beze strachu

Kočka nekočka hopká si to po zahradě pěšky jen tak beze strachu. 

Pohybuje se v naší blízkosti a má pocit, že sem naprosto patří.

A zřejmě si to myslí i Justýna. 

Je pravda, že tady asi před dvěma či třemi lety ulovila ptáčka a ještě položivého ho přinesla domů a já nebyla zrovna v dobrém rozpoložení. Chovala jsem se velmi hystericky a zvýšila hlas, což normálně nedělám. Je to přece pud lovce, je to přirozené. 

Nicméně stalo se a Justýna odešla uraženě na zahradu a nemluvila se mnou několik hodin, přestože jsem se snažila několikrát omluvit za svoje chování. 

Od té doby, kdykoliv jsem ji viděla na zahradě číhat na ptáky, mluvila jsem s ní hezky a rozmlouvala jí její rozhodnutí se slovy: nechej ptáčky, jsou hodní, nech je žít.

Možná se zdá toto moje počínání bláhové, nicméně Justýna někdy poslechla a někdy je pořádně prohnala, ale trošku mě začíná děsit, že o té doby již nikdy ptáčka neulovila. 

Tedy aspoň ne před námi.

Klidně leží na zahradě a ptáci hopkají kolem ní. Dokonce se přiblíží úplně na dosah. 

A Justýna dělá, že tady nejsou anebo že sem patří. Je pravda, že se opeřenci u nás tak chovají.

Proboha mohla jsem v ní potlačit její přirozenost? 

To jsem fakt nechtěla, byl to v té chvíli jen úlet ženské s nesrovnanými emocemi.

Je pravda, že inteligentní kočky či psy mají mozek tříletého dítěte, takže si ledacos v hlavičce srovnají. Ale toto přece není možné, ne?
Připadám si trochu provinile.