ježíši, nemáme doma ani noviny!!!

Nejspíš umřu na cizí paniku a hysterii, která je teď nesmyslně kolem mě.

Nechci teda vypadat, že zlehčuju těžké téma, ale přece jen...

Včera mi volá dcera, která se vrátila s rodinou z prázdnin. 

Mami, doma je to jak u snědeného krámu, tak chci udělat nákup na webu, kam běžně chodím. 

Ale ono nic není!!!

Vše vyprodané a nabízí se mi alternativy, které neznám a jsou děsně drahé! 

Nejsou těstoviny, není rejže a ani toaleťák. 

Tedy toaleťák je, ale drahý, páč je napuštěný bambuckým máslem...?

No, my teda doma nemáme jako alternativu ani noviny a pouze jeden toaleťák jako rezervu, teda ten větší. Snad nikoho neurazím, ale my jsme se této situaci včera dost nasmáli a pobavili.

Košík cz již omezil nákup potravin "pouze" na 50 kilo na nákup, páč nákupy čítající 600 kilo již byly neúnosné i pro dodavatele.

Ve čtvrtek můj muž šel naivně nakoupit jen běžné potraviny, které nám došly. 
A zrovna těstoviny.

Byly tam, prosím tě, poslední kolínka a špagety. 
Ani jsem raději nekoukala na značku.

Vy jste někde četli, že koronavirus způsobuje hlad?

Já teda ne.

A paniku vyvolávají hlavně média, aby zvýšila čtenost. A jsem ráda, že už za tohle začínají novináře napadat i novináři. 
Prý je šílená panika v Itálii, kde už několik případů onemocnění koronavirem je. 

Od očitých svědků vím, zrovna tam jsou, že se vůbec nic neděje. 

Vše je téměř v normálním životním módu.

Vzpomněla jsem si na podobný případ, když Katalánsko kvůli vyhlášení svojí svébytnosti mělo demonstrace a zrovna tam byla dcera s rodinou. 

Noviny psaly, jaký je tam masakr, ale dovolenkáři neviděli a nezažili vůbec nic. Vůbec nic se tam nedělo.

Včera mi říkala Bára, že stojí u pokladny v marketu a v ruce drží jen svoji svačinu. 

Otočí se na ni pán, který má v košíku nákup za 20 tisíc!!! a pronese, to máte jen tohle?! A nic.

Když se to stane nám, okamžitě takového člověka pouštím dopředu, i když máme nákup za necelé dva tisíce.

Tady se projeví sobeckost ve vší své malosti.

Panebože, já nechci umřít hladem, ale možná k tomu za chvíli dojde!!!😂

Ale když onemocním a půjdu do karantény, nikdo mě přece hlady umřít nenechá.

V naší zemi teď umírá daleko víc lidí na "obyčejnou" chřipku.

Pravděpodobnost, že umřu na koronavirus je asi tak velká, že mě třeba srazí auto.

Ježíš, mě už vlastně srazilo před třemi lety na chodníku a zázrakem jsem přežila.

Dobře, to nebyl dobrý příklad. Tohle se stane jednou za život.

Panika je nejhorší možnost, jak se v takové situaci chovat.

A ještě zhoršíme život ostatním, kteří nepanikaří, páč si nemůžou ani pořádně nakoupit.

Na druhou stranu jsou mezi námi lidé, kteří skoupili respirátory a roušky a teď je nabízejí za dva tisíce na aukru. Využívají strachu ke svému obohacení. 
A roušky jsou stejně na nic, před virem neochrání.

No zrovna na blogu mám kolem sebe samé normální lidi, takže se zdá tenhle můj příspěvek možná nepatřičný na tomto fóru, ale já blog beru jako deník a nezvyklé situace zde zachytávám vždy. 

Jo na té úvodní fotce je kytka ze včera, kterou přivezl můj muž s nákupem šlehačky se slovy: koupil jsem ti trochu divočinu, ale byla ve slevě a když jedeme příští týden na Moravu...

Na závěr dávám tabulku a komentář lékaře. 
A ještě přidávám něco pro zasmání.

MUDr. Jan Vojáček, CFMP· 

Prosím každý si rozhodněte míru paniky a strachu dle tabulky úmrtnosti na Koronavirus dle věku.

A to ještě není zohledněna míra rizika, že onemocníte.

Proč nemám strach? Riziko, že ve svých 38 letech umřu na Koronavirus je prakticky nulová.

Riziko pro moji dceru, ženu, rodiče, sestru, její děti prakticky nulová.

Z mé rodiny jsou v nějakém riziku děda a babička - 87 let. Nicméně ti jsou rádi za každý nový den a myslím, že jim Koronavirus úplně starosti nedělá.

Rozhodnutí zda žít se strachem je na vás.

Tenhle příspěvek nemá znevažovat opatření, má mnohé z vás uklidnit. Smrt patří k životu a život se strachem za moc nestojí.

S láskou a soucitem ke všem pozůstalým a zemřelým nejen na Koronavirus Honza.

A tohle jsem si vzala za své, i když já tak krásně načechraná nejsem.
Mějte pěkný víkend.

mimochodem aneb když stávkuje technika

Ve vstupních prostorách muzea jsou neustále výstavy, ale většinou proletím kolem jen tak mimochodem, když tam dělám něco jiného a chvíli mi trvá, než se u té výstavy zastavím. 

Včera po reportáži jsem to konečně stihla a jak jsem zjistila vlastně na poslední chvíli. 

Sice jsem obrázky zahlédla jedním okem už několikrát, ale včera teprve pořádně.

 Dnes tam bude instalováno něco jiného.

Opět jsou to obrázky či obrazy malované dětmi a ty mám ráda, jsou krásné. 

Výstava se jmenovala příznačně Mistrova paleta, a že jsou to parafráze děl slavných malířů, vás napadne hned na začátku.

Už jsem několikrát psala, že ve vstupních prostorách se špatně fotí, je tam málo prostoru, ale i tak snad vám tato procházka něco dá. 
Tak pojďme na výstavu.

Někdy skutečně platí všechno zlé pro něco dobré. 

Včera jsem ještě stihla v muzejní kavárně při kávě a větrníku, kdy jsem čekala na odvoz, krátké setkání s Bárou a malou prodejní výstavu malířky a výtvarnice Karly Kůlové V zajetí barev. 

Obrazů tam bylo ale málo, čekala jsem víc.

Ve středu se mému muži z ničeho nic rozbil telefon. Nebyl by to až takový problém nebýt toho, že tam měl 3 erecepty, které mu poslala naše lékařka ráno. 
Sms se ukládají do telefonu nikoliv na simku, což byla pro mě novinka. 

Dopoledne jsme vyjížděli do Mělníka a v autě jsme zjistili, že nefunguje ani starý telefon, do kterého si simku uložil. 

Takže nebylo možné zavolat, až skončím s reportáží v muzeu s projektem pro školy a dohodli jsme se, že případně počkám v kavárně. 

Takže díky nefunkční technice jsem měla čas na kavárnu. Kdybych mu totiž mohla zavolat, řekl by mi, že už jede, ať počkám před muzeem a já bych ho nechtěla jako řidiče a nákupčího zdržovat.

Takhle musel dorazit za mnou a za Bárou do kavárny, když mu holky v muzeu řekly, že už tam nejsem.

Ty erecepty mám už ve svém telefonu. 

Někdy není špatné, když stávkuje technika.

No teda jak kdy. Včera byl tedy z tohohle hlediska divnej den. 

Internet mi fungoval ráno asi jen pět minut a já se chtěla připravit na tu reportáž. 

Psala jsem tedy sos na všechny strany, páč zákaznická linka ještě nefungovala. 

Nešlo to asi dvě hodiny, což mě dost omezovalo v práci.

Tak ať vám dnes vše funguje a nenechá vás technika ve štychu.

jsem kočka kočka

Ahoj všichni, konečně mi taky dala jednou nějaký prostor. 

To jsou tady furt obrazy, divadlo, sněženky či ptáci, ale já nikde. 

Na její obranu musím říct, že na facebook mě dává celkem často a já mám radost, jak mě tam všichni chválí, jak jsem krásná a úžasná modelka. 
Zkrátka jsem kočka.

Jako tento týden a dokonce jsem se mohla i vyjádřit u mé koláže. 
Když šla panička v pondělí z venku, tak jsem na sebe upozorňovala celkem hlasitě, aby viděla, kde jsem, ale furt se točila dokola a neviděla mě. 
Byla zmatená, odkud na ni furt volám.

Nečekala mě tam. Už byla skoro v obýváku a všimla si, kde si začínám ustýlat.

Ježíši, a zas měla tu svoji blbou poznámku o tom, že přetékám...

Jakoby nestačilo, že, když o mně mluví, říká jezevec. 
No ještě, že mě oslovuje Justýnko. 
No jo, tady jsem ještě nespala, já vím, že je to v předsíni na tvoje kabelky, ale chtěla jsem si to vyzkoušet. 
A to je furt něco, jsem prý tlustá, ale taková jsem odjakživa, už od kotěte. 
A když někdo před pár dny řekl, že jsem zhubla, hned mi sahala na čelo a čumáček, jestli nejsem nemocná!

Tak já jako nevím, co vlastně teda chce. 

No, ale měla s tím místem na spaní pravdu. Přetékala jsem a bylo to nepohodlné. Asi tam už nepůjdu, i když se tam pěkně dívalo z okna a nemusela jsem vyskakovat bůhví kam.

Teď hodně často spávám na proutěném křesle v tělocvičně. To křeslo je tam teda pořád, ale spávat jsem na něm začala, až tam páníček odložil čerstvě povlečené polštářky, protože nevěděl, kam patří. Panička má smůlu, měla je hned dát na značku. Teď už jsou druhý týden moje a panička mi je nebere.

No oni taky už moc čerstvě teda nevypadají.

Zdraví Vaše Justýnka a snad zas někdy přijdu.

zápisníků není nikdy dost

Dnes trochu odlehčené téma, možná pro někoho tip na dárek. 

Dávám sem nákup hned, dokud je ještě akce. 

Kdybych nekupovala čtyřikrát, byla by mi možná sleva jedno. 

Nehledala jsem, protože na dárky třeba k velikonocům je ještě čas a k narozeninám už nakupuju. 

Ale zápisníky ve slevě na mě jukly náhodou a já se podívala. 
Dávám je vnoučatům často. 

Je to takové rychlé spotřební zboží, o kterém se nemusím radit s rodiči, zda už mají či nikoliv, které vždy udělá velkou radost. Už jsem se naučila dávat k nim i něco na psaní, abych nemusela poslouchat: babi, máš něco, co píše?, páč vyzkoušet sešit se musí okamžitě.

Tohle jsou prý zápisníky pro dospělé. 
Mě zaujaly kvůli samolepkám, které obsahují. Děti samolepky milují. 

A upřimně pro dospělé? Už se teda vidím, jak si někam lepím srdíčka či skleničky. 

To bych teda osobně považovala za ztrátu času. Přála bych vám vidět můj diář! 

Já ho tedy jako diář nepoužívám, protože ten mám v počítači i s připomínkami, ale zapisuju si tam třeba otázky, které chci položit při nějaké reportáži. 

Když si zapíšu, co mě zajímá, už si to pamatuju, či jej používám na zaznamenání výkazu práce apod.

Už jsem tady psala, jak máme u nás doma nákupy rozdělené. 
Když jsme s mužem spoustu let pracovali v Praze, moje práce byla časově náročnější, můj muž si krátil chvíli čekáním na mě nakupováním zásob do lednice a spíže. 
Dopadlo to tak, že dnes mě na nákupy nechce brát a všem známým vypráví, že kdyby byly v marketech vchody a východy vedle sebe, jsem s nákupem raz dva hotová a nemám ani chleba. Ostatně já nákupy v kamenných obchodech nesnáším a málokdy tam zabrousím, i když to není potravina. 
Jak víte, hadry i boty nakupuju přes net pro nás oba.
Moje doména už snad 15 let je net, kde obstarávám vše kromě jídla a štve mě, že k nám s jídlem nikdo zatím nejezdí. 
Už jsem přihlášená u všech dopravců na trhu.

Někdy mě můj muž na nákup s sebou vezme. 
Ovšem neustále na mě huláká přes několik regálů: to nekupuj, to je drahé 😂

Zná samozřejmě za ta léta ceny líp než já, já už se moc neorientuju, tak se řídím jeho radami a sama se ptám, zda to mohu koupit či nikoliv. 

Na druhou stranu někdy můj muž nakoupí ve slevě víc věcí, než potřebujeme...

Minulý týden jsem šla po dlouhé době po výstavě na nákup také. Základ nakupoval můj muž a já jen tak občas dala něco do košíku. 
Jako například košík kiwi a ještě cosi, už nevím, co to bylo. 

Doma při vyndávání nákupu můj muž najednou říká věrný svojí roli: 

ty ses se mnou dnes vůbec neradila!

O čem? No nakoupila jsi, aniž ses zeptala, zda je cena ok. 

A je? Takže asi tak.

Takže zpět k internetu, tam nakupování miluju.

Ježíši, já jsem se nějak rozepsala. 

Mělo to být jen o těch zápisnících, které dětem přihodím do tašky k Velikonocům. 

Anebo jim to dám jen tak.

Nechtěla jsem rozdělávat krásně zabalené zápisníčky, tak samolepky, které jsou hlavním důvodem k nákupu, jsem stáhla z webu. 
Fotky jsou tedy hodně rozmazané, ale berte to jen pro ilustraci.

Mějte pěkný den.

vlastní řád světa

Na Nové scéně Národního divadla, pokud si dobře vzpomínám, jsem byla včera po třetí. 

S dětmi jsem tam shlédla balet Mauglí kdysi dávno a pak nějaký balet, ale už si nevzpomínám, co to bylo a ani s kým jsem tam byla. 

Labutí jezero bych si pamatovala a mého muže na balet nikdy v životě nedostanu. Opera je strop.

Napsat trochu srozumitelně něco o včerejším představení Kosmos se mi asi jen tak nepodaří. 

Mně se představení líbilo, mému muži o něco méně, a když jsme odcházeli z hlediště, vyslechla jsem nechtěně jeden dialog mladých lidí. 
Ona: jak se ti to líbilo, on téměř plačtivě: já vůbec nevím, o čem to bylo, nerozuměl jsem ničemu.
Další monolog jsem vyslechla u toalet a bylo to něco o drogách a šílenství a já měla pocit, že ten kluk byl na jiném představení než já. Takže asi tak. 

Na některá představení, a taková já mám právě ráda, se musíte trochu připravit, něco málo si přečíst, skoro jako před operou anebo baletem.

Kosmos není vlastně příběhem, ale ukázkou nitra hlavního hrdiny a tento cílený chaos na jevišti mi připomněl, že přesně takhle jsem se sama od nehody několikrát cítila. 

Někdo někde napsal a já to tady použiju, že se jedná o filosofický thriller o výpravě na temnou stranu naší mysli a toto to přesně vystihuje.

Při inscenaci je využito žánru live cinema, takže buď můžete sledovat děj na jevišti, kde je rozsvícený dům a v něm se odehrává část děje, anebo můžete sledovat velké plátno a děj vidíte z jiných úhlů z kamer. V každém případě originální představení, o kterém budu přemýšlet ještě dlouho. 

Víc než dvě hodiny mi vymazalo všechno ostatní z hlavy, něco jako restart.

Jak jsem se dozvěděla od naší Lindy, tak představení bez přestávek není novinka a je to vždy věc režiséra. 
Některá představení by přestávka narušila a toto bylo jedno z nich.

Od ledna jedeme díky dárkům k vánocům na divadelním módu jako dříve v našem životě. 

V březnu má premiéru Linda, už jsem se tady o inscenaci zmínila a v dubnu nás čeká Král Oidipus v Národním divadle v hlavní roli Pavel Batěk, se kterým jsem vloni dělala krátký rozhovor do článku.

Včera v noci po představení jsem si říkala, že nevím, jestli budu schopná napsat pár informací na blog. Možná to odložím. 

Ale byla to výzva a i já jsem si srovnala v hlavě, co mi včerejší divadlo dalo.

Fotky jsou pouze z programu, aby byly aspoň trochu moje.

Níže přidávám ještě něco o inscenaci. Ukradla jsem tady.
A přiznávám, že jsem docela ráda, že vlastní reportáž do novin dělám až ve čtvrtek, poslední v tomto měsíci.
Dnes budu vstřebávat včerejší divadlo a možná se podíváme na nějaký film.

Witold, mladý hrdina románu a autorův jmenovec, prchá z dusné rodinné atmosféry ve Varšavě do podtatranského městečka Zakopané a společně s přítelem Fuksem si najmou pokoj v malém rodinném penzionu. Vedro, nuda, erotické snění o dceři domácích a hlavně nález oběšeného vrabce odstartují ve Witoldovi bouři myšlenek, která ho dovede ke snaze vybudovat si vlastní systém, pokusit se najít řád v chaosu skutečnosti, vytvořit si svůj jedinečný kosmos ve světě, ve kterém staré už neplatí a nové ještě nenastalo. Dobrodružná výprava na temnou stranu vlastní mysli vede Witolda ke stále marnějším pokusům vnutit Vnějšku svou vůli. A šílenství číhá za nejbližším stromem… nežije v nás cosi cizího?

Na jevišti Nové scény tímto debutoval současný umělecký šéf brněnského HaDivadla Ivan Buraj, autor řady inscenací, ve kterých se snaží reflektovat proměny současného světa a společnosti. O své inscenaci říká:

Kosmos je pro mě příběh o vztahu mezi vnitřkem a vnějškem. Gombrowicz v něm zachytil klaustrofobii subjektivismu – závrať člověka, který se ve své posedlosti sebou učinil tvůrcem veškerého smyslu a zcela vytěsnil vnější svět. Je to román, který se odehrává na pomyslném konci dějin v apokalyptickém podnebí permanentního vedra. Vítejme v dnešku!

Poslední román jednoho z nejvýznamnějších polských spisovatelů 20. století vyšel poprvé v roce 1965 a je považován za nejkomplexnější autorovo dílo. Není patrně náhodou, že v letech po jeho vydání byl Gombrowicz opakovaně nominován na Nobelovu cenu za literaturu, i když ji nakonec nikdy nedostal. V roce 1968 mu podle legendy unikla o jediný hlas...

nedělní lov

Dnes dávám prostor fotkách mého muže. 

Včera se naštvaně v kuchyni ke mně otočí a říká: podívej se ven.

Já nemusím, já to znám a nasírá mě to zdravě denně. 

Sotva odejdu ze zahrady, kde jsem marně číhala s foťákem, objeví se na všem krmítkách hejna, po zemi sbírají semínka, která vypadala, kosové, hrdličky či holuby. 

Prostě stačí zavřít dveře a u nás na zahradě je narváno.

Ale jen vylezu, všichni se schovají. Ještě jsem vypozorovala, že pokud přijdu bez foťáku, tak se klidně promenádují, ale jakmile ho držím v ruce, všichni se stanou neviditelní a já slyším jen štěbetání.

To se jako nechtějí fotit, nebo co?!

No můj muž to včera nevzdal a lovil docela dlouho. Na ta dvě krmítka, která máme blíž, samozřejmě nikdo nepřiletěl. Na to vzdálenější, která jsem vytvořila ze zbytku venkovního grilu, když jsme jej měnili, létají nejvíc a samozřejmě se nejhůř fotí.

Sotva vlezete do domu, malá krmítka jsou obsazená okamžitě a nejvíc to nejmenší, které je zapíchnuté v zemi. 

Na to lítají velcí holubi a hrdličky a vůbec jim nevadí, že se krmítko pod jejich tíhou kymácí sem tam.

Mému muži se povedlo nafotit fotek hodně, tak některé na blog vybírám.

Některé se povedly líp, některé hůř, ale bereme to jako dokument obsazenosti naší zahrady.

Mějte pěkný nový týden. Nás dnes čeká divadlo v Praze. 

Po měsíci něco, kde nemusím fotit a ani pracovat. Můžu si to jen užít.