tři typy

Dnes jsem narazila náhodně na zajímavý článek na iDnes. Rozdělení do typologií lidských osobností, která vytvořila během spoustu let psychologie, všichni asi známe. 

Ale o jednoduchém rozdělení na osobnosti typu A, B, C jsem se dozvěděla poprvé. 

U zrodu této typologie ovšem nestáli psychologové, ale kardiologové, kteří ji objevili jen náhodou. Vlastně je na zvláštní chování jejich pacientů upozornil čalouník, který byl pozván na přečalounění křesel v čekárně, která byla zničena víc než křesla v jiných čekárnách. 

Začali se touto poznámkou zabývat až po letech, a tak došlo k rozdělení osobností typu A, B, C.

Nebudu tady podrobně popisovat, k čemu kardiologové dospěli, kdo máte zájem, podrobné informace najdete ve zmíněném článku. Nejsem odborník, i když psychologie mě zajímala odjakživa, ale nikdy jsem se jí nezabývala do hloubky.

Typologie A a B byla později doplněna o skupinu C a nutně to neznamená, že každý se může zařadit do nějaké skupiny. Ba naopak, u někoho se mohou skupiny prolínat.

No prostě mě toho rozdělení osobností, které vyplynulo na základě vypozorování prosezených sedaček v čekárně, zaujalo. Já už se tím ve svém věku zabývat u sebe rozhodně nebudu, už bych toho asi moc nezměnila, ale nenašla jsem se v žádném konkrétním typu, mám namíchaný typ A a B.

Dokonce se nenajdu ani v běžné typologii, na ostatní kolem sebe působím velmi jako extrovert, ale já se většinou cítím jako introvert. Ale během svého života jsem se přesvědčila, že je dobré vědět aspoň trochu, kdo vlastně jsme a někdy mi to i v životě pomohlo.

Tohle téma vás možná dnes nebude zajímat a dávám si ho sem jen pro sebe. A uvědomila jsem si, že po dlouhé době, dřív jsem to dělala často, teď při psaní jiných věcí mi už nezbývá tolik energie, jsem reagovala na něco spontánně, bez přemýšlení.

Mějte pohodový den.

P.S. Jen malá citace z článku, aby bylo jasné, o čem je vlastně řeč. 

Friedman a Rosenman označili toto nervózní chování jako „chování osobnosti typu A“ a začali se zabývat hypotézou, že příslušnost k tomuto osobnostnímu typu může dotyčné trvale vystavovat vyššímu stresu, a vést tak ke zvýšenému výskytu srdečních chorob. Lidi, u kterých se tyto projevy nevyskytovaly a byly z hlediska svého chování na opačném konci škály, označili jako osobnosti typu B.

Při pozorování osobností obou skupin si kardiologové všimli i toho, že příslušníci skupiny A projevují vedle vyššího neklidu i větší netrpělivost, nedočkavost a úzkostnost. Zároveň i mají častější sklon sledovat čas, jsou ambicióznější a častěji bývají podráždění.

K rozlišení obou skupin použili proto několik poměrně jednoduchých otázek typu: 

„Cítíte se provinile, když využíváte volný čas k relaxaci?“

 „Potřebujete k tomu, abyste si užili sportu či her, v nich vyhrát?“

„Máte sklon rychle chodit, rychle mluvit i rychle jíst?“

„Máte v rámci rozhovoru častý sklon ostatní přerušovat či skákat jim do řeči?“

„Máte, když řídíte, sklon ostatní předjíždět?“

„Je pro vás tou nejlepší rolí v týmu vždy úloha vedoucího?“

„Přináší vám v práci největší potěšení dokončení úkolu?“

Na tyto otázky odpovídaly totiž osoby typu A většinou kladně. Na základě víceletého výzkumu pak kardiologové zjistili, že osoby A trpí skutečně až dvojnásobně vyšším rizikem koronárních srdečních onemocnění, vysokého krevního tlaku i výskytu stresových hormonů než jejich protipól, osoby B. Zdravotní problémy těchto osob přitom mohou být ještě větší, pokud se snaží současně o zvýšený stupeň sebekontroly.