s foťákem v ruce

lovím fotky Sáry a není to jednoduché. Sotva vidí, že mám foťák v ruce, začne se hýbat, začne se mýt a schová si obličej. Po dlouhé době se mi povedlo pár fotek v ne zrovna exkluzivní kvalitě ulovit.

Život se Sárou je plný příběhů, úsměvů a i smíchu. Na ten si dávám pozor, protože smíchu nerozumí a má takový nechápavý výraz v očích, který říká: nechápu vůbec, proč se mi řehtáš...

Kdybych měla popsat všechny storky, nevešly by se do příspěvku, tak dnes jen střípky z našeho života.

Sárinka je hodně poslušná a rozumí všemu, jen někdy s námi hraje hry na neposlušnost. 

My ani nechceme, aby byla bezmezně poslušná. Pořád se u nás dodržuje, že v noci se spí doma a necourá se po venku a většinou to nebývá problém. Když už navečer zavírám dveře do domu, sama si řekne, že jí to nevadí anebo ještě chce být venku. Jen občas sedí u dveří, pokud ještě nešel můj muž domů, protože doma musíme být všichni, a čeká, dokud nepřijde. Někdy jde muž domů jen kvůli Sáře, i když by byl ještě venku. Doma počká, až je Sára spokojená, že nás má kolem sebe, připomíná mi ovčáckého psa, který shání ovečky k sobě. 

Ovšem tak jednou týdně si hrajeme na honěnou. Normálně večer kolem sedmé na zavolání přiběhne a jde domů, ale někdy ji prostě hledáme. Otevřu vrátka ven a ona se přede mnou začne válet radostí, ale když jí řeknu, že jdeme domů, okamžitě odběhne vždy o kousek a kouká na mě zpoza auta či keře a domů prostě odmítá. Přestane mě to bavit a zavřu a jdu domů. Později mě vystřídá můj muž se stejným výsledkem. Prostě jsou dny, kdy si hrajeme na honěnou a schovávanou. Sára čeká, až se přiblížíme, nechá se pohladit, ale při jakékoliv známce, že je čas jít domů, odběhne a číhá na mě o kus dál.

Můj muž jí občas říká "čúzinko nebo čúzo", Sára na to kupodivu reaguje, a tak zavírá dveře s tím, tak si tady zůstaň čůzo. A kupodivu to funguje, skočí přes zeď a než je můj muž u dveří domu, už se mu otírá o nohu.

No, a tak si tady žijem...

Na úvodní fotografii stojí na své značce a čeká na bonbónky, když má pocit, že je dlouho neměla. 

Když byla miminko, dostávala je za odměnu při návratu domů. To jí bohužel zůstalo, a někdy vběhne ze zahrady do domu schválně a hned si sedne na značku: jsem doma, chci bonbónky. Pak zas běží hned ven, prostě normálně podvádí...

Je pravda, že když řeknu, že už bonbónky měla, otráveně poslechne a přesune se k misce s pohledem: dobře, tak mi dej aspoň najíst.

Koukám, jak jsem se rozepsala a to bylo jen malé nahlédnutí do našeho života se Sárou.

Ještě přidávám fotky z trávy, konečně přestalo pršet, takže je čas na válení v trávě.

Mějte pohodový den.