unavená Sára, stavění z kostek na čas...

aneb co zbylo ve foťáku. Včera večer děti odjely a sejdeme se zase na týden v srpnu. 

A protože děti nemusím hlídat, zatím nemáme pevný termín setkání. Prostě až se to bude hodit, tak děti přijedou a já už teď hledám program na srpnový týden. 

V pondělí jsme museli na odběr krve, tak jsme se jen s dětmi stavili v Dětském světě, o kterém už jsem psala v rámci prázdninových zastavení. Za dětmi přijela v pondělí odpoledne desetiletá Adélka, dcera Báry, která s dětmi tráví prázdninový čas už pár let.

Děti po oba dva dny trávily čas hlavně v bazénu a já už moc nefotila.

Soutěžily také na čas při stavbě kostek, o kterých jsem si myslela, že už poputují za dětmi do azylového domu v Mělníku, kam dáváme hračky, ze kterých už děti vyrostly. 

Evidentně jsem se mýlila, protože soutěž je nadchla. Autorka soutěže Adélka stavěla a zároveň hlídala stopky, a když oznámila, že zbývá jedna minuta, ozýval se zoufalý křik dvouhlasně: 

ježíši, to nestihnu!!! 

Vpravdě je soutěž polapila a já musela nakonec hodnotit a fotit výrobky. 

A darování kostek tedy ještě musím odložit. Evidentně na ně ještě děti velké nejsou.

K létu patří meloun a tenhle je velmi fotogenický.

Tento obrázek maloval Alan. Je to jeho největší zážitek z HistoryParku a možná i poznáte, že je to lukostřelba. 

Ty dva mamuty si přivezly na památku z parku a jsou ručně vyráběny podle toho, jak je zvěčňovali pravěcí lidé.

Sára musela být pořád u všeho a nešla ani spát, protože co kdyby jí něco uniklo. Pořád zívala a bylo vidět, že padá únavou. Nevím, jak někdo mohl říct, že kočky spí až dvacet hodin denně. Možná není Sára kočka... 

Je jako malé dítě a sleduje, vše co se děje okolo a většiny aktivit se i snaží účastnit.

Ke konci dne byla tak unavená, že ani nešla přivítat Báru a naši kamarádku Adélu, které má moc ráda a obvykle je vítá s radostí. Teprve na moje zavolání: Sáry, je tu Bára, přišla líně a jen z povinnosti si splnila vítání překulením na záda, a pak zase si lehla poblíž. Tomáše, který přijel pro děti, už ani nevnímala. Když všichni odjeli, už nebyla schopná jít sama domů a nechala se odnést od mého muže v náručí, což normálně nesnáší. Chovat se nikdy nechce, a když nechce, přilepí se k zemi a nezvednete ji ani za nic. 

Doma už ani nešla do patra, bouchla sebou v přízemí v tělocvičně a usnula tvrdě únavou.

No a já mám na dnešek program nic nedělání. Po ranním psaní, které jsem samozřejmě nevynechala, si dám už jen nohy nahoru. Ne, že bych letos byla extra unavená z dětí, už jsme sehraná parta, ale ze všech těch každodenních aktivit, do toho rozhovory, které jsem ještě nepřepsala z diktafonu, focení do magazínu a psaní článků. Připadá mi, že neuběhl jeden týden, ale několik a mám pocit, že se mi mozek nevejde do hlavy. Znáte ten pocit, jako by vám byla lebka malá?

Necháme si dnes pravděpodobně dovést jídlo pod nos. Takhle příznačně se jmenuje dovážková služba jídla, kde si můžete vybrat z několika mělnických restaurací.

Zítra jedeme do Prahy na další preventivní prohlídku, a pak uvažujeme, že už do konce týdne nebude žádný plán. Cíl je jen se tak válet. Doufám, že se nenadchnu pro nějakou víkendovou reportáž...

Mějte pěkný den.