náš rodinný slang

tak to je katáte :-)

Moje kolegyně v práci se pozastavila nad mnou použitým výrazem "čučka". Prý jsem nový Čapek a vymýšlím nová slova. Docela mě rozložila a musela jsem si ověřit u svého muže, že to slovo zná a že jsem si jej aktuálně nevymyslela. Pro mě to slovo znamená něco malého, co nepotřebuje velké úsilí, ať už se to týká práce či běžného života, anebo finanční obnos. Dokonce jsem začala hledat na netu, co to slovo znamená, či zda skutečně existuje. Kromě toho, že jsem našla pana doktora Čučku, jsem se akorát dozvěděla, že je to výraz z kriminálního a vězeňského slangu hahaha. Bůhví kým jsem byla v minulém životě.
Naše rodina má víc slov či výrazů, které jsou jen naše. Mojí kolegyni však nepřišlo zvláštní rčení: "nemít žloutečko v sobě", tomu naopak okamžitě rozuměla. Toto rčení naše rodina převzala od našich slovenských předků, jsem napůl Slovenka, napůl Moravák a žiju v Čechách, takže se to u nás trochu mísí. Rčení "nemít žloutečko v sobě" používáme pro ranní vstávání či probuzení dětí během dne, kdy jsou ještě rozespalé a takové nedodělané. Já to používám i na sebe, když po ránu ještě nechci či nemohu komunikovat: zkrátka nemám žloutečko v sobě. Některá rčení jsme ukradli rodině Simpsonových, kterou všichni milujeme a sledujeme dodnes. Takže když jsem objala svoje téměř dospělé děti, nepřekvapilo mě: mami, nemůžeš se se mnou mazlit, když spím?! Ale to dělám, miláčku :-)
Přemýšlím, že sestavím slovník rodinného slangu, páč v této chvíli si samozřejmě nemohu na nic vzpomenout. Občas používám i výrazy, které jsem přinesla ze své původní rodiny, jako např. barco či barkde (znamená cokoliv či kdekoliv) a myslím, si že tyto výrazy jsou z polštiny, což vůbec nechápu, kde se u nás na jižní Moravě vzaly. Rčení kafe z bankomatu je už u nás také celkem ustálené.
Některé výrazy či slova jsme přebrali z doby, kdy byly děti malé a neuměly ještě pořádně slova používat či respektive vyslovovat, takže mě dcera překvapí výrazem, že moje vnučka má na sobě putánky. To je výraz, který používal náš malý syn pro slovo punčocháče a to už je 34 let. Naší dceři Lindě občas řekne její babička, tedy moje matka, dodnes Didi či Diduško, opět neumělý výraz pro vlastní jméno. To mi připomnělo, že moje máma používá pro úklid domácnosti slovní spojení: trochu jsem to pohonila, což v některých jedincích vyvolává zděšení, protože mají tento výraz spojen se sexuální aktivitou. No, v mámě tato činnost fakt vášeň nevyvolává.
A myslím, že naše tradice pokračuje. Od teď bude pro mě zubní kartáček katáte, kouzelné slovo, které vymyslela naše jeden a půlletá vnučka :-)

příliš mnoho slepiček

Mám ráda vtipné hlášky a vtipné situace a některé stojí opravdu za zaznamenání, i když záleží vždy na úhlu pohledu..U některých hraji hlavní roli. S mojí sestrou bydlíme od sebe daleko, takže se vídáme jen několikrát do roka. Naše setkání vždy však stojí za to. Pravidelně pořádáme alkoholové "turné". Ne, že bychom se nedokázaly bavit i bez toho, ale nám to urychluje mluvené slovo a tolik času nemáme, tak abychom si stihly vše říct. Vše nejde sdělit přes telefon či skype. Chtěla jsem říct, že to urychluje i myšlení, ale to není vždy šťastný účel či cíl našich nočních sezení.Při našem nedávném turné jsme měly jeden večer velmi rychlé myšlení a ještě rychlejší činy.
Panebože, naše máma bude mít narozeniny. Můj nápad se rychle ujal a tak honem objednat kýžený dárek. Obě jsme nadšené a jen chrlíme nápady. Vzpomenu si při vyčítavé poznámce mé sestry, ty vůbec nenosíš ten deštník, co jsem Ti dala, že jsem zapomněla objednat nějaké zboží do našeho eshopu. Musím to udělat okamžitě. Dále popíjíme šampaňské a víno do pozdního večera naprosto bez výčitek a spokojené, kolik práce jsme při tom ještě vykonaly..
Ráno jsme opět čilé, ale s hrůzou, než bude turné pokračovat, jdeme kontrolovat, co jsme večer napáchaly. No, dárek pro mámu se nám líbí, nic se rušit nebude, zboží do našeho eshopu jsme neobjednaly na fakturu firmy, ale jako osobní objednávku, což je trochu problém. Tak rychle napravuji včera zadané. A ještě přemýšlíme, co vše jsme kde objednali. Vím, jak to vždy dopadá. Minule jsme při takové párty nakoupily spoustu zbytečných keramických slepiček jako dekoraci k velikonocům.Jé, podívej, jakou jsem si koupila hezkou slepičku, dí ségra a obě ovíněny se rychle rozhodujeme, tedy já za podpory ségry. Jé to mi kup taky, né počkej..., slepička do každé domácnosti, no hele kup jich aspoň pět. Nutno podotknout, už jsem o tom před časem psala v příspěvku Velká noc, že Velikonoce nesnáším, takže nakoupit velikonoční dekorace v mém případě je fakt úlet. Notabene, když jsem je ještě nakoupila pro celou rodinu, což vůbec není mým zvykem a všechny překvapené obličeje obdarovaných byly velmi čitelné, zda mě náhodou není nutné zbavit svéprávnosti apod.. Když volá moje dcera, která původně měla být na turné s námi a my jí sdělujeme, jak si užíváme, hned hlásí: panebože, obě odevzdejte kreditky, počítače a telefony a pak si teprve otevřete další láhev :-) Víte, jak to dopadlo minule. Všude samé slepice.
Některé hlášky mi připadají vtipné, když se mě netýkají. Když se před pár dny vrátila moje druhá dcera z Ameriky, popisovala mi s velkým smíchem situaci, při které bych já opustila letadlo. Už byli připraveni na vzlétnutí, už byli na runway připraveni ke startu, když najednou pilot hlásí, že je trochu malý problém, který je nutné vyřešit, tedy opravit.Prý snad nějaká porouchaná pumpa. Dobře, že nevím, jak moc důležitá je tato věc. Letadlo se tedy opět vrací po zemi ke gatu a cesta zpět spolu s opravou trvá zhruba dvě hodiny, při kterých jsou cestující po celou dobu v letadle. Po té se ozve opět pilot a s americkým úsměvem sděluje, již jsme to "nějak" opravili a za chvíli odlétáme, jen nám zbývá ještě nějaké papírování :-) Říká to s takovým nadšením, že mu osazenstvo letadla zatleská. Moje dcera mi se smíchem však podotkne, sdělil to tak, že jsem si představila, že budou vymalovávat omalovánky či skládat origami a oprava se konala tak, že někde něco slepovali vteřinovým lepidlem nebo co....
No panebože, já bych s nimi asi už letět nechtěla. Nicméně vyprávění jsem se smála taky, vždyť dcera dolétla v pořádku.
Těším se na další turné se ségrou, sice po našem setkání sto let tráva neroste, slepiček je plný dům, zrodí se nějaký dobrý nápad na drobné úpravy našeho obydlí, kvůli kterým je nutné obrátit celý dům na jih, stačí jedna drobnost a je nutné měnit všechny pokoje :-), ale je to úžasné vyčištění hlavy, ze kterého obě žijeme do dalšího setkání a některým úletům, kterým rozumíme většinou jen my, se smějeme léta.

mé jméno je chaos

poprvé v nemocnici, sežrala jsem starou prskavku

Rozděluji stres na zdravý a nezdravý. Při tom zdravém stresu mě chaos posouvá, i když dělám při tom samozřejmě naprosto nesmyslné věci Mám telefon na uchu a něco řeším a podvědomě vím, že už mám zpoždění na další jednání, takže při telefonátu rychle balím vše potřebné na schůzku a v tom velký úlek. Panebože kde mám telefon?! Tohle se mi stává celkem často, co na to říct? Když mi moje máma sděluje s hrůzou v hlase, že ve svém věku už zapomíná a někdy si nemůže vzpomenout na jméno, říkám: mami buď v klidu, já ani nevím, kde mám telefon, když zrovna telefonuju :-) 

Občas hledám samozřejmě jako každý brýle, které potřebuji na počítač a jednou, zrovna byla na návštěvě moje máma, jsem hledala velmi dlouho. Několikrát jsme prošla zahradu, kde jsme před tím seděly obě, několikrát jsem prošla kolem mámy sledující nějaký její pravidelný pořad v televizi s dotazem, neviděla jsi moje brýle, a když procházím opět kolem ní už po 151, konečně se na ni pořádně podívám. Ale mami, vždyť máš moje brýle na nose! Podotýkám, že moje půlčičky dioptrií jsou už v jejím věku nedostatečné, ale vůbec jí to nevadilo a klidně mi hlásila půl hodiny stále stejnou hlášku. Ne, moje brýle fakt nikde neviděla. No hlavně, že viděla přes ně  .

Nemám ráda pracovní stůl rozdělený do sekcí na tužky, dokumenty apod. Na stole mám chaos, ale přesně vím, ve kterém sektoru se co nachází. Nedej bože, uklidit tento pracovní nepořádek, tak už se s ničím nedomluvím. Když viděl můj bývalý šéf jdoucí kolem naší kanceláře, jak moje nová asistentka při mé delší nepřítomnosti z důvodu dovolené uklízí aktivně můj pracovní stůl, jen sarkasticky prohodil: ona Vám to dovolila? Ne?, no ta nebude ráda. Myslím, že z tohoto období jsou ještě některé záležitosti nedořešeny.

Ale když máte pocit, že se možná děje něco s vaším malým dítětem - přes zákaz sedlo na nové kolo a sjelo ze schodů, prolítlo prosklenými dveřmi a vyrazilo si všechny přední zuby, naštěstí byly mléčné anebo něco spolklo apod., což se děje obvykle, když dítě hlídá víc než jeden člověk, to mluvím z vlastní zkušenosti, je to stres nezdravý a chaos samozřejmě v člověku roste geometrickou řadou úměrnou zděšení, které prožíváme. 

S dovolením mé dcery chci odvyprávět velmi čerstvou story, opravdu velmi aktuální, včera upečenou, ale už se tomu smějeme, takže stojí za zaznamenání. Vnučka se dostala záhadným způsobem k prskavce a není jasné, zda ji neolízla či dokonce kousek nespolkla. Okamžitý odvoz do nemocnice, kde se po rozboru situace všichni shodují na tom, že jen prskavku ulomila, ale kdo ví. Je nutné stejně provést úkony, jako kdyby se dítě otrávilo. Po celé Praze je sháněn protijed, protože jej nemocnice zrovna nemá. No opravdu noční můra. Zůstává se v nemocnici a moje dcera mi po noci strávené s vnučkou, kdy se zjistí, že dítěti skutečně nic není, (zaplať panbůh, to byla noc),  píše vtipné sms. No, mé jméno je chaos. Po rozbalení tašky do nemocnice, kterou balil ve spěchu otec mé vnučky, dcera zjišťuje vtipný obsah. Podkolenky místo ponožek, místo odličovacích ubrousků na ksicht ubrousky vnučky promiňte na prdel, tři svršky od pyžama, ale ani jeden spodek, žádný hřeben pro celkem vlasaté dítě, takže ráno vypadá jako netopýr a na hlavě má "korelu", no další výčet zbytečných či naopak chybějících velmi potřebných propriet by dal na nový příběh... 

Dceřina hláška, snad na nás nemocnice nezavolá sociálku, mě už po noci plné strachu, rozesměje. 

Navíc zjišťuji, že svršky od pyžama nebyly pro moji vnučku, což by až takové drama nebylo. Horní svršky od pyžama bez spodních dílů byly určeny pro moji dceru :-) 

Moje vnučka běhá ráno po nemocničních chodbách naopak ve špinavém bodýčku, vytahaných punčocháčích, vypadá jako na fotkách z první republiky a z nejnižší sociální vrstvy a s hárem jako Einstein, protože ona žádné náhradní svršky s sebou  nemá. Evidentně jí to však nevadí. Je šťastná a veselá jako vždy..

A pro nás ostatní jedno klišé. No co nás nezabije, to nás posílí. 

druhý den v nemocnici, nic mi není, planý poplach