že by ...?

Že by nakonec kozel mohl být dobrým zahradníkem?

Vloni jsme koupili malou hrušku a zasadili. 

Za měsíc jsme ji přesazovali, páč někdy nemáme žádnou koncepci.
Překážela bazénu. 

Začala trochu chřadnout, měla něčím napadené listy a mysleli jsme si, že jsme opět dokázali něco utrýznit.

Na jaře byla obsypána květy a bylo jich tolik, že kdyby z každého květu byla hruška, musí se ten stromeček pod tou tíhou zlomit.

A hurá. 

Na stromečku jsou hrušky.

Čtyři.

A stromeček vypadá rozkošně.

Snad tedy ve zdraví hruštičky dozrají.

Už jsme samozřejmě zapomněli, jakou odrůdu jsme vlastně koupili.

Ale kdo to potřebuje vědět?

No stačilo by vědět, zda jsou rané či pozdní.

Na zahradě se mnou opět Justýnka jako doprovod.
Už se těším, až rozkvetou pivoňky, i když nádherné jsou i jen s poupaty.
Možná se mi dokonce líbí víc.

Ve stínu pivoněk se líbí i trpaslíkovi (pravděpodobně jediný kýč v našem životě, ale jeho příběh jsem už odvyprávěla tady a ten vysvětluje nezastupitelnost trpaslíka v našem životě) .

A ještě ke špačkům z mého minulého příspěvku. 

"Mršina" pravděpodobně funguje. 

No, ani my jsme si na ni nezvykli. 

Vypadá strašidelně a nechutně, nicméně černé nálety už se nekonají. 

Občas přijde na ochutnávku jeden špaček či nanejvýš dva úplně na vrchol stromu.

Říkala jsem si, nahoře v koruně stromů tam je to vaše. 

Rozdělím se.

Můj muž má jiný názor. 

Zavěsil do koruny jedno CD, které se rozhodl obětovat a od té doby jsem už neviděla jediného ptáčka zpěváčka.

Vypadá to, že naše udělátka na plašení špačků fungují. 

Ovšem mršina je naprosto bez konkurence, i když kouzlo zahrady trochu narušuje.