pátek 13. května 2016

milý deníčku ...


Milý deníčku, dnes jsem ti chtěla svěřit naprosto nekontroverzní téma, jak zabydlujeme krásně naši zahradu.
Truhlíky, květináče - to miluju a v barvách, které mám ráda s přibývajícím věkem čím dál víc.
Růžová, fialová...
Dokonce si dovolím takové barvy nosit, i když dřív patřily spíše dětským nositelům.
Miluji ty barvy v jakékoliv podobě, možná senilním či dětinštím.
Neměla jsem si však kupovat v pondělí "slepičí" časopis Žena a život.
Kupuji si raději Marianne, i když je pro třicetileté, ale ten bohužel v naší vsi neměli.
Takže původní téma se mi trochu zvrtlo.
Již jsem psala, že nesnáším nenávistnou kritiku čehokoliv, řídím se heslem žij a nech žít.
Nevíme, jaký to má vlastně předchozí příběh a kritizovat se má jen, co se mě bezprostředně dotýká, např. rozhodnutí vlády, některé nesmyslné zákony apod., a to ještě v tom případě, že mám jiné řešení.
Vesměs to dodržuji.
Tento týden mě však rozhodil článek Kdo stojí o pravdu?
No třeba já!
Já stojím o pravdu.
Pravdomluvnost je u mě na nejvyšší příčce charakterových vlastností.
Nevím, jestli je to přísnou výchovou, za lhaní byly i fyzické tresty, anebo mám tento rys zakódován v DNA.
Nicméně i svoje děti jsme vychovávali v pravdě a věta, ať provedeš cokoliv, vše se dá řešit, jen to musíš po pravdě říct, byla mottem dětství našich tří dětí.
Možná je to pro naše děti dodnes strašák, protože někdy jsou tak upřimní, že bych si přála, aby lhaly.
Článek mi nejde celý týden z hlavy.
Pojednává o tom, že všichni lžeme a to každý den.
Naprosto banální lži a podle mě zbytečné.
Nechci se stavět do pozice bytosti se svatozáří, tu fakt nemám, ale mám to nastavené tak, že pokud nemůžu říct pravdu, mlčím.
Ovšem nemluvím o milosrdné lži, to je něco jiného. Uznávám, že někdy je lež nutná, ale každodenní chleba?!
Za vše mluví asi kompliment moji bývalé kolegyně, která mi před lety sdělila, a pořád si to pamatuji, že když jí pochválím nový outfit či nový účes, ví, že je to pravda, páč to neříkám každý den.
Komplimenty skládám jen, když mě opravdu něco zaujme.
A pak to klidně řeknu několikrát za den.
Neumím jen tak skládat poklony a ani je nečekám.
Naopak, sama je nemám moc ráda.
Jsou pro mě zavazující.
Budu takto vypadat, udělám to stejně dobře, bude mi to myslet takto panebože i zítra?!
Proto mě rozhodil tento článek.¨
Nesouhlasím s ním a tajně doufám, když opomenu politiky a vládu, že toto není všeobecný trend.
Nechci věřit, že lhaní každý den je standard.
Autorka článku  přiznává, že lže každý den a tvrdí, že lžeme naprosto všichni.
Jako příklad uvádí sdělení, kdy se jí jiná máma chlubí tím, že nechali otestovat devítiletého syna a zjistili, že je génius, ale chtějí to utajit před ním i před světem.
A ona jí nechce říct pravdu, že to génius rozhodně není.
A proč by měla?
Nezná přece příběh.
Opomenu tu skutečnost, že pokud máte geniální dítě, ať to budete chtít jakkoliv utajit, okolí si všimne - znám z vlastní zkušenosti..
Již nesouhlasím s tím, že si autorka všimla, že toto geniální dítě narazilo hlavou dvakrát za sebou do prosklených dveří a zároveň byla svědkem, že tento génius jedl bláto, tudíž to je spíše blb.
No a co?
Kdo určil, jak má vypadat génius?
Géniové nejsou pro praktické věci normálního života a dle mojí zkušenosti naopak takové věci dělají, ale to nijak nesnižuje jejich intelekt.
IQ je v něčem jiném a hlavně je to dar.
Není to zásluha dotyčné osoby a už vůbec ne jeho rodičů, možná jen v tom, že měli v rodě správné geny..
Intelekt je daný a je možné jej pouze rozvíjet a dát mu podmínky pro rozvoj.
Nic míň a nic víc.
Vzpomínám si na jedno rande s mým dosavadním partnerem (panebože znám jej 40 let - musela jsem počítat na kalkulačce, psala jsem, že tento druh inteligence nemám, no génius rozhodně nejsem), kdy přehlídnul v restauraci při odchodu na místo, kam chodí i sám pan císař pěšky, prosklené dveře.
Ježíši, to byla rána.
Pohledy hostů celé restaurace mi nebyly příjemné.
Dělala jsem, že jej vůbec neznám. Bylo mi krásných 17 let.
Sice to génius není, ale má nadprůměrné IQ a posuzovat jej podle tohoto činu, tak s ním už nejsem.
Vím, že mám pořád růžové brýle a už to nebude jinak.
Ale říkám pravdu anebo mlčím a doufám, že většina národa to má taky tak.
Prosím, neberte mi iluzi.
Nechci se chránit.
Chci vědět, že mohu mít odkrytá záda a věřit, že pravda je na prvním místě.
Mlčení budu taky rozumět :-)





16 komentářů:

  1. Moje milá Martinko, nejdříve jsem se rozčilovala, víš jak se dívám na lhaní. Pak jsem chtěla okomentovat, že génius skutečně může chodit do školy bez spodního prádla, nebo si vzít každou jinou botu apod. Pak jsem se ale dostala k části, kde tvůj drahý muž pocítil blízkost skleněných dveří na vlastní čumák a rozesmálo mě to, skoro až k slzám, když jsem si ho u toho představila. Takže díky, nejdřív jsem byla rozčertěná, ale takhle krásně slunečný den pokračuje :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Baru, já už se směju taky, když si na to vzpomenu a vyprávím to, ale tenkrát ... a vidíš, pamatuji si i bez ginka :-) A o géniích víme své, viď?

      Vymazat
  2. Marti, chtě nechtě musím napsat. Když si koupila má babička v šedesáti letech růžovou sukni, celá vesnice zírala, někteří obyvatelé pomlouvali. Také se blížím k tomuto číslu a růžová se mi začíná moc líbit. Dokonce už ji v nějakém tom případě mám. A s tou pravdou to mám s Vámi naprosto identické a já to přikládám tomu, že jsem se narodila v roce Vepře a tím to mám prostě dané a rodiči "vypodporované." Krásný víkend. Marcela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marcelko, děkuji za Váš milý komentář a vítám Vás v klubu fandů růžové :-). Přeji také hezký víkend. M.

      Vymazat
  3. Květiny na studni - to je můj sen :-) Jen ta studně zatím chybí. Konev skvělá!!! Ivana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, já to taky miluju. A za konev děkuji, ještě mám podobný design u dvou truhlíků, ale vytvářela jsem už před dvěma lety, tak by to potřebovalo opravit. Půjde to však těžko, barvy si míchám a už samozřejmě vůbec nevím, jak jsem je namíchala :-) M.

      Vymazat
  4. Marti, článek opravdu k zamyšlení, ale já prezentuji pravdu, je to jednoduché, nemusím si složitě pamatovat, co jsem kde řekla, a milosrdná lež bývá většinou na místě. Naše holky byly vychovány, aby vždy řekly pravdu a to dělají dodnes, a někdy to fakt bylo kruté. A s tím IQ, můj drahý je moc chytrý, ale nešikovný, dokáže se zranit i při mytí nádobí, jako včera. Myslím si, že většina říká pravdu, jinak bych chtěla vidět ty hlavy, jak si pamatují, co kde řekli. Paní redaktorka asi soudí podle sebe, a tím by se chlubit neměla, že lže, každý se jí raději vyhne, pěkný pátek třináctého Maryša :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maryško, ano máš pravdu, já bych si také nic nepamatovala, co jsem, kde řekla, nehledě na to, že se chci na sebe dívat s čistým svědomím a potvrzuješ mi, že většina z nás to má stejně. Hezký víkend. M.

      Vymazat
  5. Milá slunečnice, hezké téma, hezké kytky.. nezklamete .) Sama přemýšlím, jestli napsat svůj postřeh. ale jdu do toho :). Já sama zastávám názor, že pohodlnější ! a samozřejmě správné, je říkat pravdu. Občas mi uklouzne malá lež, když mě někdo dostane do situace, že prostě jinak nelze. ALE .. v nedávné době jsem si prošla těžkou nemocí, a to tak těžkou, že jsem potřebovala pečovatelku .. na 8 hodin denně. Bylo to se mnou fakt zlé, a ta mladá žena byla chronická lhářka.. asi 14 dnů jsem byla dost zahleděná sama do sebe, a jen tak na jedno ucho poslouchala, co mi pořád povídá.. Pak jsem zbystřila a říkala si - to se mi snad jenom zdá? to si myslí, že jsem fakt úplný trotl a nepoznám, že lže? No a tím mě tak prudila, že jsem přestala sama sebe litovat a pozorovat . A začala se soustředit na ni. Později jsem se tomu smála, a říkala jsem, že mi s ní spolehlivě stoupal adrenalin a to mě postavilo na nohy. Teď už jsem zase redy, a samostatná... A jedno vím spolehlivě, mít vedle sebe člověka, který lže, bych nevydržela nestrpěla.. Mějte se hezky Lenka /kočka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Lenko, díky za Váš komentář. Doufám, že už zdraví slouží. Sama jsem se octla na delší dobu téměř na druhém břehu, takže vím, co jste asi prožívala. A s bájnými lháři jsem se také už setkala, jen mi trvá dýl, než lháře poznám. Předpokládám totiž, že to má ten člověk nastaveno stejně jako já a mluví pravdu. Trvá mi dlouho, než poznám, že to tak není. Přeji Vám krásné dny a dobré zdraví. M.

      Vymazat
  6. Milá Marti, článek opravdu k zamyšlení..začnu tou pravdou..je to moc smutné..ale jedno vím jistě. Děti se rodí jako čisté duše a jsou nastaveni mluvit pravdu! Pokud ji neříkají, pak je to vždy od někoho naučené...např. neříkej to tatínkovi, neříkej to paní učitelce, neříkej, že jsme byli na nákupech, řekni, že jsme byli u doktora. Já osobně nemám ráda,když mi děti lžou, skoro vždycky to poznám. Netrestám je za to, jen si dělám obrázek. Obrázek o rodině. A mnohdy je mi smutno, v čem děti žijou. Učit odmala žít děti ve lži je hooodně smutné. Často je k tomu ale nutí i samy učitelky.. Denní podepisování čtení, úkolů, čehokoli a ono se to doma nestihne. Než přiznat, že dítě nečetlo, tak to raději rodiče podepíšou a lež je na světě. A je tu ten kolotoč toho..neřekneme to.. Já tohle nikdy nedělám, vždy se snažím o to, aby rodiče měli ke mně důvěru a tu pravdu řekli. Netrhám hlavy za zapomínání, protože taky zapomínám, snažím se dát šanci chyby napravovat, tak jak si myslím, že je to správné. Přesto se najdou ti, co si myslí, že lež je lepší a možná už si mnohdy ani neuvědomují, že lžou..obchází, snaží se najít výmluvy apod. Moje maminka mi vždycky říkala, Inuško, lež má krátké nohy a já to vždycky poznám. Nevím, jak to dělala, ale vždycky to poznala a já se pak strašně styděla. To samé jsem učila své děti a měla jsem taky nos na lež. Mé děti mi nelžou a jak píšeš ty, leckdy jsou tak přímočaře upřímní, až to bolí:o)! A teď ještě ke géniům. Dva opravdu neskutečně chytré žáky s velice vysokým IQ jsem měla. Jeden si neuměl uvázat ještě v 5. třídě tkaničky a když měl ustřihnout papír, tak jsem se děsila, že to vezme i s prstem. Druhý zase skoro nemluvil, neustále se klaněl a působil jako vyšinutý, nakonec mu diagnostikovali Aspergerův syndrom, ale jeho IQ bylo neskutečně vysoké. Nemusel se učit, vše zvládl na výbornou a levou zadní, přesto byl a je dost mimo reálný svět..Ta, která psala ten článek, neví moc o životě. A to co ví a snaží se prosadit je jen a jen její pohled, její vizitka a jak se říká a čemu já věřím..Boží mlýny melou..Měj se moc krásně a ještě něco: Růžová Ti určitě moc sluší:o))! A to určitě nelžu, ale pevně tomu věřím, protože mně taky! :o) Inka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Inko, děkuji za tvůj příspěvek, protože to už není komentář. Moc hezky se mi to četlo a pod vše se znovu podepisuji. Děkuji. A věřím, že ti růžová také sluší :-) M.

      Vymazat
    2. Marti, tak jsem si vzpomněla, že jsem dokonce o naší barvě psala. Našla jsem to a tím posílám přihlášku do klubu. :) Marcela
      http://dobrechvile.webnode.cz/news/ruzova/

      Vymazat
    3. Děkuji, početla jsem si, sukni růžovou nemám, ale za to letní kalhoty :-) M.

      Vymazat
  7. Je to tazke, spomínam si ked mi mama vravela, nevies trochu klamať?, musis kazdemu pravdu povedať? Veď nebudes mať kamarátky. Veď pochval tie saty aj keď sa ti nepáčia, veď tým niekomu urobíš radost. Takze keď to nejde mlčať a nepovedat nic a musím povedať svoj nazor, tak sa už stalo že som nepovedala je to otrasné, ale povedala som ,je to zaujimave. Mala som kamošku a nikdy som jej nemohla povedať pravdu a normálne po 25 rokoch som jej povedala , musím si od nasho kamaratstva oddýchnuť. A 2 roky sme si nevolali a nestretli sa. A po 2 rokoch mi napísala,že by chcela vedieť že prečo. 2 roky ju to nezaujimalo? Znovu sa stretávame, snazim sa jej vraviet pravdu, či sa jej to páči alebo nie.
    Žiaľ žijeme vo svete keď pravda je urážka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každý to máme asi trochu jinak. Já už se ve svém věku scházím jen s lidmi, se kterými chci trávit čas a oni se mnou a vím, že to tak má i většina v mém okolí. Opravdových přátel člověk nikdy moc nemá, ale stojí pak ty vztahy za to. Je to osvobozující.

      Vymazat