dnešní pelmel

Trochu o Dnu matek, o Justýně, odumřelých mozkových buňkách, o divné otázce ...
Jedna moje známá má mnohem hezčí příměr, než je pelmel a to šavle biče olejovky, taky to někdy používám. V každém případě to je něco naprosto nesourodého, co se v jednom okamžiku octne z nějakého důvodu vedle sebe.
Aspoň tak to vidím já.
Takový je i můj dnešní příspěvek.
Útržky událostí posledních dní, které mi z nějakého důvodu utkvěly v paměti anebo mi přišly důležité,ale na samostatné vyprávění nestačí..
Začnu pátkem, o kterém jsem psala v minulém příspěvku.
Nastoupila jsem do autobusu a hned se na mě otočila paní v důchodovém věku a hnala se ke mně, aby mě pozdravila.
Ten obličej jsem znala, ale sakra odkud ?!
Ne, že by jméno bylo důležité, ale potřebovala jsem se ujistit, že to s mojí pamětí není tak špatné.
Všichni kolem mě konejšivě přesvědčovali, že jsem se za svůj především profesní život setkávala  s tolika lidmi, že si nemohu všechny pamatovat.
No vůbec mě to neuklidnilo.
Včera se mi jméno vybavilo, hurá.
Nevím, jestli to bylo proto, že paní mi už v autobuse nechtěnou nápovědou pomohla zařadit ji do správného období mého života, ale já jsem si konečně vzpomněla.
No, ono po tom oslavovacím pátku  a sobotním turné dlouho do noci jsem měla pocit, že mi odumřely některé mozkové buňky. A v mém věku už je téměř jistota, že obnova se konat jen tak nebude.
A ještě jeden páteční úržek.
Večer přijíždíme autem k domu, vystupuji a začínám odemykat, když slyším hlasité volání: paní paní paní a posléze divnou otázku dobrý den a vy tady bydlíte?!
Ne, jen zkouším, jestli pasuje klíč do zámku.
Vzdálená sousedka si přišla pro časopis, který pošťačka omylem vložila do naší schránky.
V sobotu přijíždí syn na grilování a posekat dříví do krbu, na které se těšil - prý si u této činnosti odpočine od myšlení programátora.
Sedíme dlouho do noci a v neděli mě ještě překvapí dcera s rodinou s velkou kytkou ke Dni matek a později krásným příspěvkem na svém blogu..
Již jsem se zmiňovala, že svátky neřeším, a když si děti vzpomenou, jsem ráda, ale to je asi tak vše.
Dostala jsem tedy k svátku posekané dříví do krbu a velkou kytici růží.
Obojí mi udělalo radost.
Důležitější však pro mě je to posezení a povídání.

Aby byl můj dnešní pelmel dokonalý, ještě úplně odjinud.
O naší Justýnce.
Náš jezevec je trochu asociál a trvá mu, než se s někým seznámí a přestane se skrývat.
Moje kamarádka Bára u nás byla už několikrát a pokaždé se Justýna setkání rychle vyhnula.
Naposledy před pár týdny se mi povedlo zastavit ji na schodech nahoru do úkrytu voláním: neboj to je Bára a jméno jsem několikrát opakovala.
Sešla tedy zpět dolů, aby se podívala, kdo to teda je, ale poté odkráčela nevím kam.
Dnes přijela Bára na ranní kávu, prý lepší nikdo v širokém dalekém okolí neumí a já jsem si řekla, že holky se musí spolu aspoň trochu skamarádit.
Začátkem července jedeme na karlovarský festival na pozvání našeho syna, jinak pravidelného parťáka Justýny. v době naší nepřítomnosti.
Bára se nabídla, že se o Justýnku po dobu tří dnů postará.
Musí se rozhodně spolu kamarádit, aby neměl náš mazlíček infarkt, že papání dává někdo jiný než panička.
Justýna opět leží na hlíně v truhlíku, který jsem ještě pořád neosadila, jako divná masožravá rostlina, a já jdu přivítat návštěvu
Už od branky volám: Justýnko, to je Bára a sklánějíc se k pohlazení neustále jméno opakuji.
Justýnka sice neuteče, ale důstojně odkráčí z truhlíku a pohladit se od návštěvy nenechá.
Jdu vařit dobré francouzské kafe a za chvíli slyším, pojď sem rychle a vezmi foťák.
Fotím rychle, protože focení Justýna nemá ráda.
Justýna si Báru označkovala čumáčkem, nechala se pohladit a už se válí v prachu s odhaleným břichem.
Pochopila, že seznámení s touto bytostí jí vlastně není nepříjemné a cítí, že tento člověk jménem Bára ji bude mít rád.