další prosím...

Vlastně už to pomalu vypadá jako sága jedné rodiny... 

Myslím rodinu mojí kamarádky Báry, kterou znáte. Ale je tam tolik zajímavých lidí... A rozhovory jsou v našem magazínu pravděpodobně nejčtenější a čtenáře evidentně baví.

Po rozhovoru se synem Vojtou, mám pro vás dnes rozhovor s dalším členem rodiny a není to poslední, ještě bude jeden.

Vlastně oba rozhovory vznikly najednou, když jsem byla s vnoučaty na návštěvě na Bářině farmě, kam chodíme pravidelně o prázdninách každý rok.

Rozhovory sem nedávám z důvodu, že Báru znáte, ale protože jsou zajímavé. 

A právě v tomto rozhovoru se dozvíte, že handicap nemusí být ve sportu překážkou. Naopak může v životě pomoci.

V případě Aničky to tak rozhodně bylo, ostatně to si přečtete v článku. Obdivuhodné odhodlání prát se se životem rozhodně stojí za zmínku. 

Tak ať se vám rozhovor líbí. Foto je z archivu Aničky a na fotce je se svým trenérem.

Mějte pěknou neděli, my dnes máme poslední narozeninovou oslavu tohoto léta.

Anička Walterová si odnesla tři zlaté medaile z online ligových soutěží

Marta Dušková

Dnes si povídám s Aničkou Walterovou o úspěších ve sportu, o škole, zkrátka o životě. Anička Walterová studuje zdravotnickou školu na Mělníku a po prázdninách půjde do třetího ročníku. Je členkou klubu Hansoo Taekwondo v Mělníku a letos získala při online ligových turnajích právě v tomto korejském bojovém umění tři zlaté medaile. Žije v Jeviněvsi, stejně jako její nevlastní bratr Vojtěch Beneš, se kterým si můžete přečíst rozhovor tady.

Aničko, než si budeme povídat o tvých sportovních úspěších, tak nejdřív něco o škole. Proč sis vybrala právě zdravotnickou školu?

Vždycky jsem chtěla pracovat s lidmi, vlastně na první školu, kterou jsem chtěla jít, byla pedagogická, ale ještě nevím úplně, jestli mě víc láká pracovat s dospělými nebo s dětmi.

Předpokládám, že vzhledem k současné situaci jste měli ve škole jen teorii.

Ano, praxi jsme zatím neměli. V hodinách jsme si ale procvičovali odběr krve na sobě navzájem se spolužačkami. Já jsem se tedy hrozně toho bála a po odběru jsem měla dvě modřiny, ale kamarádka, které jsem odebírala krev já, dopadla celkem dobře. Paní profesorka mi řekla, že to bylo super na to, že jsem odebírala krev poprvé. Koncem školního roku jsme byli na exkurzi v mělnické nemocnici, kde budeme po prázdninách praxi absolvovat, a seznámili jsme se všemi odděleními.

Co tě ještě baví ve škole z teorie?

Hodně mě baví psychologie, z té mám v plánu i maturovat. Navíc nám přednáší profesor, který je policejním psychologem, takže přednášky jsou hodně zajímavé. Při online vyuce jsem zkoukla všechna videa, která nám posílal. Zkrátka ten předmět je hodně zajímavý a moc mě baví.

A nezkusíš tedy dál po maturitě studovat psychologii?

Ano, přemýšlela jsem už o tom. Docela mě to láká a myslím, že by mi to i šlo.

Věnuješ se dětem, když si říkala, že tě to s nimi baví?

Zatím kromě mladších sourozenců ne, ale letos na konci srpna jedu na tábor jako vedoucí k malým dětem a beru s sebou i mladší sestru. Takže si to vyzkouším ve skutečnosti.

Už na úvod našeho rozhovoru jsem prozradila, že jsi úspěšná ve sportu. Jak dlouho děláš takewondo?

Bude to už šest let.

Letos jsi velmi úspěšná a získala jsi tři zlaté medaile.

Ano, umístila jsem se třikrát na prvním místě a bylo to na online soutěžích v takewondu, byly tři závody a já jsem ve všech třech získala zlaté medaile.

Jaké to byly soutěže?

Byly to ligové soutěže.

Jsou těžší online závody anebo ty s osobní účastí před publikem?

Pro mě jsou online závody mnohem lehčí. Sice dá práci to natočit, ale tu sestavu, kterou zkouším, můžu zkoušet několikrát za sebou, můžu opravovat, což samozřejmě na závodech nejde, tam mám jeden pokus. Ale na druhou stranu tam je to o atmosféře, o týmu, o společném prožitku a podpoře. Při online trénincích a závodech je člověk sám s trenérem.

Co tě baví na takewondu?

Mně se ten sport vizuálně hodně líbí. Je to něco jiného než ostatní sporty, sestav je hrozně moc, a když to někdo opravdu umí, tak je to krásné na pohled a hezkej je i boj, když to někdo skutečně umí.

Jak se říká tomu boji?

Kyorugi a je to boj dvou soutěžících proti sobě, mají vesty, helmy a chrániče a bojují proti sobě.

Ty už rok trénuješ i chanbaru. To je japonské bojové umění. Baví tě to?

Baví, je to zase něco jiného. Je to zajímavé bojovat s napodobeninou meče, ale upřímně v chanbaře moc nezávodím, bývám spíš jen na trénincích a na závodech jako podpora. Já jsem ve starší kategorii, už mi bylo 18 let, kde jsou ženy, které to hodně umí a vedle nich moc šancí nemám. Tím mečem to dost bolí a mojí nevýhodou je, že špatně vidím. Pod helmou nemůžu mít brýle, takže já vlastně nevidím. Teď jsem tedy začala používat čočky, tak je to o něco lepší.

Kolikrát v týdnu trénuješ?

Zhruba dvakrát třikrát do týdne v klubu. Trénuji i doma, takewondo určitě.

Čím se zabýváš ve volném čase?

Hodně čtu. Hlavně mě baví detektivky a romány. Vlastně, co mě zaujme, to si přečtu. Ať už je to podle obalu, občas se nekoukám ani na anotaci, nebo podle úvodu knihy.

Čteš i máminy knihy? (pozn. redakce: maminka je spisovatelka Barbora Walterová Benešová)

To ne, protože u všech vím, jak to dopadne. Těmi knihami žijeme od začátku zrodu. My je vlastně všichni od začátku prožíváme, žijeme je většinou v tom prostředí, o kterém máma píše, například navštěvujeme jeskyně a to několikrát, takže pak už knihy nečtu.

Do rozhovoru vstupuje maminka Barbora Walterová Benešová:

Já bych chtěla o Aničce říct jednu podstatnou věc. Její vada zraku byla tak závažná, že když měla nastoupit do první třídy, byla nám doporučena speciální škola. My jsme s tím nesouhlasili a Anička nastoupila do normální školy. Tím pádem s tím handicapem musela hodně bojovat. A ona je tak velký bojovník, že vše vybojovala, studuje střední školu a vyhrává ve sportu. Vzhledem k velmi špatnému zraku měla Anička velký problém s koordinací pohybů celého těla, neviděla překážky, zakopávala neustále. Tím, že začala trénovat takewondo, tak jí to moc pomohlo. A dokonce i vyhrává. 

Takewondo jí vlastně změnilo život.

Aničko, já ti moc děkuji za rozhovor a přeji ti hodně úspěchů v životě a ať nikdy neztratíš tu svoji krásnou vlastnost chuť bojovat.