vím, že

tu není nikdo, kdo by o apokalypse nevěděl, neviděl všechny možné fotografie či videa. Já si na blog dám malou vzpomínku pro sebe. 

Včera navečer jsem se vrátila po osmi dnech z Hodonína. Náš rodný dům je v centru města a to nebylo zasaženo vůbec, i když ta bouřka a vichřice nahání velký strach a to nevíme, že se tady vlastně ještě nic neděje. Pouze na zahradě přistály kusy zateplení střech v podobě polystyrénu či takové té stavební vaty a z nebe padal bordel. Nešla nám televize ani internet,  jen sestra měla ještě pár dat v telefonu, takže po pár informacích o situaci, jsme začali obvolávat příbuzné a známé, zda jsou v jiných čtvrtích v pořádku. 

Slyšeli jsme desítky hasičských vozů, které houkaly v jednom kuse až do pozdních nočních hodin. Bratr, který byl za Hodonínem, se nemohl dostat domů, viděl zdálky přímo to tornádo a musel zkoušet různé cesty, kudy by mohl projet. Přijel docela vyděšený. 

Viděl létající střechy, obrácená auta, plynové bomby od benzínky přistály v okolních domech, je div, že to nevybuchlo. Postupně mi volá syn za celou rodinu, jestli jsme v pořádku a jestli už táta dorazil. 

Jel ve čtvrtek pro mě, ale dojel před apokalypsou. Ještě sedíme venku na zahradě a je klid. 

Já se podívám na nebe a povídám: podívej na ty divné mraky. To jsem ještě neviděla. 

Mraky jsou popraskané jako někdy keramický hrnek po letech, kdy začne praskat glazura. Vůbec ještě netušíme, že se něco žene. Po šesté hodině musíme domů. Začíná pršet. Nejdřív kapky, pak kroupy a pak ten bordel kousky střech, různé plechovky, prostě bordel padá z nebe.

Sms přicházejí s velkým asi půlhodinovým zpožděním. Volám, jakmile dorazí, že jsme v pořádku, ale Bára mi vynadá, že už čeká na odpověď jakou dobu a má strach.

Ani druhý den dopoledne ještě nejde internet, sledujeme vše v televizi. Slyším, že okraje Hodonína jsem všechny uzavřeny policií kvůli rabování (nechápu ty hyeny, které lidem, kteří už nemají nic, chtějí sebrat ještě ty ubohé zbytky), a přemýšlím, kudy vyjedeme. Snad půjde net, abychom to mohli zjistit, protože z televize se takové informace nedozvíme. 

Můj brácha se to pak dozvídá od zákazníků, v přízemí domu má zverimex, a my musíme vyjet cestou, kterou normálně nejezdíme.

Do nejvíc postižených oblastí se nedostaneme, ale po cestě vidím podél silnice kousky aut, střech, zlámané stromy, a pak zastavujeme na chvíli, abychom se podívali na pruh trosek stromů a ohnutých sloupů elektrického vedení a spoustu jiných věcí, jejichž zbytky nejsem schopná identifikovat. 

Po vyjetí z Hodonína to vypadá, jako by se nic nestalo. Všude uklizeno a klid.

Když přijedu navečer domů, teprve si čtu zprávy na facebooku od všech, co měli o nás strach. 

Některé jsou ještě vtipné, protože vidí první záběry. Píšou na facebook, protože si myslí, že tam jsem. Čtu si ještě vtipnou zprávu od syna: co tam v tom Hodoníně děláte, že je tam tornádo?

Bára píše: ty vole, rok nevytáhneš paty z baráku a jen vypadneš, tak dotáhneš tornádo. 

A další. Z pátku z rána tam mám zprávu od Růženky, jestli už jsem doma a jestli jsme v pořádku. 

Je dojemné to číst, když už je to peklo za námi. 

Tak to je shrnutí mých zážitků a postřehů, které nejsou srovnatelné s tím, co prožili a prožívají lidé v epicentru, kteří teprve sčítají škody a ztráty a některých zbyla jen noční košile, župan a bačkory. To si nevymýšlím, to je jeden z mnoha hrůzných příběhů, o kterých skutečně vím a stal se známým či lidem okolo nás.

Původně jsem tady chtěla oznámit, že už jsem zase na značce a všechny zdravím, ale bohužel život nejde tak, jak bychom si přáli. A doufám, že v kontextu této katastrofy si aspoň na chvíli lidé přestanou stěžovat na roušky, na očkování, protože to je fakt malichernost.

Přeji vám klidný víkend a já jdu hledat účty, kam přispějeme aspoň, jak můžeme.