syndrom špatné matky

Nedávno jsem četla článek s tímto názvem a pobavil mě hned první trochu drsný odstavec s nadpisem Seřezat nebo nechat přejet autem? Ne, nebudu tady rozbírat článek, kdo máte chuť, čtěte. 

Ale vzpomněla jsem si na dobu, když já jsem měla děti malé.

Je pravda, že byly celkem hodné, ale i já jsem si tenkrát snad v roce 1986 vysloužila titul špatné matky a dodnes si to moc dobře pamatuju, ale ani dnes bych se nezachovala jinak. A dnes jsem přesvědčená, že to bylo správné rozhodnutí, přestože ještě dlouho na mě lidé koukali se zlým pohledem. Ale tenkrát na mě sociálku nikdo nezavolal. Dnes možná ano a převážně ženy. Jako by okolí, které kritizuje matku se řvoucím dítětem a kroutí hlavou, jak nezvládá situace, samo dávno zapomnělo. V této chvíli je těžké neřešit okolí, ale jinak se z takové situace nevymotáte.

Bydleli jsme na okraji Prahy a já chodila nakupovat z kopce do krámu vzdáleného kilometr. A tohle se mi stalo jen jednou, ale tu nálepku špatné matky jsem měla ještě dlouho.

Šla jsem do krámu s jedním dítětem za ruku a s druhým v bugině (nevím, jak se tomu říká dnes, jo golfové hole!). Vstoupíme do krámu a to malé stvoření začne hned ukazovat na první bonbóny, které uvidí. Bože, proč tenkrát byly ty bonbóny na ráně. Říkám: ne, tohle teď ne.

I já jsem byla šíleně překvapené, jak se najednou to moje hodné dítě změnilo v zuřící šelmu. Začala brečet, tedy řvát a pořád ukazovat na ten pamlsek. 

Už jsem si představovala, když povolím, jak asi budou vypadat naše budoucí nákupy, proboha.

Krám byl plný lidí a já obcházela regály se řvoucím dítětem, za nějž se i to starší stydělo: mami, tak to kup. Ne nekoupím, takhle si o to říkat nebude. Celou dobu byly na mě zaměřeny zlé pohledy a nejen ty pohledy říkaly, přibyly k tomu i slovní rady: ježíš, tak tomu dítěti kupte to lízátko či co to bylo.

Ano, uznávám, tohle je jen pro silné nervy.

A jak to bylo dál?

Jela jsem se řvoucím dítětem až domů, tlačila kočárek do kopce a uklidňovala starší dítě. Doma ten křikloun v plenkách, suďte si mě nebo ne, dostal na prdel. Dnes by asi na mě někdo zavolal sociálku. 

Až se ten malý prevít uklidnil a stalo se z něj zase roztomilé mimino, dostal za odměnu sladkost.

A jak to bylo dál?

Určitě už víte. Nikdy potom se taková situace neopakovala a všechny tři děti věděly, že když budou hodné, maminka bude taky hodná a sladkost bude odměnou.

Tenkrát jsem nečetla žádné návody jak vychovávat, a asi jich ani moc nebylo, používala jsem selský rozum. Jistě, ne vždy jsem se zachovala správně, jsem jen člověk, ale naučila jsem se za svá pochybení i malým dětem omlouvat. Ale popsanou situaci za pochybení nepovažuji ani dnes. Přiznávám, že jsem četla článek jen zpočátku. Manuál na výchovu už nepotřebuju.

Vnoučatům jsem nikdy na zadek nedala. Občas jsem tedy zařvala, ale dnes, jak trochu odrostly, je situace jiná a při hádkách, které považuji za samozřejmé, stačí říct, na žádný výlet se nepojede, nebudu číst pohádku, dokud nebudete k sobě hodní.

Ale je pravda, že i naše vnoučata jsou hodná, tak to ani není tak těžké.

Mějte pěkný den.

už je to dávno...

Víc než čtvrt století.
Článek Dopisy na tábor..., na který jsem včera narazila, mě přinutil k zamyšlení a vlastně nesouhlasu. No jo zase se musím k něčemu vyjádřit, ale taková jsem já, matinko.
Možná je to dnes jinak, ale já si neumím představit, že by naše děti, na tábory moc nejezdily, měly čas na školách v přírodě řešit nějaké moje úkoly, které bych jim zadávala viz článek. 
V článku je návod, jak psát dětem dopisy na tábor a čím je ozvláštnit. Já jsem tenkrát žádný návod nepotřebovala. Posílala jsem dopisy, ve kterých byly pohledy zvířat, žvýkačka či něco sladkého, co se tam vešlo. A hlavně jsem psala koresponďáky či pohledy, o kterých jsem věděla, že děti potěší a budou mít čas si to přečíst. Vždy jsem si vše nakoupila dopředu a pak posílala každý den.
V článku jsou návody na docela složité úkoly, ale pokud jsou děti v dobrém prostředí, mají o zábavu postaráno a mají sotva čas napsat, jak se mají. Dnes v době mobilů pravděpodobně děti už ani nepíší.
V úvodu je fotka korespondence našich tří dětí, kterou mám schovanou a už jsem se tady před lety i o ní zmínila. Pokud máte zájem, můžete si přečíst tady.
Nicméně pár perliček z tohoto příspěvku kopíruju jako vzpomínku. 
Když je čtu, opět mě to po letech rozněžní.

... mami, pošli mi prosím toaleťák, tady je ho málo
... mami a tati, dojeli jsme dobře, k obědu NEBYLA polévka (hurá) a druhé jídlo bylo dobré
... ahoj mami a celá rodino, pošli mi prosím víc korespondenčních lístků, nestačím odpovídat na otázky, žvejkačka byla dobrá
... ahoj mam a tati, ........ jo, ztratil jsem desetikorunu, ale ještě mám 36,10 Kčs.
Holkám jsem už koupil srdíčko jako přívěšek a gumičku.
..... Děkuji za žvejkačku, Zpočátku byla tvrdá, ale potom se jen rozplývala na jazyku :-)
....  je tu strašná zima, maj hnusný jídla a už se těším domů. P.S. Vůbec se mi tu nelíbí.
...  Ahoj rodino, POŠLETE MI ZNÁMKY!!! Nevím, co mám psát (k čemu teda ty známky?), jenom když jsme včera večer nemohli usnout, tak nám naše vychovatelka přečetla Polednici a od té doby říkáme jedné babě Polednice, protože je příšerná baba, co furt nadává.

Takže za mě bych pořád preferovala jen pár slov, ve kterých bude to podstatné. Že máma na své dítě nezapomněla. 
Nebo je to dnes skutečně jinak a mámy jsou nuceny zahlcovat děti úkoly, aby se snad nenudily?
To fakt nevím, a proto mě nutnost návodů v článku překvapila.
Pokud máte někdo současnou zkušenost, budu ráda, když mi ji sdělíte. Zajímají mě i ty věci, které se mě už netýkají a řešit je nemusím.
Mějte pěkný čtvrtek. Dnes jdu na vernisáž, tak snad tady zítra bude po dlouhé době výstava.

jak se fotí skunk a téma záchranáři

Včera celý den poprchávalo, v bazénu jsem nebyli. Hráli jsme Člověče nezlob se, malovali jsme a dívali se chvíli na Toma a Jerryho a řehtali se u toho.
Aneb když v "ráji" pršelo.

V sobotu večer při povídání pohádek jsme narazili na celkem těžké téma. 

Vlastně nevím proč, možná to bylo v očekávání ohlášené velké vichřice, která k nám naštěstí nepřišla, ale musela jsem vyprávět o rozdílu mezi záplavami a povodněmi, a taky o tom, jak jsem musela fotit hořící pole do deníku.

Babi, zítra budeme malovat záchranářské téma. A tak bylo nedělní téma jasné. 

Ráno jsem musela ukazovat fotky toho ohně, který jsem fotila. 

A dívali jsme se na fotky, co jinde napáchala vichřice a záplavy.

Trochu hrozivé téma, ale i to je život.

Babi, a když je to v Praze, je maminka a tatínek v pořádku?

Loli, neboj, jsou v pořádku.
Jediný Alánek z nás namaloval všechno, co k záchranářům patří.
Sanitku, hasiče i policii.

Odpoledne Lola volá: babi, nafoť mi skunka.
A hlavně ten jeho ocas!
Tak tady je ten skunk.
Doufám, že jste všichni přečkali tu smršť, která se přehnala republikou.
Mějte pěkný vstup do nového týdne.

Malý princ a všechno, co se nevešlo

Aneb z posledního prázdninového dne.

Dnes ráno mi doma chybí ten rozruch posledních pěti dní. 

Neslyším capkání bosých a pomalých prťavých nohou scházejících po schodech a já čekám, kdo rozespalý se objeví u mně u počítače s plyšáky v obou rukou. 

Včera skončily naše chtěné! prázdniny. Proč chtěné? 

Protože naše děti hlídání dětí nepotřebují. 

Patří mezi ty šťastlivce. Jak jsem už psala, o děti jsem si řekla.
Jsem teda samozřejmě unavená a včera jsem spala v jednom kuse u televize od osmi do půl třetí do rána a pak jsem se teprve přesunula do ložnice. 
Něco jako Karafiátovi broučci.
Spala a spala, až bylo jaro...
I tak mi děti chvíli budou chybět, než si zase zvyknu.

Ve čtvrtek večer při usínání a povídání jsem dětem řekla, že páteční program bude škola.

Ozvalo se už se zavřenýma očima a zívající pusou: 
babi, já se na zítra tak těším!!!

Děti totiž vědí, co tím myslím. 
Kreativní sešity kupuju pořád a provází nás od té doby, co děti udržely tužku v ruce. 
A co je hlavní, baví nás to všechny. 

Ostatně takhle jsem pracovala i s našimi dětmi, jen sehnat nějaké doplňovačky, domalovánky a tak nebylo tenkrát vůbec lehké. 
Dnes už je to sranda. 
To mi připomnělo, že musím nějaké objednat, páč zásoba už žádná není.

Pátek tedy patřil doplňovačkám a omalovánkám a samozřejmě i malování. 
Trochu školu jsme měli ostatně každý den, páč náš prvňáček Lolinka četl jednu kapitolu každý den.
Někdy se nám tedy nechtělo, ale pomohl někdy slib pohádky a někdy:
nebude se hrát Člověče nezlob se, dokud nepřečteš.

Dnes už jí začíná škola doma, kde je připravený rozvrh na základě zaslaných úkolů ze školy.

Tady ještě přidávám pár fotografií, co se nevešly do minulých příspěvků. 
Ve středu jsme přesazovali kytky, které jsme přivezly ze zahradnictví. 
A čistila se i zahrada a s radostí.

Tady jsem původně chtěla vyfotit jen kytky, které si děti vybraly, ozdobené zajíčky koupenými v zahradnictví. 

Babi,to jsou naše velikonoční kytičky.
Jo a děti si svoje kytky i ztvárnily. takže ještě dvě fotky - Lola svoji macešku, Alan primule.

Nakonec se mi tam někdo vecpal do objektivu a byl najednou v hlavní roli.

Tak to byla poslední reportáž z prázdnin.

Mějte pěknou sobotu.

ještě si chceme užít

Ani nevím, jestli jsem se tady k tématu hlídací prarodiče už nevyjadřovala. Pravděpodobně ano. Ale rozčílené komentáře pod článkem na odkaze typu - máma mi nechce hlídat, je sobecká, tak jste neměli mít děti, když teď nám nechcete pohlídat, mi přišly natolik egoistické, ba až neuvěřitelné, že opět musím aspoň trochu reagovat. 
Ne, že bych si snad myslela, že změním názor komentujících, tak naivní nejsem, ale ať zazní i druhá strana.
Tento můj příspěvek ovšem rozhodně není určen mým dětem. 
Vy ho vůbec nečtěte.
Jak víte, máme tři děti. A rozhodně jsme je chtěli. Nikdy jsem k babičkám děti neodkládala, jen v případě nutném, někdy z toho z jedné strany byla i hádka, protože, když se svým vlastním dětem nevěnujete a odkládáte je, myslíte si, že to tak půjde dál, chcete si to užít na vnoučatech a myslíte si, že na to máte nárok či dokonce právo trávit s nimi třeba každý víkend a kradete nebo chcete vlastně ukrást život s dětmi rodičům. Ale váš čas už uplynul.
To je ovšem druhý extrém.
Já jsem chtěla chodit s dětmi do divadla, já jsem chtěla chodit do ZOO, na výstavy, na výlety i na tu úděsnou Matějskou každý rok, zkrátka já jsem s nimi chtěla být, co nejvíc to šlo. Všechno má svůj čas a řád, a tak jsem to přece chtěla.
Jak víte, vnoučata opravdu miluju a jsem s nimi moc ráda. Ale u nás tradice pokračuje. Nikdo mě neuvrtal do role povinností hlídací babičky. Někdy to až dcera s ohledy na mě přehání, když potřebuje nutně pohlídat a nikdy to není tak, že by měla pocit, že si potřebuje odpočinout. Má to jako já. 
Ale mami, jestli se na to necítíš nebo nemáš chuť, řekni, já si to zařídím nějak jinak. 
Ale nikdy jsem ještě neodmítla a ani v budoucnu neodmítnu, a vždy jsem to i v případě, že se to zrovna moc nehodilo, nějak vymyslela. Nakonec šly děti se mnou do práce a vždy se povedlo, že to byly akce, které je bavily. Ostatně to znáte z blogu. A o tuhle hlídací frekvenci bych nechtěla přijít.
Ale tak jako já jsem pohlídání nebrala jako samozřejmost, tak to neberou ani naše děti. 
Ano, moc se na vnoučata těším, ale když po čase odjedou, jsem ráda sama, tedy ne sama, ale ve dvou, i když mi vlastně pár dní doma ještě dost chybí. 
Nakonec ještě mám svůj život a pro děti mají žít rodiče, ne prarodiče.
Já jsem si naplnila život svými dětmi, nepotřebuji dnes znovu prožívat třeba divadlo s vnoučaty, či dokonce Matějskou, jsem ráda, že už tam nemusím. 
To si chce přece užít jejich maminka, a tak to má být.
Pokud se vám chce, přečtěte si článek. 
A mladým bych jen chtěla vzkázat, prarodiče sobečtí nejsou, sobečtí jste vy, kteří počítáte s pomocí úplně samozřejmě, dokonce to považujete za naši povinnost. Ještě žijeme a třeba si ten život ještě chceme užít. Konečně máme čas na ty krásné maličkosti, které nás předtím míjely. Navíc se ještě někdo z nás stará třeba o svoje rodiče.
Ale přece děti jste chtěli sami, ne? Tak si je užívejte, ten čas, kdy vás potřebují a chtějí, je fakt krátký. A když si je budete užívat naplno, ve věku babiček pochopíte, že ani vy nechcete být každou chvíli součástí života vnoučat. Pro mě jsou priorita pořád moje děti, i když znovu podotýkám, že vnoučata miluji. Ale nepatřím mezi ty rodiče, kteří neustále vyzvídají na svých dětech, zda se někdy dočkají vnoučat. Já chci, aby moje děti byly šťastné, a když to kdysi vypadalo, že možná žádné děti mít nebudou, upřimně, možná mě teď někdo odsoudí, bylo mi to z pohledu babičky naprosto jedno. 
Chtěla jsem, aby měly život, jaký samy chtějí a byly šťastné ať už bez dětí anebo s nimi.
Můj původní cíl nebo plán taky nebyly tři děti, vlastně ani nevím, jestli jsem kolem dvaceti nějak extra toužila po dětech, ale s nimi jsem si vždy připadala a připadám moc bohatá.

P.S. Dnes je poslední den, kdy hrajeme o knihu. Kdo máte chuť, přidejte se. Hezkou neděli všem.

neumím si to představit...

A to teda vůbec!!! Připadá mi to jako zlý sen a připomíná to odebírání dětí za války.
A myslím, že představit si to neumí ani jiná normální matka. Odebrání dětí za trochu jiný přístup k výchově považuji za velmi hrůzný čin. Kauzu paní Michalákové sleduji celou dobu. Neumím si představit její boj a zoufalství a ať si v komentářích říká, kdo co chce o tom, že si to zaslouží, já mám jiný názor. Která matka než ta milující by o svoje děti, které ji pravděpodobně už ani nebudou za tolik let znát, bojovala ze všech sil. Navíc ji soud osvobodil a nepotvrdilo se žádné selhání. Argumentovat tím, že se děti, i když jsou rozděleny, mají v pěstounských rodinách dobře a že by se tedy vracet neměly, mi přijde trochu  scestné. Jak moc je to poznamená, přece dnes nikdo nemůže říct. 
Navíc to v Norsku není jediný případ a to mluví za vše. Získávám po letech dojem, že o děti tady vůbec nejde, ale je to byznys, který nedokáže zastavit ani nejvyšší soud. Navíc je překvapivé a zarážející, jak rychle se najdou "vhodní" pěstouni. 
Po přečtení článku  Norsko prohrálo...mám dojem, že se snad blýská na lepší časy a moc bych to přála všem zúčastněným. Při představě, že mi někdo odebere děti třeba za to, že je plácnu na veřejnosti přes zadek, mě naprosto jímá hrůza, i když naše tři děti už jsou dospělé a těžko je nám někdo odebere 😁
K tomuto tématu se mi hodí jiný článek o velmi tolerantní výchově, která ničí dětem hodnoty, jsou nezvladatelné, nemají žádné mantinely či hranice chování a to jim rozhodně znesnadňuje vstup do normálního života. Tomu článku rozumím a souhlasím.
Já jsem měla přísnou výchovu, naprosto přehnanou, možná proto jsem děti vychovávala tolerantně, nikoliv úplně liberálně. Měly nastavené mantinely, kam až je možné jít, ale kde to šlo, rozhodovaly si samy. I když se někdy do školy oblékly tak, že bych se měla stydět. Kupodivu nestyděla.
Pořád se neumím smířit s tím, že příšerný norský Barnevernet odebere matce dítě ještě v šestinedělí z důvodu, že se o něj údajně neumí postarat. Proboha, jak to za tak krátkou dobu zjistili?
Kde je osobní svoboda? 
V Norsku evidentně patří dětí státu. To je děs. Ta snaha v minulosti byla i v jiných zemích a jsem ráda, že to není standard.
Aby se člověk bál zvýšit na dítě hlas.
Myslím, že děti by měly zažívat radosti jako Lola na fotografii na naší zahradě asi před dvěma lety.
Svoje děti jsem plácla přes zadek mnohokrát a dělá to i naše dcera. Myslím, že je to v pořádku. To jsou právě ty hranice či mantinely, které má dítě mít.
Vnoučatům jsem nedala na zadek nikdy a nikdy to neudělám. Mně tohle právo nepřísluší, nejsem rodič a ani nemám tu potřebu.
Ale já nejsem úplně ta rozmazlovací babička, takže hlas jsem zvýšila několikrát, či jsem dala najevo, že to už je přehnané. A možná proto právě mě mají děti rády.
Tak to byl souhrn toho, nad čím jsem v posledních dnech zamýšlela. 
Bylo toho víc, ale politiku a s tím související kauzy tady nechci fakt rozebírat. To mi stačí doma s mým mužem a rozhořčení jsme v poslední době furt.
Já vím, dnes to není vtipné a ani krásné, přesto anebo právě proto vám přeji příjemnou sobotu.

také lžete dětem?

Když jsem si přečetla tento název příspěvku na blogu idnes, aniž jsem si přečetla článek celý, začala jsem vehementně nesouhlasně kroutit hlavou. 
Udělala jsem si rychlý úsudek bez znalosti věci a přesně tohle nesnáším.
Ne, nelhala jsem našim dětem a ani vnoučatům. 
Vždycky jsem se snažila říct vše podle pravdy úměrně jejich věku. Nikdy jsem netvrdila, že očkování vůbec nebolí, vždy jsem děti připravila na to, že to trochu bolet bude, ale dá se to vydržet.
Dosáhla jsem toho, že mi děti věřily. 
Když jsem řekla, že dnes to bolet nebude, tak to nebolelo. Vždycky věděly, zda je čeká něco nepříjemného či nikoliv.
I na jejich všetečné otázky jsem odpovídala po pravdě. Odpověď na otázku, jak se rodí děti, jsem  měla už v malíčku. Všechno jsem měla třikrát.
Vzpomínám si bohužel jen na jeden příklad, který se mi vryl do paměti a dodnes mě dokáže rozesmát.
Po revoluci začala reklama v televizi do té doby nevídaná. Neustále i před večerníčkem létaly po obrazovce vložky s křidýlky. Naší Tereze bylo pět-šest let a byla samozřejmě zvídavá. Když se ptala furt, na co to je, vysvětlila jsem jí podle pravdy, k čemu se vložky používají. 
Ale Lindě, které byly dva-tři roky, tohle ještě říkat nebudeme, jo?
Tereza to sice Lindě neřekla, ale hodinu chodila a naparovala se před ní, aniž já jsem tušila, že ona má s mámou tajemství, které Lindě nemůže říct.
Když po hodině za mnou přišla plačící Linda, že jsem Tereze něco řekla a ona to neví, co myslíte, že jsem udělala?
Linda byla na svůj věk velmi vnímavá a inteligentní, tak jsem jí ta křidýlka prostě vysvětlila taky a dušička byla spokojená.
Večer se obě spolu koupaly ve vaně a já jsem uklízela. Z pootevřené koupelny slyším, jak se holky hádají, která dřív a já potají poslouchám, v čem spolu soupeří.
Spor je velmi důležitý a týká se toho, která z nich bude mít dřív menstruaci. Žádné trauma po mojí přednášce, kde byla krev v hlavní roli, neměly a v budoucnu byly připravené.
Ne, dětem se lhát nemá.
Když jsem se nad tímhle tématem zamyslela po přečtení celého článku, uvědomila jsem si, že já vlastně dětem taky lhala a lžu i vnoučatům.
Upravuju někdy pohádky O červené Karkulce či O perníkové chaloupce do přijatelné podoby, aby nikdo ani vlk a ani ježibaba nepřišli k újmě, natož o život. Nad prvními výtvarnými dílky jsem se rozplývala, jak jsou nádherná a jak se mi to podobá, i když jsem jedno oko měla někde na noze. 
Lhala jsem a lžu o Ježíškovi, aby Vánoce neztratily svoje dětské kouzlo. Lhala jsem a lžu, že už došly bonbóny a to je jen malý zlomek milosrdných lží.
Takže ano, dětem lžu a lhala jsem :-)
A přiznávám se k tomu veřejně. A ten příběh, který mě inspiroval k dnešnímu psaní, si přečtěte.
Taky bych v tomhle případě lhala jako ten děda. 
Pro klid dětské duše.

pomíjivá krása okamžiku

To jsou bubliny. Se včerejší bublinovou show to bylo obráceně. 

Nejdříve jsme si ji s mužem vybrali osobně pro svoje potěšení, a pak teprve jsem se ptala v redakci, zda ji mám pojmout i pracovně, zda bude v novinách prostor, páč v plánu jsem to neměla.

Nebyla to ledajaká show, ale přímo představení mima a bublinkáře, který je považován za jednoho z nejlepších, ale to si přečtete v článku, který sem opět zkopíruju.

Něco málo osobního o akci ale dnes napíšu. 
Něco, co do novin nemůžu, i když bych hodně chtěla.

Mistrovo představení trvalo dvacet minut, a pak pro děti následoval workshop s bublinami a všichni na to byli upozorněni předem. 
Organizace se ale vymkla a rodiče svoje děti vůbec neřešili. 

Děti běhaly do prostoru, kde být neměly a ničily sotva začínající dílo a praskaly bubliny. 

Byli několikrát všichni upozorněni, tedy děti i rodiče, že děti tam nesmějí, že ničí umění. 

Ale pokud jim to neřeknou rodiče, je to k ničemu. 
Hrozně nás to rozčilovalo oba s mým mužem a jeden pán to nevydržel duševně a začal řvát na rodiče, ať si ty děti hlídají. 

Mně se chtělo řvát teda taky! 
Považovala jsem to za velkou neúctu k umělci, protože jeho představení bezesporu uměním je. 

Bylo mi mima líto, bylo vidět, jak ho to štve, ale byl to tak skromný a milý člověk a navíc vypadal jak z pohádky, takže žádnou autoritu u dětí neměl. 

Že byl milý a skromný vím, protože jsem s ním mluvila. 

Byl to první člověk, kterého vůbec nezajímalo, kde že článek vyjde a odpovídal mi s milým úsměvem.

Fotek jsem nafotila hodně moc, ale na blog jsem musela vybírat.

Jen ještě poznámka pod čarou. 
Našim čtyřem vnoučatům by stačilo říct pouze jednou, že za čáru se nesmí. 
Je to věc výchovy.

Bubliny jsou uměním a krásou okamžiku
Marta Dušková

Sady u Masarykova kulturního domu v Mělníku se v úterý zaplnily nejen desítkami návštěvníků, ale i krásnými bublinami. Velká unikátní show Václava Strassera byla k vidění v odpoledních hodinách a patřila do programu Mělnického kulturního léta.
Bublinový mág během svého unikátního vystoupení s názvem Duhové bubliny předvedl, co vše je možné s bublinami podniknout. Diváci mohli obdivovat křehký svět bublin ve všech možných barvách, v nejrůznějších velikostech, obměnách a tvarech. V parku létaly bubliny kouřové, obří, duhové a součástí bublinové show byl i workshop pro děti.
Václav Strasser je profesionální mim a bublinkář, autor několika celovečerních představení a filmových scénářů beze slov. Se svým krásným pomíjivým uměním sklízí úspěchy i v zahraničí. Po využití Duhových bublin v některých hrách začalo představení žít svým vlastním životem a hraje se stále ve všech státech Evropy. Bubliny byly využity mimo jiné i ve známém filmu z roku 2005 Příběhy obyčejného šílenství. Václav Strasser prezentoval Českou republiku na festivalech celé Evropy.
Na otázku, kdy se setkal poprvé profesionálně s bublinami, Václav Strasser odpovídá: „Téměř 42 let hraji pantomimu a po 10 letech jsem poprvé použil bubliny ve svém představení. Zjistil jsem, že je v tom velký potenciál, baví to děti i dospělé. Takže jsem vystupoval pět let v nočním klubu Alhambra každý den a měl jsem tam osmiminutový výstup s bublinami a postupně se mi to rozrostlo na celé divadelní představení“. Na bubliny si mim vyrábí svoje vlastní směsi, v úterý měl připraveny čtyři a jak sám říká, vaří si je sám.

jak lehké je být matkou ...

Po dlouhé době jsem četla článek, který mě vyprovokoval k reakci. 
S článkem Proč nikdy nebylo těžší být matkou, kde je popisován "nelehký" úděl dnešních matek, jen těžko vzhledem ke svým zkušenostem trojnásobné matky a vlastně i čtyřnásobné babičky mohu souhlasit.
Myslím, že už tenkrát jsem vychovávala děti celkem liberálně a cukr a bič nebyl druhem mé výchovy, i když plácnout děti občas jsem se teda nebála. Podobně vychovává dnes syn i dcera a nevidím velký rozdíl.
Výchova je vždy dílem odvahy, pokud jedete proti proudu okolí s jiným názorem, kde je bič a cukr na denním pořádku, a musíte poslouchat, jak špatně vychováváte děti do tehdejšího světa, jak je vlastně rozmazlujete, když se ptáte na jejich názor, a jak vlastně budou nesamostatné na základě vaší výchovy, kdy se snažíte je brát jako partnery. 
A teprve život ukáže, jak skvělé děti jste vychovala.
Bylo to tedy stejně těžké obstát a držet se svého, stejně jako mají pocit dnešní matky. 
Akorát si teda nepamatuju, že bychom si tehdy na svůj úděl, který jsme si vybraly, stěžovaly. 
Také jsem vozila děti na kroužky, na piáno, na kytaru, na kurzy malování a já nevím co ještě a měla jsem radost, že je mám vůbec kam vozit. Dnes je výběr zájmů pro děti nepopsatelně větší.
Možná se můj život lišil jen v tom, že jsem neměla v domácnosti tolik pomocníků, kteří by mi usnadňovali život, neexistoval ještě rozvoz pizzy, který by nahradil vaření večeře, když jsem nestíhala. Nebyly papírové pleny, které při cestě na plavání mého syna, vyhodíte cestou. Ne, naopak si táhnete posranou plenu své mrňavé dcery s sebou a najednou máte kolem sebe v nacpaném autobuse prostor i s kočárkem, na který se předtím tlačili lidé. A věřte, tohle bylo dost stresující. Od začátku cesty do konce myslet na to, jestli se vám dítě posere či nikoliv. A kdyby nikde jinde zákon schválnosti nefungoval, věřte, že tady fungoval na 70-80%.
Syna jsem vozila do Prahy na plavání půl roku z okraje Prahy, takže minimálně hodina a půl tam a hodina a půl zpátky. Jeden autobus a přestup do druhého. Nemohla jsem si tenkrát počkat na nízkopodlažní, protože zkrátka nebyly. A požádat o pomoc s velkým kočárem s miminem uvnitř byla vždy sázka do loterie a velký stres, jestli vám nakonec někdo pomůže nahoru anebo to po schodech budete vláčet zase sama. 
Mnohokrát jsem byla odmítnuta velmi důrazně: ne, já vám nepomůžu.
A to už nehovořím o likvidaci takového nadělení, které si vezete domů, páč látkové pleny se nevyhazují. Samozřejmě sem spadají i problémy s kojením a úplně stejné, jako jsou zmíněny v článku. Já fakt nevidím jediný rozdíl, v čem to mají dnešní matky těžší. 
Jen my jsme tenkrát neřešily, jak těžké to snad máme.
A sehnat v té době mrňavé obyčejné bavlněné tričko pro malé děti bylo taky skoro nemožné. To samozřejmě uvádím jen jako příklad, těch věcí, které nebyly na dosah jako dnes, bylo hodně.
Možná bych se mohla zdát v tomto případě neobjektivní, takže názor dcery, která je matkou dnešní doby: mami, já nechápu, na co si pořád dnešní matky stěžují. Podle mě máme snadnější život než vy kdysi. Je spoustu vymožeností, které tenkrát nebyly. A ty jsi na nás ještě stíhala šít po práci.
Tento názor nijak nesouvisí s článkem, protože dcera je za oceánem, takže o článku ani neví. Tento její výrok je asi rok starý z doby, kdy začala hodně profesionálně fotit, dělala kurzy a vše stíhala s přehledem a rozčilovalo ji neustálé stěžování dnešních matek. Občas si postěžuje na únavu, ale nikdy jsem ji neslyšela říct, jak těžké je to s dětmi, či jak těžké je být matkou.
Takže dnešní matky, volám, přestaňte fňukat. Poctivá a soustavná výchova dětí vždy byla velká práce a rozhodně to nemáte těžší než já v 80. letech. A babičky na hlídání v dosahu jsem taky neměla. Využívala jsem moji mámu, která jezdila z Moravy, jen v krizovkách, kdy už nebylo zbytí. 
A nikdy by mě nenapadlo ji zneužívat často, měla přece taky svůj život. Já to mám dnes stejně, taky se bere ohled na to, že žiju svým životem, i když hlídám moc ráda. 
Někde jsem četla názor psycholožky, když si jí mladá maminka stěžovala, že jí matka nechce hlídat. Odpověděla tak, jak vždy říkám já. Pro děti jsme se rozhodly přece samy, chceme je mít a vyžadovat pomoc a počítat s ní, či ji dokonce považovat za povinnost, je nehoráznost.
Tak dnes jsem po dlouhé době musela něco rozporovat. Vyjadřovat se k něčemu, co jsem sama nezažila a porovnávat doby, ve kterých jsem nebyla matkou, jako je to ve zmíněném článku, je myslím velmi diletantské. 
Pokud chcete vychovávat poctivě a přirozeně a neodkládáte děti k televizi či dnes k tabletu, což by samozřejmě bylo jednodušší, byla a je to vždy práce, kterou ale dobrá matka dělá s láskou, i když nepopírám, že byly okamžiky, kdy bych je nejraději všechny tři sprovodila ze světa😀😅😇.
Ale i přes tyhle chvíle jsem je milovala a miluju bez výhrad.
A dnes jsem si ráda na "těžký" úděl matky zavzpomínala a trochu se mi i zastesklo.

barvy léta

Zahrada tady už dlouho nebyla. Po ránu dělám tedy revizi a dokumentuju. 
Zahrada je teda dost zanedbaná. Jednak nebyl čas a druhak jsou velká vedra.

Hrušeň je obsypaná hruškami, ale začíná být napadená jako vloni. Jsem zvědavá, jestli něco dozraje.
Začíná mi kvést oleandr, vloni byl napadený mšicemi, takže nekvetl.

Kvete krásně fialově ibišek, který však není naše zásluha.
Koupili jsme jej s domem.
Dnes se nějak ochladilo. Nesvítí slunce. 
Poslední dny pomalu uklízíme dům po opravdu dlouhé době. Fakt to už potřeboval. Jde nám to pomalu, respektive jsme dost líní. Máme hotovo patro a včera mělo následovat přízemí. Můj muž ale stávkoval a já jsem podlehla. 
Místo úklidu jsem vzala po dvou měsících do ruky štětce a malovala. 
Úklid rozhodně počká.
Všechny fotky jsou z pátku, dnes je fakt hodně zataženo a není vše zalité sluncem.
Včera jsem začala připravovat výzvu, kterou jsem vám slíbila, tak snad ji zítra pustím.
Mějte pěknou neděli.

den druhý

aneb babičko, kdy už bude ráno?

Včerejší den byl celkem nabitý zážitky. Absolvovali jsme výstavu postaviček z Kinder vajíček. Bylo tam asi 2000 exponátů a nejstarší z roku 1989. Potom jsme přes náměstí šli k zámku do zámecké cukrárny a na krásné pískoviště na nádvoří zámku.

Prohlédli si z venku věž a chrám sv. Petra a Pavla. Tentokrát se tam nedalo ani nahlédnout jako minule, bylo zavřeno. Lola si to pamatovala z minula, jak to bylo krásné.

No a samozřejmě jsme nějaký čas strávili koukáním na Labe.

Kolem jedné jsme byli doma, oběd a hurá do bazénu. 
Děda koupil obrovský bublifuk, tak byla další zábava.

Večer byl krysí, neptejte se, já nevím proč, již je podruhé téma krysy, které určila Lola. 
Musela jsem vyprávět krysí pohádku, no už ji nikdy takto neodvyprávím, ale dala jsem tam trochu výchovné prvky, i když to není vůbec zapotřebí.

Ke střetům tady téměř nedochází, i když je to samozřejmě mezi sourozenci normální.

Babička ovšem zavedla pravidlo jednoho a ono to pomohlo a opravdu to děti dodržují.

Takže, když je hádka ve vodě o věc, kterou máme jen jednou, jen zavolám: 
jaké máme pravidlo?

Alánek hned volá: že se budeme "stčídat" (rozuměj střídat), Loli, na...

Večer jsme všichni unavení, děti usínají už kolem půl deváté, ale těsně před usnutím Alánek se zavřenýma očima šeptá:

Babi, kdy už bude ráno?