Z naší úžasné a hodné Sáry se stala ufňukaná a unuděná kočka. A za všechno může zima. Jen strčí hlavu do dveří, okamžitě jí začne potřásat, až se jí třesou i uši. Už jsem tady říkala, že to je oznámení, že je venku zima, které jsem ji naučila ještě jako kotě. Pořád mi to přijde roztomilé a úsměvné a vtipné je, že to dělá, i když se zvenku vracím jen já, protože ona tam zásadně nechtěla. Jenom strčím hlavu do dveří a už mi kouká do oči a třese hlavou. Když se vrátí za pár minut z venku a já se zeptám, jestli je tam zima, okamžitě odpovídá. A tak teď máme jediné téma a už se mi zdá, že mě z toho viní. Není vylítaná, tak i míň spí a já si s ní musím během dne pořád hrát, protože jinak fňuká jako malé dítě. Navečer má službu můj muž a hraje si on. Jinak se drží furt u nás a teď si zvykla na deku, kterou si dám u počítače přes nohy a ona si na ni vleze na zemi a spí. Jsem tak každou chvíli v zajetí, ale je klid i hodinu.
To je také důvod mého komplikovaného focení krásného západu před pár dny. Okno mám kousek od stolu, ale díky Sáře jsem se nemohla ani nadzvednout a fotila jsem vše od stolu, protože jsem si to nechtěla nechat ujít. No, kdo má mazlíčka, tak to moc dobře zná. Teď jsme na tom tak, že když ten unuděnec během dne usne, šeptáme a navzájem se vyzíváme k tichu. No prostě jako s malým dítětem. Jakmile se stane, že tolik nemrzne, zůstane venku dýl, jde se podívat i k sousedovi a na chvíli je po nudě. Jenže pro Sáru je zima skoro pořád. Těším se na jaro.
Mějte pohodový víkend.
