cestou necestou...

Před časem jsem na blog dávala reportáž o kvelbu na Kokořínsku a tohle jsem fotila cestou, takže jen tak posbírané cestou necestou. Fotky se mi nahrály nějak rozházené, ale už se mi to nechce uspořádat, nakonec o to nejde. Tohle focení jen tak mě baví, ale to už jsem psala. 

Mějte hezký den.

za vůní minulosti

Ve čtvrtek jsme navštívili muzeum Staré krásnosti a musím říct, že to bylo opravdu krásné. Nebudu zabíhat do podrobností, vše najdete v rozhovoru, který včera vyšel. Jen na majitelku muzea a další fotografie, je jich hodně a blog bych zahltila, se můžete podívat u článku tady . Třeba to bude pro vás příjemné nedělní čtení a koukání. 

Tam, kde voní minulost… Vstupte!

Marta Dušková

Muzeum Staré krásnosti ve Velkém Újezdě se otevře před letní sezónou v sobotu 20. dubna od 10.00 do 16.00 hodin. Ve sbírkách je možné nahlédnout do krásné minulosti předků prostřednictvím hraček, panenek, kočárků, školních potřeb, kde kromě aktovky, penálů jsou prezentovány i sešity s krasopisným písmem. Muzeum je soukromé a založili jej manželé Hrdličkovi.

Muzeem provází majitelka Jitka Hrdličková, se kterou jsem si povídala o muzeu, vzniku sbírek, krásných loutkách a o životě.

Paní Hrdličková, muzeum otvíráte příští sobotu.

Ano otvíráme v sobotu 20. dubna, máme takové jarní otevření muzea. Všechno zotvíráme, lidé se budou moct podívat na výstavu loutek a nahoře v muzeu máme také loutkovou sekci, expozici kočárků, mohou nahlédnout i dvou našich stodol. V jedné je pódium, kde se mohou odehrávat loutková představení a v druhé části stodoly jsou poschovávané pohádky s názvem Krásné pohádkovosti. Děti si tady mohou najít nějakou pohádku jako třeba Červenou Karkulku nebo tam lítá drak nad vesnicí, máme také strašidelný sklep a kdo se nebojí, může tam nahlédnout. A i když jsme muzeum, u nás je možné vidět i zvířátka. Z terasy je vidět na zahradu, kde máme mini koně, kozu a kamerunské ovce a zastavují se tam obzvlášť školky a já jim o zvířatech vyprávím. 

Ta sobota je zahájení sezóny nebo je to jenom výjimečně před hlavní sezónou?

Je to výjimečně, sezónu začínáme až v létě. Ještě se chystám v květnu na takovou kočárkovou akci, kterou jsme už měli minulý rok a mělo to takový pracovní název Ať se práší za kočárem a bylo to setkání milovníků kočárků. Mezi ně nepatří jen ženy, ale i muži, protože se jim líbí staré stroje. Nemám ještě přesné datum, někdy koncem května. V červnu bude otevřeno 8.6. a potom už červenec a srpen bude otevřeno každou sobotu od 10.00 do 16.00 hodin. Jde se dohodnout i mimo termíny po telefonu, a pokud budu někde poblíž, mohu muzeum otevřít. Školy a školky se hlásí individuálně a ty chodí samozřejmě ve všední den.

Vaše muzeum je soukromé. Já se zeptám, kdy vzniklo a předpokládám, že je to vaše práce s manželem.

Ano, bez manžela by to nevzniklo a založili jsme muzeum asi v roce 2017. Z počátku jsme ty sbírky měli různě na půdě a podobně, a pak jsem si říkali, že bychom je mohli ukázat veřejnosti, tak jsme tady zrekonstruovali prostory. Byla tady původně garáž a stáje.

Takže ty sbírky, co tady jsou, jsou vaše?

Ano, jsou naše. A postupem doby ještě pořád něco přidáváme. Já se to ale snažím omezovat. Lidé se mě třeba ptají, jestli bych chtěla starou žehličku apod., ale to odmítám, člověk se nemůže zahltit. Dáváme tedy pozor, co od lidí přijímáme a je to ve velmi malém množství. Musím říct, že jsme ryze soukromé muzeum, to znamená, že jsme bez jakýchkoliv dotací a jsem na to také hrdá. Ale ta hrdost samozřejmě něco stojí.

To jsem se chtěla zeptat, jak se dá zvládnout provoz muzea. Tohle určitě člověk nedělá pro výdělek.

No to určitě ne. Když si vezmete, jak jsou na tom státní muzea, jsou dotovaný státem, jinak by nemohly fungovat, tak to samé je u nás. Jen si to dotujeme sami. Je to srdeční záležitost, a kdybychom k tomu takhle nepřistupovali, tak by muzeum nemohlo být. Ale máme z toho dobrý pocit, když se to tady lidem líbí a když si tady někdy i zavzpomínají: jo, tenhle kočárek jsme měli, škoda, že jsme ho nezachránili. Ale já ho můžu ukázat svým vnoučatům tady v muzeu. To jsou takové hezké momenty.

Předpokládám, že se tady platí vstupné.

Ano, vloni to bylo 100 Kč, letos jsme vstupné zvedli na 150. Možná se to bude zdát někomu drahé, ale ten provoz něco stojí, elektřina a pohonné hmoty, protože sem musíme dojet, udržovat to tady apod. Prostě, jak jsem říkala, dotujeme to tady.

A vy tady přímo nebydlíte?

Nebydlíme, my bydlíme ve Mšeně.

Teď se zeptám přímo na Vás. Už jsme se právě jednou ve Mšeně setkali a hrála jste loutkové divadlo. Věnujete se mu stále?

Jo tenkrát to byly prvopočátky. Ten náš loutkový soubor se jmenuje Loutky starý Kotoučový a narazit na někoho, kdo vám vyrobí kvalitní loutku, která je vyloženě profesionální a může hrát, je hrozně těžké. Já jsem to zkoušela několikrát a nedopadlo to moc dobře. Loutky byly takové těžkopádné. Pak jsem narazila na manžele Krčálovi, pán loutky vyřezává a paní Krčálová je obléká. Jsou to celodřevěné loutky, 45 centimetrů vysoké, jsou vedeny na drátě, protože já je vedu sama. 

Já bych řekla, že už to není řemeslo, ale umění.

Ano, to je pravda. A s těmihle loutkami, když mě někdo někam pozve, tak s nimi hraju divadlo třeba ve školkách. Teď jsem hrála v Želízech.

To máte jako novinku, ne?

Ani ne, ale o tom se moc neví, ono je těžké ty školky oslovit a někdy reagují až za dlouhou dobu. A mám co nabídnout. V repertoáru je pohádka O pejskovi a kočičce, Dlouhý, široký a bystrozraký nebo Werichovo Až opadá listí z dubu, Doktorská pohádku od Karla Čapka a největší novinka Jak princezna zachránila draka. Připravuju Staré pověsti české, ale to musím ještě počkat, některé loutky jako třeba Golem jsou ještě ve výrobě.

Já vím, že pohádky i píšete. Letos Vám vyšla kniha pohádek. Je to první kniha nebo jste jich napsala víc?

Napsala jsem jich víc a vždycky si to vydáváme samo nákladem. Ta poslední se jmenuje Voda plyne a pohádky se vypravují. Jsou to takové muzejní pohádky a vždycky tam vystupuje nějaký exponát z našeho muzea. Mám ráda, když si lidé mohou i něco přečíst o našich exponátech. Takže tady u těch pohádek je vzadu seznam exponátů, které jsou v knize. Je to taková mini encyklopedie. Tak to jsou pohádky. A pak, pro mě trochu nepochopitelně, protože já jsem nebyla nikdy na básničky, jsem napsala dvě knihy básniček nebo spíš básnických příběhů. První kniha byla Lidství a druhá Člověčina. Jsou u toho fotky, které souvisí s tou básní a pod těmi fotkami je zase popisek exponátu. Ještě mám v plánu katalog našeho muzea a pak knihu s názvem Okamžik, kde budou opět fotky exponátů, ale už u toho nebude dlouhý popisek, ale bude tam jen krátký trochu jako „výkřik“.

A knihy se dají koupit tady muzeu?

Ano, tady u nás v muzeu nebo na facebooku muzea, kde je možné si o knihu napsat. Básničky stojí 350 Kč a pohádky 390 Kč. 

Na závěr ještě jedna zajímavost. V muzeu jsme vymysleli soutěž pro děti. Na začátku dostanou tužku a kartičku a jdou po muzeu a v těch jednotlivých vitrínách jsou otázky k danému exponátu, aby si ho pořádně prohlédly. Odpovědi jsou číslované, a když vyberou správnou odpověď, zapíší do kartičky, tak na konci mají číselný kód a přes ten se mohou dostat k muzejnímu pokladu, který je ve velké truhle, kterou otevřou a mohou si tam něco vybrat.

Mně nezbývá než poděkovat za zajímavé povídání a nahlédnutí do muzea, které je plné originálních exponátů, které nejsou běžně k vidění. Muzeum určitě za návštěvu stojí.

Staré krásnosti (starekrasnosti.cz)

tak ještě naposledy

Tohle jsem fotila před týdnem, asi letos naposledy kvetoucí třešeň a hrušeň. Dnes už vypadají jinak, převládá zelená. Dnes jen tyhle dvě naše bílé krásky. Mějte pohodovou sobotu.

svoboda na konci vodítka

Před týdnem jsem dělala reportáž o králičím hopu a bylo to pro mě dost zajímavé, tak třeba bude i pro vás. Na fotky se můžete podívat tady u článku. Dnes mě čeká další reportáž tentokrát z muzea, kde jsem ještě nikdy nebyla, tak to bude určitě také zajímavé, nakonec proto jsem si tenhle rozhovor sama vybrala. Mějte pohodový den.

Králičí hop aneb svoboda na konci vodítka

Marta Dušková
Králičí hop je poměrně mladá sportovní disciplína, ve které závodí člověk se svým králíkem. Vznikla v 70. letech 20. století ve Švédsku po vzoru koňských parkurů a postupně se rozšířila i do České republiky.

Cítovský kroužek králičího hopu patří pod ZO ČSCH Cítov a od jiných kroužků se liší především svobodou jak dětí, tak králíčků. Kroužek vede v Cítově trenérka Lenka Poláková Kadeřábková, se kterou jsem si o králičím hopu povídala.

Každý pátek je tady klub králičího hopu nebo jak to nazvat?

Ne, my nejsme pod klubem, my jsme pod naší základní organizací s tím, že holky nejsou registrované, dokud nechtějí. Registrované mohou být až v okamžiku, kdy se dostanou do střední třídy, a to není úplně jednoduché. Ta se prostě musí vyzávodit. Teprve potom zařizujeme členství v Klubu králičího hopu. U těch dětí je to tak, že někdy přijdou, někdy ne. Je to v podstatě nezávazný kroužek a je na těch dětech, zda a jak moc chtějí závodit. Je to hlavně o pohybu na čerstvém vzduchu. Je to svobodnější, a pokud nechtějí závodit, tak samozřejmě nemusí. A taky ne každý králík bude dosahovat dobrých výsledků. Některým zvířatům se nechce, a pak s tím nic moc neuděláte.

Ano, na to jsem se chtěla zeptat. Měla jsem pocit, že to králíčky baví. Skáčou sami od sebe a mají z toho radost.

U králíků je to jiné než u psů. Najít motivaci pro králíka, aby skákal, je o dost těžší než u psa. Psa utáhnete na balónek, na odměnu, toho králíka musíte přesvědčit o tom, že ho to baví. Proto třeba já chválím i za to, když překážku shodí, za jakoukoliv snahu chválím kohokoliv.

 

A ti králíci tomu rozumějí?

Určitě rozumějí tomu tónu, králík je velice chytrý. Ono se to nezdá, ale i té pochvale rozumí. Určitě ví, že vy z toho máte radost, když jásáte, zvíře to potěší. Nakonec to potěší každého.

 

Může úplně každý druh králíka provádět hop?

No úplně velcí králíci občas mají problém se zády. Například belgičtí obři mívají ve starším věku problém se zády. Většinou je to ale přímo o daném zvířeti.

 

Jak dlouho funguje váš spolek?

Začínali jsme na přelomu covidu, takže myslím, že letos je to třetí rok. Dlouho jsme skákali v zimě venku a dovnitř jsme vůbec nešli. A nejdřív jsme se to hlavně museli všichni naučit. Začínali jsme s hodně dětmi, teď jich je většinou 6-8, což je úplně ideální tak, aby to bylo odpočinková aktivita, a i pro mě. A i ti naši králíci skáčou rádi.

 

Trénujete vždy jen venku nebo i vevnitř?

Když je ošklivě, tak jsme vevnitř a vzhledem k letošnímu počasí budeme pravděpodobně vevnitř i kvůli vedru.

 

Takže je to vlastně i Váš koníček. Předpokládám, že to asi děláte zadarmo.

Ano, je to koníček. Pro mě je to svobodnější, nemusím řešit žádné peníze, nemusím řešit náhrady kroužku, když to někdy nejde. Nemusím si vést žádnou evidenci apod. A je to teď velký koníček. Nenapadlo mě, že to bude tak příjemné a taková zábava. Ono je to stejné ve všem. Když to neděláte opravdově, celým srdcem, tak to prostě nepůjde ani trochu ani v dalších jiných činnostech.

 

Kdyby se k vám chtěl někdo přihlásit, tak se scházíte každý pátek od 15.00 do 17.30 hodin v areálu ZO ČSCH Cítov.

Ano, a stačí přijít sem do areálu, je to v podstatě nejjednodušší cesta a zkusit si to buď s vlastním králíčkem, ale jsme schopni i králíka půjčit. To ale musím vědět dopředu, protože ne vždy s sebou mám dost králíků. Jak vidíte tady, králíčci se občas schovají a je to pro ně odměna. Někdy je samozřejmě musíme trochu nahánět, když jsou chvíli bez vodítka. Ono záleží i na tom, jestli je to úplně domácí mazlíček, ten se víc drží svého páníčka, nebo žije v králíkárně, ale i s králíky z králíkárny jde bez problémů skákat.

Ještě se zeptám na závody, které jsme zmínili jen okrajově. Musí tedy být registrace v klubu, aby bylo možné se závodů zúčastnit?

Abyste závodila, tak ze začátku nemusíte vůbec nic. Prostě se přihlásíte s králíčkem a králíčkovi necháte vystavit závodní průkaz. To je vlastně jediná věc, kterou potřebujete, pak už se jenom vždycky přihlásíte, zaplatíte startovné a můžete závodit. Potom, když je králíček úspěšnější a dostane se do střední třídy, tak pak je požadavek, aby závodník byl členem Klubu králičího hopu a k tomu ale musíte být i členem svazu chovatelů. A až v tuhle chvíli my třeba nabízíme členství, ale kdybych chtěla pořádat závody, což už jsme pořádali a budeme i letos pořádat, tak k tomu musí být člověk členem Klubu králičího hopu.

 

A kde jste závody pořádali?

V Hostivaři, protože já mám ještě přidružené členství v Hostivaři, bydlela jsem dlouho u Prahy a ten první ročník závodů se nám povedl. Letos chceme zkusit závody i tady v Cítově pravděpodobně na hřišti, teď jen čekáme na vhodný termín. Klade se velký důraz na bezpečí králíka, nesmí skákat na betonu a střídání povrchů, jako máme tady, také není vhodné, takže v hledání prostoru na závody jsme omezeni.

 

Zeptám se na disciplíny králičího hopu. Vím, že je jich víc.

Základní disciplína je rovinka a tam je vlastně 10 překážek plus dvě cíl a start, musí být dodržena vzdálenost mezi překážkami, aby měl králík dost času na odraz, další disciplína je parkur, to je klikatá trasa, pak je výška a dálka. Pak používáme další překážky, aby se králíček naučil skákat, protože má tendenci ty překážky shazovat. V těchto kategoriích mohou závodit buď v lehčí třídě, za každé dva bezchybné běhy mají jeden bod do závodního průkazu, a když mají tři body, mohou přejít do dalšího stupně obtížnosti.

 

Jak dlouho trvá výcvik králíčka, než dosáhne určité úrovně dovednosti?

Já bych řekla, že pro králíky je to zábava na celý život. Jinak to trvá tak půl roku. Za toho půl roku si myslím, když to toho králíka baví a má k tomu trochu vlohy, tak se může připravit na závody.

 

Moc děkuji za zajímavé povídání a pohodový čas, který jsem s vámi i s králíčky strávila. Těším se na případné další setkání.