filmové okénko...

Už dlouho jsem tady nepsala o žádném filmu, který mě zaujal. Je pravda, že teď filmy míň s mužem vyhledáváme a míň se díváme, a když tak každý na svém počítači a něco jiného. 

A většinou na zahraniční filmy. 

Ale v posledních dnech jsme viděli tentokrát bez stažení, nahráli jsme si z televize dva filmy, které nás po dlouhé době zaujaly a připoutaly naši pozornost. 

Možná jste je už i viděli, protože v kinech už běžely. Po dlouhé době jsou to filmy z české produkce. No tedy první film není čistě český. Asi již vás možná napadlo, že myslím film Šarlatán. Nejen zajímavé životopisné drama, které přitáhne už tím, že je podle skutečnosti, přitáhne úžasným ztvárněním rolí, kde určitě vládne Ivan Trojan, ale mistrovsky popsané a natočené prostředí a doba, kde cítíte tu nesvobodu a smutek, i když jste to sami neprožili. 

Určitě film pro opakované shlédnutí.

Další film, který jsme shlédli, je z jiného ranku. Je to jiný žánr. Dokument Karel nás překvapil. Vloni jsme na něj chtěli jít i do kina, ale nevyšlo nám to.

Nikdy jsem nebyla fanouškem Karla Gotta, o mém muži ani nemluvě. Vlastně jsem nebyla nikdy ničí fanoušek, tohle šlo vždy mimo mně. Písně či hudba se mi prostě líbí či nelíbí bez ohledu na interpreta. Četla jsem před filmem recenze a trochu jsem se bála nějakého patosu či zbožnění, které dokáží ocenit jen skalní fanoušci. Nic takového se ale nekonalo. Časosběrný dokument je natočený tak přirozeně, skromně, že někdy máte pocit, že tam ani kamera vůbec nebyla. Navíc cítíte z dětí, že vše je naprosto přirozené a ne stylizované. 

I přes nelehké téma umírání na mě dokument zapůsobil zvláštně a já jsem ještě nějakou dobu cítila takový zvláštní poklid či zklidnění, nedokážu to popsat a je pravda, že na konci jsem si utírala i slzy. 

Samozřejmě se našli i kritici, jak už to bývá, kterým prý chyběla přirozenost, prý to byl jen pomníček, nebo tam prý chybělo spoustu jiných lidí, kteří se kolem Gotta pohybovali, prý to mělo být víc do hloubky. 

Já myslím, že to bylo do hloubky až dost. Nakonec byl to poslední rok zpěvákova života, který věděl, že odchází. Mně tam nechybělo nic. Kdyby tam toho bylo víc, větší záběr, už by to člověk nedal. To by musel být seriál a dokument by ztratil svoji vypovídající hodnotu. 

Dnes to rozhodně není recenze, jen takové moje zamyšlení. 

Jen jsem si chtěla utřídit trochu svoje pocity a dojmy z obou filmů, na které se pravděpodobně časem podívám znovu. 

Říká se, že ve dvaceti za svůj obličej nemůžeme, později již náš obličej zobrazuje náš život a můžeme si za něj sami.

Gott se mi líbil v posledních letech víc než v mládí. Jeho obličej odrážel to, co se o něm prozradilo po jeho smrti. Kdo potřeboval pomoc, tomu pomohl a podpořil nejen finančně. A co je hlavní, on sám to nikdy neprezentoval, prozradili to na něj ti, kterých se to týkalo.

Mějte pohodovou neděli.