mám radost 😍

Nejdřív se musí o problémech a chybách hovořit a psát, pak se teprve může něco změnit. 
Zahýbat "světem" dokáže i jeden silný jedinec. Vím, že téměř všichni známe případ Věrušky a všichni jsme se ji snažili svým málem podpořit a světě div se, ledy se pohnuly. 
Asi všichni víte, že se Věrušce povedlo velmi zmedializovat svůj boj s byrokracií, arogancí, necitlivostí, prostě s kolosem nevzdělaných ignorantů, kteří si říkají revizní lékaři. Povedlo si jí sundat tu masku, která zakrývala prohnilost systému. Nerada házím všechny do jednoho pytle, ale vzhledem k podobným případům v celé republice to tady bohužel tak je.
A Věrušce se povedlo rozkrýt tento prohnilý systém, který je v horším stavu, než jsme si mysleli na počátku jejího boje. 
Vystoupením v parlamentu, v televizi, medializací v tisku.
Hodně mě potěšil článek, který vyšel ve Zdravotnickém deníku, který pojmenovává stav posudkových lékařů přesně a výstižně, tedy stav této agendy. "Lékaři" považují všechny pacienty a priori za podvodníky, nečtou předložené lékařské zprávy a arogantně zamítají žádosti o pomoc, aniž by se vůbec případy zabývali a někteří žadatelé se ani nedočkají požadovaných úlev ve svém těžkém zdravotním stavu. Prý toho mají hodně. 
Jistě, to věřím, když si dokáží každé dva roky pozvat pacienta bez obou nohou, aby zkontrolovali, zda se jeho zdravotní stav nezlepšil a zda by nemohl jít pracovat. 
Jako že po dvou letech nohy narostou?
Nic, nebudu tady opisovat článek, kdo máte chuť přečtete si ho. 
Jen jsem chtěla dnes napsat, že mám opravdu radost, že se vše rozhýbalo. Já jsem bojovník odjakživa. Nesnáším nespravedlnost, aroganci a bojuju vždy, protože to tak mám nastavené a někdy okolí kroutí hlavou, že se na to nevykašlu.
Ale, kdybych taková nebyla, už tu dnes nejsem. Nebudu tady psát celý svůj příběh, byl by to skoro seriál boje o život. Stalo se to před víc než deseti lety.

Jen ve zkratce. Jednou jsem si takto zachránila život. To jsem samozřejmě jen tušila, až ráno jsem se dozvěděla od lékařů, že kdybych na lékaře v noci nekřičela trpíc příšernými bolestmi, ať mě okamžitě operuje, protože umírám a do rána nevydržím, tak jsem do rána prý skutečně umřela. Lékař měl rýmičku a nechtěl mě operovat, prý až ráno v deset. Nad ránem mně už uvěřily i sestřičky, které prý do mě už napíchaly morfin pro stokilového chlapa a pomohly mi přesvědčit lékaře. Ve čtyři hodiny v noci mě doktor operoval a už jsem měla zasažené orgány, musel mi vzít i kus jater (ty naštěstí dorůstají), ale žiju. Ranní vizita mi říkala, že tady takového usměvavého pacienta po náročném výkonu ještě neměli. No bodejť bych se neusmívala od ucha k ucha, byla jsem ještě pořád zdrogovaná, jak zákon káže.
Operace se opět nepovedla, už podruhé a mě čekal příšerný další pokus na mém těle, ale to by fakt bylo na delší vyprávění. Svoji zkušenost sem dávám ve zkratce pouze, abych podpořila svůj názor, že boj má smysl. 
Ježíš, je to dnes veselý??? Já myslela, že po včerejšku to bude veselý. No je to aspoň plné naděje, ne?
Takže Věruško, mám radost, že jsi tak urputně a nakonec snad zdárně bojovala, a nejen za sebe. Snad už Tvůj život najede do lepších, klidnějších a stabilních kolejí.