mozek nás někdy vodí za nos

Narazila jsem včera na zajímavé téma, teda pro mě, o kterém se chci zmínit jen na blogu, není to téma na článek. Článek upozorňuje na to, jak nás může obelhat vlastní mozek a místo racionálního myšlení dáme na své pocity a pak přestává platit, že člověk je strůjcem svého štěstí. Někdy to opravdu nejde.

Nechci tady popisovat celý obsah článku, kdo má chuť, může si přečíst celý článek s trochu divným názvem Efekt kbelíku s kraby nebo žáby v horké vodě. Jak nás náš mozek vodí za nos.

V článku jsou popisovány různé životní situace pod názvy Syndrom žáby v horké vodě, Efekt slepé skvrny, Fenomén emoční předčasnosti, Efekt kbelíku s kraby a Pštrosí efekt. 

Osobně se mě žádná situace popsaná v článku úplně netýká, ale v nějaké podobě jsem se s ní setkala ve svém okolí. 

Syndrom žáby v horké vodě - já neprodlužuju a nezůstávám dlouho ve vztazích, které mě ničí, ať už se to v minulosti týkalo přátel či zaměstnání. Celkem rychle to dokážu ukončit.

Efekt slepé skvrny nemám, nemám potřebu kritizovat či si vůbec všimnout chyb ostatních, jsem tolerantní, a už vůbec si nemyslím, že já žádné chyby nemám. Neměla jsem nikdy pocit dokonalosti, často právě naopak jsem si vědoma naprosté své nedokonalosti.

Fenomén emoční předčasnosti se mě vůbec netýká. Ano, mám své představy a sny, ale neplním si je nějak urputně, takže když se mi něco splní, mám z toho pořád radost a nejsem zklamaná.

Citace z článku:

Podle odborníků je efekt emoční předčasnosti trochu past. Ve své fantazii si odžijete něco, co se ještě nestalo, a když to opravdu přijde, najednou vyhasnete. Možná je to tím, že se emočně vyčerpáte ve své fantazii a realita vám potom nepřijde tak zajímavá a barvitá.

Efektu kbelíku s kraby naprosto rozumím a zažila jsem to na vlastní kůži, kdy se mnou přestalo okolí mluvit a roznášelo drby, které se nestaly, jen proto, že jsem byla vybrána a jmenována na vyšší pracovní post. Závist vede lidi k vymýšlení si a fabulování příběhů, které se nikdy nestaly.

A poslední situace je Pštrosí efekt. Tak ten vzhledem ke svojí povaze vůbec neznám, naopak rozčiluje mě nespravedlnost a pokud jsem něčeho takového svědkem, dokážu se zastat dotyčného, i když se mě to netýká. Rozčiluje mě každá nespravedlnost, využívání druhých a i přes problémy, které mi možná moje reakce přinese, neumím dát hlavu do písku. Ale není to nic chvályhodného, mám to v povaze, takže to není na pochvalu a možná to naopak někdo odsoudí. A přiznám se, že někdy bych chtěla umět strčit hlavu do písku...

Tak mě tento článek přinutil trochu k zamyšlení a rozebrala jsem si po dlouhé době svoje chování.

Mějte pohodový den.

P.S. Na mojí úvodní fotografii je Emu, jak by mě upozornila Lola. Pštrosa nemám. A víte, proč pštros schovává hlavu do písku? Neschovává hlavu před realitou. Při dlouhém sezení na vejcích si pokládá krk na písek, aby si odpočinul a zdálky to může vypadat jako hlava v písku. Další tvrzení je, že kvůli trávení polyká písek a kamínky a zdálky to opět vypadá, že strká hlavu do písku. Ale pravda to není.