filmové okénko...

O seriálu Pustina jsem slyšela samá pozitiva už před lety, ale nemáme HBO. V současné době jsem si všimla, že jej začíná dávat ČT 1, bohužel tam bylo napsáno, když jsem se chtěla druhý den kouknout, že se to nesmí přehrávat?! Ale prý si to můžu nahrát. Ovšem to byl taky výsměch veřejnoprávní televize, protože nahrálo se, ale zase to nešlo přehrát, byl tam zákaz... Trochu jako kocourkov. Nicméně to nás rozhoupalo, tedy mého muže. Našel celý seriál a stáhl. 

A minulý týden už jsme se od něj neodtrhli, pršelo, bylo zima, sledovali jsme pořád povodně, a tak jsme koukali čtyři dny na všech osm dílů. Dokonce i filmoví kritici o seriálu hovoří jako o nejlepším všech dob a mluví o něm jako o televizní události roku 2016. Mysteriózní drama vůbec nepůsobí optimisticky, i záběry fiktivní vesnice Pustina působí ponuře, o to víc vám příběh připadá naprosto skutečný, autentický a ne vymyšlený. Uvidíte opravdu, jak těžce se někde žije. A rozhodně vás to vtáhne. O režii se podělili režisér Ivan Zachariáš a po té pár dílů Alice Nellis, ale rozdíl nepoznáte. Nellis se přizpůsobila typu režie. 

Film respektive seriál umocňuje ještě úžasná Zuzana Stivínová v hlavní roli, v dalších Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Petra Špalková a další.

Jako vždy přidávám malou recenzi z webu Pustina (2016) | Recenze - Uživatelské | ČSFD.cz (csfd.cz). 

Kdo chce více informací, jsou i tady . Já jsem z tohohle před seriálem nic nečetla, nikdy to nedělám, četla jsem až po shlédnutí. 

Shodli jsme se s mužem, že si nevzpomínáme, že bychom viděli něco tak silného. Rozhodně ne v nejbližších letech a už vůbec ne nic českého.

Rozhodně to stojí za shlédnutí.

Všem klidné dny.

"Zločin, který rozhodujícím způsobem zasáhne do životů všech zúčastněných, stojí na počátku dramatické minisérie HBO Europe, Pustina. Když se starostka severočeské vesnice Hana Sikorová ocitne na vrcholu svého boje proti velké těžební společnosti nabízející obyvatelům obce vysoké odstupné výměnou za opuštění jejich domovů postavených na ložiscích hnědého uhlí, zmizí její čtrnáctiletá dcera Míša. Pátrání po dceři Hanu po letech mírumilovného soužití s ostatními přivede k pochybnostem ohledně celé komunity, která se pod vlivem událostí začíná rozpadat a ukazovat svou pravou tvář. Objasňování záhady příběh rozvětvuje do několika prolínajících se dějových linií, gradujících do nečekaných souvislostí".

street art a morčátka

Minulý týden pražský čtvrtek a návštěva u dětí. Doufám, že jste všichni v pořádku. Na Moravě je to hrůza, u nás na Mělníku je dnes v úterý pořád 3. povodňový stupeň, Neratovice už dnes spadly ze 3. na 2. stupeň, tak snad to bude už jen lepší. Oproti Moravě to drama nikde není, domy nejsou zatopeny a musím říct, že na ty lidi pořád myslím. Sleduji situaci i pracovně, takže to mám všechno hned a pořád.

Tak teď trochu jiné téma. Konečně jsem se k tomu dostala.

Minulý čtvrtek při cestě za dětmi se mi konečně povedlo vyfotit tuhle krásnou zeď se street artem, kolem které jezdíme. Fotím jen z auta, na silnici se nedá zastavit a zeď pokračuje dál, ale už ne podél silnice, to už jsem vyfotit nemohla. Fotila jsem, kam to šlo.

Níže jsem fotila nová morčátka naší úspěšné chovatelky Loly. Tahle morčátka nejsou na výstavu, mají jiný příběh. Lola je zachránila jako nechtěná, která byla v útulku a Lolu si vybrali jako novou majitelku. Zvířátka nedají nikde jen tak někomu. Lola si je zaplatila sama, protože si vydělala svoje vlastní peníze účastí na divadelním projektu a penízky, co jí zbyly, ještě útulku věnovala. Proč píši o Lole jako o úspěšné chovatelce? Lola se s morčátky zúčastnila dvou výstav, bylo to poprvé. Na první výstavě chovatelů získala 2x 1. místo a odnesla si dva poháry. Minulý týden byla na druhé výstavě a tentokrát si odnesla pět pohárů - 4 krát za první místo v různých kategoriích a čestné ocenění porotce. Nejvíc pro ni byla ale pochvala posuzovatelky: máš opravdu vymazlená morčátka.

Níže uvidíte fotky nových morčátek, zachráněných, mají už dva roky a nezažily zatím nic dobrého, ale pod rukou Loly se začínají měnit a užívají si péče.

Tak se všichni držte a snad už bude brzy konec.

pátek třináctého...

Na víkend se ruší téměř všechny plánované akce a já musím stahovat články s pozvánkami, tak jsem ráno napsala o něčem jiném. Možná to bude trochu rozptýlení, když se všude na nás valí výstrahy povodní, které musím sledovat a předávat dál. Čekala jsem, až článek ve 12 hodin zveřejním, tak vám ho dávám i na blog. Přeji nám všem, ať všichni přečkáme nejbližší dny bez větších pohrom a hlavně ve zdraví.

Pátek třináctého – malé zamyšlení

Marta Dušková

Kdy vznikla fobie z pátku třináctého?

Je starší, než by člověka napadlo. Přesně v pátek 13. října 1307 začal francouzský král Filip IV. Sličný se zatýkáním a systematickým vyvražďováním templářů. Templáři sami tento den pak označili za „ďábelský a nešťastný“.

Pátek třináctého se mnou nic nedělá a černá kočka přes cestu mě nevyděsí. Já mám jiné fobie, takže rozumím těm zmíněným. Mám panickou hrůzu z nechtěného návratu pro něco zapomenutého. Když si na něco vzpomenu, rozhodně se nevracím, i kdyby se jednalo o životně důležitou věc. Vždy si vysvětlím, že to za to nestojí a vlastně to nepotřebuji. Vrátila bych se snad jen kvůli nevypnuté žehličce.

Pamatuji si ve svém životě na dva nešťastné návraty. Při jednom jsme bourali, nikomu se nic nestalo, jen jsem způsobila viníkovi bouračky trochu šok svým pokročilým těhotenstvím. Nicméně v šoku jsme byli všichni, byl to střet „tělo na tělo“. Po dalším nechtěném návratu jsem při výstupu z auta u práce zjistila, že jsem v zimě bez kabátu. Musela jsem zrušit ten den jednání a rozesmála svým důvodem druhou stranu: nemohu přijet, nemám kabát. Tak už se prostě nevracíme.

Letos se nám stalo, že jsme jeli na nějakou reportáž dost daleko. Po pár kilometrech můj muž zjistil, že nechal všechny doklady doma včetně platební karty a měl tam i moji občanku kvůli vyzvedávání léků z lékárny. Takže jsme u sebe neměli vůbec nic, čím bychom mohli prokázat svoji totožnost, a i to že auto je naše. A nemíváme u sebe většinou ani žádnou hotovost. Rozhodli jsme se však nevracet. Chtěli jsme se při návratu stavit na nákup, já jsem platební kartu sice měla a pin si pamatuju víc než 11 let a vybaví se mi správně vždy! Ovšem jak můj muž na mě vybafl, jestli si pamatuju pin, v tu chvíli se mi zatmělo. Věděla jsem všechna čtyři čísla, ale žádná kombinace se mi v tu chvíli nezdála ta pravá. Nákup jsme museli vypustit. Moje další fobie je, že něco se prostě nesmí říkat nahlas. Jako že už se dlouho něco nestalo. Kdybych něco konkrétního vypustila do éteru, tak se to zaručeně stane, a ne do roka a do dne ale hned.

Já jsem se svým pověrám dlouho bránila a vysmívala se. Nakonec pod tíhou důkazů jsem je přijala jako součást svého života. Některé věci člověk prostě musí přijmout, jakkoliv směšné se mu zdají. A rozumím i strachu z pátku třináctého. Tak ať nám všem dopadne dnešní den bez větších karambolů.

 

památky se otvírají...

V neděli jsme navštívili kostel, kde jsme ještě nebyli. Dávám sem níže úryvek z článku, který už vyšel. Pokud byste se na něj chtěli podívat a na další fotky, tak je to možné zde. Současně probíhala okolo kostela i Zábořská pouť.

Mějte hezký den.

Dny evropského dědictví otevírají dveře památek a byly zahájeny tento víkend. Z mělnického regionu byl otevřen pro veřejnost kostel Narození Panny Marie v obci Kly-Záboří. Obdélníkový jednolodní kostel byl postaven v roce 1884 na místě staršího, který byl poprvé připomínán již v roce 1384, letos tedy uplynulo 140 let od postavení nového kostela. Od roku 1966 je kostel chráněn jako kulturní památka. Jedná se o novorenesanční stavbu s hranolovou věží a v neděli tam právě probíhala zkouška koncertu mariánské středověké hudby, barokní i současné.

jen pár slov...

Dnes ráno na mě skočil tento citát či jak to nazvat. A ať už to napsal kdo chtěl, ani to nemusel být Anthony Hopkins, zaujalo mě to, tak vám to dnes posílám. Nevím proč, ale připomnělo mi to můj vlastní zážitek, a že jich bylo za můj pracovní život a mnohem horších. Bylo mi tak okolo padesáti a spěchala jsem po pražských dlažebních kostkách na jednání. Většinou, když to šlo, jsem chodila po Praze běžky. Oblečená jako vždy, sako, lodičky a náhle jsem si všimla, že mi jede oko na mých krásných a drahých punčochách. Nebyl čas hledat obchod a řešit tento problém. Byla to jen chvíle a já jsem se rozhodla, že se tím nebudu trápit. Prostě se stalo a "dáma to tak chce". Od tehdy jsem se naučila ignorovat malé nehody, které se prostě v životě stávají a nedělat z toho drama. No, ono vám někdy ani nic jiného nezbývá... K tomuhle malému vyprávění mě inspiroval bod osm.

Pohodový víkend.

"Zeptal jsem se kamaráda, kterému je přes 70 a blíží se 80, jaké změny na sobě cítí.

Poslal mi následující informace:

1. Poté, co jsem miloval své rodiče, sourozence, manželku, děti a přátele, jsem nyní začal milovat sám sebe.

2. Uvědomil jsem si, že nejsem Atlas.. Svět nespočívá na mých bedrech.

3. Přestal jsem se handrkovat s prodavači ovoce a zeleniny. Pár centů navíc mě nezlomí, ale mohlo by to chudákovi pomoci ušetřit na školné své dcery.

4. Nechávám své číšnici velké spropitné. Ty peníze navíc by jí mohly vykouzlit úsměv na tváři. Pracuje pro své živobytí mnohem tvrději než já.

5. Přestal jsem starším lidem říkat, že tento příběh vyprávěli již mnohokrát. Tento příběh je přiměje projít paměťovou uličkou a znovu prožít svou minulost.

6. Naučil jsem se neopravovat lidi, i když vím, že se mýlí. Břemeno udělat každého dokonalým není na mně. Svět je cennější než dokonalost.

7. Skládám komplimenty svobodně a velkoryse. Komplimenty zvednou náladu nejen obdarovanému, ale i mně. A malá rada pro příjemce komplimentu - nikdy, NIKDY neodmítejte, řekněte jen: "Děkuji."

8. Naučil jsem se ignorovat záhyb nebo skvrnu na košili. Osobnost mluví hlasitěji než vzhled.

9. Odcházím od lidí, kteří si mě neváží. Možná neznají mou cenu, ale já ano.

10. Zachovám chladnou hlavu, když někdo hraje špinavou hru, aby mě porazil v krysím závodě. Nejsem krysa a nepatřím k žádné rase.

11. Učím se nestydět se za své emoce. Moje emoce ze mě dělají člověka.

12. Naučil jsem se, že je lepší opustit Ego, než přerušit vztah. Moje ego mě bude vzdalovat, ale ve vztahu nikdy nebudu sám.

13. Naučil jsem se žít každý den, jako by byl můj poslední. Protože to může být poslední.

14. Dělám to, co mě dělá šťastným. Jsem zodpovědný za své štěstí a dlužím to sám sobě. Štěstí je volba. Můžete být šťastní kdykoli, stačí si vybrat, že chcete být!

- Sir Anthony Hopkins"

ani mě to už nepřekvapuje...

Narazila jsem před pár dny na téma, které mě zaujalo. Ostatně jako už tolikrát. Týkalo se toho, že od 1. září nemusí rodiče, kteří pobírají přídavky na děti, platit školkovné. Informace mi pro část čtenářů přišla důležitá, ovšem dohledání podrobností bylo dost složité. Je to ale stejné skoro vždy, pokud se to týká státních institucí. Protože vyhlášku vydalo ministerstvo školství, hledala jsem ucelenou informaci tam, ani písmenko. Pak jsem si říkala, že třeba to bude na ministerstvu sociálních věcí. Ani čárka. Napsala jsem tedy článek podle informací, které jsem vyhledala. Ale ráda podávám ucelené informace, tentokrát tedy úplně nebyly. Trochu jsem očekávala, jestli se někdo ozve, jak tedy požádat o osvobození od školkovného. A ozvala se mi čtenářka a já se musela omluvit, že tyto informace bohužel nikde nejsou. Poradila jsem jí, že určitě bude potřebovat potvrzení o pobírání přídavků a pak ať se obrátí na školku. Tam by ji měli podat veškeré informace. I když vyhláškou se také změnilo, že dosud určovali školkovné ředitelé zařízení, nyní od 1. září rozhoduje zřizovatel tedy obec.

Čtenářku, se kterou jsem komunikovala, to napadlo taky, a tak si šla pro potvrzení na sociálku. Tam jí sdělili, že jí dají potvrzení, ale jinak o tom vůbec nic nevědí!!! Ve školce odevzdala potvrzení a teď čeká na rozhodnutí, Požádala jsem ji, aby mi pak napsala, jak vše dopadlo.

Tak to nakonec vypadá, že informace mám jen já a pár médií?! Co na to říct... A musím říct, že toto není ojedinělé, děje se to pořád a někdy hledám informace i několik hodin, protože mi přijde důležité o tom napsat. A ani, když vyjde tisková zpráva, vám to někdy nezajistí relevantní informace. Někdy ji načítám mnohokrát, abych pochopila, a pak to napíšu podle sebe, až to sama pochopím. 

Tak dnes jen malý povzdech. Pokud byste si chtěli článek přečíst, najdete jej tady Kdo nemusí od září platit školkovné? (kanalem.com). Článek je dost čtený, tak jsem ráda, že jsem jej nakonec napsala.

Dál se k této praxi nebudu vyjadřovat, ostatně úsudek si může udělat každý sám.

Mějte pohodový den a ať nemusí nic vyhledávat.

proměny

Pár detailů ze zahrady a pro mě je nejkrásnější kytka naší zahrady Sára, na jejíž focení teď nemám moc času, navíc se skrývá před vedrem v keřích. Sáru fotím z dálky, fotky tedy nejsou moc kvalitní. Když se totiž moc přiblížím, je po focení. Vyskočí a utíká radostně ke mně, jako bychom se dlouho neviděly. Jsme spolu téměř pořád kromě odjezdů za reportážemi, rozhovory či k lékařům. Utíká ke mně jako malé dítě. Kdyby byla dvounožka, roztáhne i přední tlapky na objetí. Takhle přiběhne, já mám roztažené ruce a ona se přitulí k mým nohám. Nevím, kdo řekl, že kočky neumějí dát najevo radost, u nás se to děje furt. Asi někdo, kdo nikdy neměl kočky...

Naše proměnlivá růže už zase kvete. Mezi focením jsou dva dny, na prvních fotkách jedna žlutá růže a poupata a na druhé už všechny barvy růže.

Tak dnes opět nahlédnutí do zahrady.

Mějte pěkný víkend.