na ni vyrazili celá rodina, tedy jen holky, Jakub už v té době doma nebydlel a na výlety už s námi logicky jezdil jen sporadicky. 

Byl to den blbec tenkrát, my se sestrou říkáme den na tři šampaňa (taky tady někde je popsáno, jak tohle spojení vzniklo). Jen ve zkratce. Podrobně si to můžete přečíst na odkaze, já se tady budu věnovat hlavně tomu smíchu. Vyrazili jsme a po půlhodině píchli. Když jsem vystupovala z auta, aby bylo možno vyměnit pneumatiku, urval se mi podpatek a my museli do nejbližšího města, abych si koupila nové boty. Tak to byl začátek.

Dorazili jsme na výstavu, která byla opravdu velká a velká plátna a možná trochu snobárna co se týká návštěvníků. Prohlíželi jsme si všichni obrazy a byli nadšení. Do té doby jsme jen šeptali, protože to v té výstavní síni bylo jako v kostele. Teda šeptali jsme jen do té doby, než jsem musela na toaletu. Dodnes nezapomenu na nevhodné umístění toalety, kam se vstupovalo přímo z výstavního sálu bez nějaké chodbičky či nějakého místa zastavení. Při vstupu jsem si to ale neuvědomila. Až při odchodu z toalety hrálo její umístění velkou roli.

Při mytí rukou jsem se cítila jaksi nepatřičně a něco omezovalo můj pohyb. Začala jsem se smát hned, já ke smíchu nikdy daleko nemám, když jsem zjistila, že část saka se mi zachytila do zipu kabelky. Kdybych to chtěla udělat schválně, nikdy se mi to nepovede. Se smíchem jsem se snažila vyprostit sako. Nakonec jsem na pomoc zavolala Terezu a už to bylo. Zpočátku mě napomínala: ježíš mami, ticho, neřehtej se. Ale když zjistila příčinu, už jsme se smály obě a postupně po několika marných pokusech udělat ze mě opět dámu, protože jsem vypadala jako kovboj s koltem nízko u pasu, rozuměj s kabelkou a divně pomuchlaným sakem, přešel něžný smích v hurónský řehot. Nezbývalo než se takto vrátit do galerie, nicméně smích nešel zastavit. A následné pst zbytku rodiny bylo jen dalším důvodem k smíchu. Ani ostatním se ovšem nepovedlo mě vysvobodit a já byla nucena takto ustrojená procházet celou galerii za pohoršlivých pohledů a kritických poznámek návštěvníků. S naší Terezou jsme musely jít od sebe každá na druhý konec sálu, ale stačilo, abychom se k sobě jen očkem podívaly a už jsme se opět řehtaly hurónským smíchem. Smějeme se i dnes, když si na to vzpomeneme. A smály jsme se i před pár dny, když jsme si na to vzpomněly. Ovšem to je další historka, která je nepřenosná a stejný smích vyvolat u ostatních nemůže. U nás pořád ano a až do bolesti břišních svalů.

Tak to byla historka, jak jsem znesvětila Daliho.

Mějte úsměvný pátek a třeba vás dávno zapadlé historky i dnes pobaví. Myslím, že jsou i v knize, kterou jsem kdysi vydala a momentálně ji v knihovně nevidím, abych to mohla zkontrolovat.

P.S. Myslím, že to byla kabelka na úvodní fotce, kterou jsem našla u dalšího kabelkového příběhu, který rovněž nebyl psán pro blog, ale je tady. Některé moje storky, kdy se vám opotí čelo, stojí za zaznamenání. A musím přiznat, že se opět řehtám u kabelkového příběhu, i když hned mi do smíchu tenkrát nebylo.

Ještě k publikaci, o které jsem psala včera. Tyhle ročenky mají od roku 1935 až do roku 2000, takže tam každý z vás najde určitě, co potřebuje.