malé velké "drama"

Tenhle příspěvek by měli možná číst jen milovníci mazlíčků, protože se obávám, že tohle jen tak někdo nepochopí a možná si řekne, že přeháním. Tedy nejen já, ale i můj muž, moje sestra...

Po měsíci jsem se teprve odhodlala napsat, co se odehrávalo celý týden, kdy jsem byla na Moravě, ale blog je můj deník, tak sem tenhle příběh patří. Promiňte, teď nemyslím tornádo, které mě potkalo, nebo kolem mě prošlo den před odjezdem. O tom jsem už psala.

Věděla jsem, že opustit Sárinku po mnoha měsících, kdy jsme byli pořád doma ve třech a opouštěli jsme ji nanejvýš na pět hodin z důvodu lékařů v Praze, nebude tak jednoduché. Ale že to bude takové drama, to jsem si nemyslela. Ale Sárinka k nám přišla jako miminko a já jsem pro ni v tom jejím malém světě, kdy jsme byli všichni v izolaci a ona získala dojem, že jsme na světě sami, jako maminka.

Odjezd a loučení bylo hrozné, ale předávala jsem Sárinku naší kamarádce (Sára ji zná a miluje), která tady s ní byla ve čtvrtek i v pátek, tak jsem byla celkem klidná. Kamarádka mi psala samé pozitivní zprávy, protože mě nechtěla děsit. Sama byla ve velkém stresu.

No po příjezdu mého muže z Moravy začaly přicházet jiné zprávy, velmi dramatické. Můj muž je po těch desetiletích společného života zvyklý se se mnou dělit o radosti i starosti, ostatně já to dělám taky, tak jsem mu páteční noční telefonát musela odpustit, i když jsem po něm nespala. A nebyla to zpráva, že je Sára divná a smutná, i když to taky. Je to člen rodiny.

Sárinka začala z domova utíkat, i když nevím teda kudy, do té doby věc nevídaná. Můj muž ji hledal po celé vesnici, jednou ji našel stát u silnice. Vždy se s ním vrátila k domu, ale sedla si před vrátky a domů ji dostával až dlouho po půlnoci. Tohle hledání Sáry probíhalo celý týden a můj muž už byl zoufalý a já samozřejmě taky. Báli jsme se, aby ji něco nepřejelo, domů už se vrátit dokázala. Tedy před vrátka domu, protože domů se úplně vrátit neuměla, což nechápu, páč když to šlo ven, mělo by to jít i dovnitř. Ohlašovala svůj návrat svojí zvláštní řečí za vrátky.

Moje sestra mi hned řekla: ona tě hledá a pochopili jsme to záhy všichni. Buď mě hledala po vesnici anebo vyhlížela před vrátky domu celý dlouhý týden.

Všichni okolo mi říkali, že už to tak zůstane. Zvykla si courat po venku, tak už to tak bude. Justýnka to takto dělala od mala, protože jsme žili pár let u polí. U ní jsem na to byla zvyklá, i když jsme ji taky často hledali, když se dlouho nevracela ze svých pochůzek. Ale brala jsem ji jako dospělou, tak to drama nebylo.

Sára, i když je jí rok, je pro mě pořád miminko, jehož známý svět je hodně maličký.

Ježíš, dnes je to dlouhý a to se snažím psát ve zkratce, ale evidentně mi to nejde.

Po mém návratu po osmi dnech jsem nečekala nějaké vítání. Byla jsem zvyklá od Justýnky, která po mém návratu tři hodiny se mnou nemluvila, byla otočená zády a že slyší, když ji oslovuju, jsem poznala jen podle hejbajících se oušek. Tady u Sáry mě nevítala žádná radost, jen smutné a udivené vykulené oči. Teprve po několika hodinách, ve kterých se ode mě nehnula ani na krok, začínala být znát radost.

Od toho pátku, kdy jsem se vrátila, už nikdy neodešla za náš plot, drží se doma a na zahradě. 

A mám pocit, že nám ji někdo vyměnil a my máme pejska, který poslouchá na slovo, ale jen mě.

Dřív jsem ji žádné ráno po vypuštění na zahradu neviděla dřív než za hodinu. Teď během hodiny přiběhne k pracovnímu stolu až dvacetkrát, posadí se a zvláštně fňukne, ona nemňouká, a já nevím, jestli mi chodí sdělovat, že nezdrhla anebo kontroluje, že jsem nezdrhla já.

Velmi se zklidnila a já mám pocit, že můj odchod bere jako trest pro sebe a chce mi ukázat, jak je hodná. Přiznávám, že je mi z toho smutno, ale to je život.

A tak si tady žijem. 

Ještě jsem chtěla napsat nějaké vtipné storky se Sárou, které ukazují její pozoruhodnou inteligenci, za poslední měsíc, ale vzhledem k délce příspěvku až někdy příště.

Dnes vám přejeme obě pěkný den. 

Sárinka opět pochopila, že odjíždím pokaždé na chvíli, ale musím jí to hlásit: za chvíli se vrátím broučku, tak si běž búcat. 

A ona klidně jde, a když se vrátím, vítá mě s radostí, ať je to po hodině nebo po pěti.