Sára pod sklem

a jiná dobrodružství. 
Nestíhám vůbec zapisovat všechny naše zážitky s miminkem, se kterým jsou radosti i starosti. 
A její hravost nám někdy přinese i perné chvíle, kdy je nutné stěhovat celý obývák.

Ale tady musím začít hodně ze široka. Po tom, co Justýnka odešla a už pravděpodobně bylo po měsíci znát, že tu není, nás navštívili nevítaní a nezvaní hosté, které jsme na zahradě nikdy neměli. 
Přišlo celé procesí i s batůžky a já jsem měla možnost zblízka poznat hraboše polní a i jejich čerstvě narozená mimina. Má to jedinou výhodu. 
Přestávám se bát myší.
Jsou naprosto drzí, zahrada je plná děr, některé kytky odešly pravděpodobně po jejich zásahu. 
Jsou tak hloupí, ne jako myši, že se nás vůbec nebojí, klidně se postaví proti vám a drze koukají do očí.

Zatím nezmizeli, ani když je tady Sárinka. Jo a nemyslete si, k našemu velkému překvapení je to velký lovec a včera nám řekla paní doktorka, že koťátka se s tímto loveckým instinktem rodí. 
Už ulovila, no ulovila, přenesla v tlamičce několik hrabošů odněkud někam, než jí utekli. 
Stejně je divné, že se nechají takhle chytit. Protože máme vysokou trávu, občas nese trs v tlamičce domnívajíc se, že to je kýžená hračka, která se jí líbí. 
Je to vtipné, že se smějeme nahlas, když položí trs na zem a zmateně pobíhá, proč se to nehýbá. 

Jednou stačila vběhnout i s tímto dárkem pro mě i do domu, takže lovci u nás byli najednou dva, můj muž a Sára a byl to celkem horor, než jsme se toho dárku zbavili.

Naposledy tedy proběhl nechtěný úklid obýváku o víkendu. Sára už celkem spí celé noci, ale musím usínat s ní. Jen občas ji zřejmě probudí nějaký sen nebo co a ona se ke mně přijde pomazlit a nejen, že mi olíže celý obličej, tulí se, ale lehá si mi na celý obličej a dusí mě. 
To se právě dělo o tomto víkendu. Téměř jsem nemohla spát. 
A když jsem konečně nad ránem usnula, v polospánku slyším, jak si Sárinka hraje s nějakou hračkou a ta hračka hrozně píská. 
V rozespalosti si před půl pátou hodinou uvědomím, že nemá žádnou pískací hračku, sakra!!!

Ježíši, ona je tady myš.

Vstávám tedy a lákám naši šelmu na papání s tím, že počkáme, až se vzbudí náš další lovec, tedy můj muž. Sára nemá ale vůbec čas. Zahnala myš pod harmonium a neustále tam číhá a čeká, až se to objeví. No nepovedlo se. 
Můj muž odtahuje harmonium, převrací ho, vymetáme pod ním pavučiny a nikde nic. 
Nevěří ovšem ani jedné z nás, že tam něco je. 
Myš už by dávno vyběhla.

Ovšem přes den se ozývá pořád šramot a Sárinka nemůže vůbec spát, pořád skáče k harmoniu a je nešťastná, že nic nenachází.

Můj muž znovu prohledává harmonium a pořád nám nevěří. Nakonec rozhodne, dobře já ho nějak otevřu a podívám se tam. Hledá s baterkou a já hlídám Sáru, aby do toho harmonia nevlezla. 
To by nám teda ještě scházelo, páč odtud bychom ji asi jen tak nedostali.

Ježíš, nic tam není, nic tam nevidím ani s baterkou.

Ale my ti se Sárou říkáme, že tam myš je!!!

Dobře, dám dovnitř pastičku. 

Jak praví, tak se stane. 
Vrátí harmonium do původního stavu a než stačí vyjít z obýváku, ozve se hlasité cvaknutí.

Co to bylo?

Povídám: no ta pastička, neee?!

Nevěřícně znovu rozmontuje harmonium, na které předtím i hrál, aby vetřelce vyděsil.

Aha, tak to byl hraboš polní, myš je chytřejší, ta už by dávno utekla jinam.

Hraboši jsou naprosto blbí, říká můj muž, asi jej sem zahnala Sárinka a vynáší k velké lítosti Sáry toho vetřelce. No a tak si tady žijem.

A proč Sára pod sklem?

Už není žádné místo v domě, které by neprošmejdila. Nevíme, jak si dokázala vlézt pod skleněnou desku kuchyňského stolu, kde je polička, ale prostor tak malý, že i Sára je pod opět už upatlaným sklem téměř placatá.

A tady přidávám venkovní hru s přivázaným míčkem a fotíme na střídačku, kdo dřív chytne foťák. Nakonec se nějaké fotky podařily. Toho velkého míče, který přilítl s větrem z bazénu se zpočátku Sára hodně bála.

Nuda u nás nikdy nebývá, ale teď bychom si jí trochu i přáli...

Ale je pravda, že se nasmějeme jako už dlouho ne.
Tak ahoj zase někdy příště reportáž o malém "vládci" našich životů vážícím 1,4 kg, jak včera řekla sestřička.